Seděl jsem ve svém křesle podobném trůnu, místnost byla zahalená tmou a já čekal.

Prsty jsem líně bubnoval o opěrku, oči upřené na dveře. Zvíře uvnitř mě už dychtilo po tom, něco roztrhat.

Možná jsem chladný a nelítostný, ale co nesnesu, je, když se někdo plete do toho, co je moje.

Představa Kaelie ležící bez života v té posteli se mi vypálila do hlavy a přiváděla mě k šílenství.

Nezáleží