RONANŮV POHLED

Nadine.

Stála tam, strnulá jako socha, ruce sepjaté před sebou, jako by se jimi držela pohromadě. Její tmavé vlasy byly pevně stažené dozadu a její oči – ty důvěrně známé oříškové oči – střelily k mým a pak uhnuly k podlaze.

Neviděl jsem ji celé roky. Bývala to moje osobní služebná; výkonná a tichá, vždy splývající s pozadím. Pak byla jednoho dne zkrátka pryč. Prý našla svého druha