POHLED KAELIE

Draven na okamžik ani nemrkl.

Jen na mě zíral, jako by se mu pod nohama propadla zem – jako by má slova proťala i ten poslední zbytek sil, který mu ještě zbýval. Stále měl dlaně na mé tváři, ale najednou byly ledové, strnulé a chvěly se.

„O čem... to mluvíš, Kaelio?“ zašeptal znovu ochraptělým a zmateným hlasem. „Možná tvou rodinu nesnáším za to, jak se k tobě chovali... ale přísahám