Pohled Kaelie

Ztuhla jsem.

Dveře stály dokořán a v jejich rámu stál on.

Králův beta.

Žaludek se mi propadl jako kámen ve vodě a hrůza mnou projela tak prudce, že jsem se jí málem udusila. Jeho oči — ostré, bouřlivé, neuhýbající — se do mě zabodly, jak jsem tam seděla s královou hlavou stále složenou v klíně. Jeho pohled těkal ode mě k Dravenovi a zpátky ke mně, nedůvěra v něm plála jako