„Jak se opovažuješ?“

Liviiny klouby zbělely, jak svírala telefon. Celé tělo se jí třáslo vztekem.

Před měsícem se jí lepil na paty, zoufale toužil i po tom nejmenším kousku její pozornosti. A teď se choval jako někdo, kdo má nějakou páteř.

„Skvělé. Fantastické.“

Livia ze sebe vydala chladný, zahořklý smích. „Podívejme se na tebe – přijdeš k troše peněz a najednou si myslíš, že něco znamenáš? Nikdy