POHLED KAELIE

Ticho v pokoji bylo ohlušující.

Nevěděla jsem, jak dlouho už zírám do stropu – minuty, hodiny, možná celou věčnost. Čas už nepůsobil skutečně. Pravidelné pípání monitoru srdce bylo tím jediným, co mi připomínalo, že jsem stále naživu, stále tady, stále uvězněná v tomhle těle, jež se zdálo být pro mou duši příliš těžké.

Postel se zdála příliš velká. Pokoj příliš bílý. Všechno kolem mě