SIGRIDINA PERSPEKTIVA

Jeho slova visela ve vzduchu jako kouř po požáru—hustá a nemožná ignorovat.

„Označ mě.“

Mrkla jsem, zírala na něj, jako bych se přeslechla. Ronan—můj Ronan, muž, který měsíce váhal, střežil ten poslední kousek sebe sama—ležel vedle mě, nahý a zranitelný, a žádal mě, abych ho označila.

Přesunula jsem se, abych k němu byla úplně čelem, srdce mi bušilo do žeber. „Myslíš to teď v