POHLED KAELIE

Na okamžik jsem zapomněla, jak se dýchá.

Draven na mě zíral, jako by viděl vycházet měsíc úplně poprvé – pomalu, ohromeně, nevěřícně. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem sotva slyšela něco jiného. Jeho oči byly po proměně zpět stále trochu rozostřené, stále syrové z té bouře, ať už se jím před chvílí prohnala jakákoli... ale když na mně spočinuly, měla jsem pocit, jako by se celý sv