POHLED KAELIE

V okamžiku, kdy jeho slova prořízla bouři, se mé tělo vzbouřilo. Otočila jsem se na patě a dala se na útěk, bláto se mi s mlaskáním lepilo na nohy a déšť mě bičoval tak silně, že jsem sotva viděla. Svaly křičely na protest, drásalo mě vyčerpání, ale bylo mi to jedno. Měla jsem jedinou šanci, zbýval ve mně jediný střípek vzdoru – a nehodlala jsem ho promarnit.

Kdybych se tak dokázala