RONANŮV POHLED

„Ty si... ty si nevzpomínáš?“

Nadinin hlas sotva překročil šepot, přesto prořízl husté ticho jako čepel. Její oči těkaly po mé tváři, doširoka rozevřené a skelné, čekající na cokoli – možná na záblesk poznání, nebo na odpuštění. Ani jedno jsem jí nabídnout nemohl.

„Na co si mám vzpomenout?“ vyjel jsem a ta slova mi v ústech chutnala jako popel. V hrudi se mi vznítil žhavý vztek a za