POHLED DRAVENA

Nemohl jsem klidně sedět.

Už hodiny jsem přecházel po trůnním sále, mé boty drhly o mramorovou podlahu a ten zvuk se prázdnou síní rozléhal jako hrom. Prsty jsem si znovu a znovu projížděl vlasy a tahal za ně dost silně na to, aby to bolelo, ale zdaleka ne natolik, aby to přehlušilo bouři v mojí hlavě.

Ten obraz mě nechtěl opustit – onen způsob, jakým se na mě Kaelia podíval