Zoya

„Nedívej se alfovi do očí.“

„Neodmlouvej svému druhovi.“

„Povinností ženy je sloužit svému druhovi a alfovi s neochvějnou poslušností.“

Hlas luny Lucindy se nese velkým sálem. Každé slovo dopadá na mou trpělivost jako šlehnutí bičem. Stojí v čele místnosti a vypadá vznešeně jako vždy. Její stříbroblonďaté vlasy jsou dokonale spletené do tlustého copu, který jí splývá přes rameno. Její pronikavé modré oči přejíždějí po sále s nacvičenou autoritou. Dokonalé červené šaty obepínají její postavu a tvoří ostrý kontrast k těm dusivým pravidlům, která nám tu káže.

Zatínám čelist. Ve tváři si udržuji neutrální výraz. Stojím strnule mezi ostatními mladými ženami. Hlavy mají sklopené. Oči zabodnuté do země. Ruce úhledně složené. Záda rovná. Vypadají jako dokonalé panenky. Jsou naprogramované k poslušnosti. Vycvičené k tomu, aby mlčely.

Z celého srdce tuhle přednášku nenávidím. Z každého jednotlivého slova mi naskakuje husí kůže. Vzduch ve velkém sále je tak těžký, že se sotva dá dýchat. Těžká vůně květinových parfémů se mísí s podpovrchovým zápachem strachu. Masivní dubové dveře jsou pevně zavřené. Drží nás zamčené v této zlaté kleci. Venku bojovníci trénují v hlíně. Získávají své jizvy. Budují si sílu. Tady uvnitř nás učí, jak se sklánět.

„Žena nesmí nikdy zpochybňovat rozhodnutí své alfy.“

„Její tělo patří jejímu druhovi. Nemá právo ho odmítnout.“

„Největší poctou pro ženu je porodit silné syny.“

Proč muže nikdo neučí, jak si svých družek vážit, než od nich začnou vyžadovat poslušnost? Neměl by se respekt získávat činy? Ale kdepak. Ne ve smečce Železné přísahy. Tady se od ženy očekává, že skloní hlavu. Že se bude sladce usmívat. Že přijme všechno, co po ní kdo hodí. Lásku, zanedbávání, týrání – jim je to fuk. Dokud poslouchá. Dokud se podvoluje.

Kdybych měla tu moc, vypálila bych celý tenhle systém do základů. Sama bych škrtla sirkou. Sledovala bych, jak se starobylé knihy zákonů obracejí v popel. Stvořila bych svět, kde jsou si ženy a muži rovni. Ne. Stvořila bych svět, kde vládnou ženy. Svět, kde nejsme pouhým majetkem. Kde nejsme jen schránkami pro další generaci. Jsme bojovnice. Jsme vůdkyně. Jsme alfy samy o sobě.

Jenže já tu moc nemám. Zatím.

Místo toho musím snášet tyhle směšné přednášky každý boží den svého života. Pokaždé jsme já i má vlčice blíž k šílenství. Přechází mi v mysli tam a zpátky. Škrábe na stěny mého vědomí. Chce vycenit tesáky. Chce chňapat čelistmi. Někdy se z těchto shromáždění snažím ulít. Tresty za to ale nikdy nestojí. Obzvlášť dnes. Dnes mám jiné plány.

Koutkem oka pohlédnu na obří hodiny připevněné na kamenné zdi. Už se nemůžu dočkat, až odsud vypadnu. Mám trénink se Sorenem. Je to můj jediný skutečný přítel. Je to uznávaný smečkový bojovník. Pokud dnešní trénink zmeškám, ztratím drahocenný čas. A budu riskovat další kolo kárných prací. Soren mě tajně cvičí v boji v lesích za hranicemi teritoria. Zná pravidla. Kdyby se na to přišlo, zbavili by ho hodnosti. Alfa by z něj v mžiku udělal omegu.

To riziko podstupuje jen proto, že je do mě po uši zamilovaný. Tajně doufá, že budeme předurčení druhové. Mně samotné představa druha nikdy nic neříkala. Už jen ten samotný koncept mi připadá jako další řetěz, který čeká, až mi ho omotají kolem krku. Kdyby to ale byl Soren, nevadilo by mi to. Je jiný než ostatní muži v této smečce. Chová se ke mně se skutečným respektem. Neciví na mě, jako bych byla vystavený kus masa. A co je nejdůležitější, učí mě, jak zasadit ránu. Učí mě, jak ránu ustát. Je to jediná věc, která mě v téhle díře drží při smyslech.

Přestávám lunu Lucindu vnímat. Nechávám její slova splynout v bezvýznamné hučení. V myšlenkách odbíhám k bojovým pohybům, které budu později procvičovat. Představuji si to uspokojivé zadunění svých kloubů proti těžkým koženým lapám. Představuji si pálení v lýtkách, když budu na lesní půdě bleskově měnit směr.

Zaskočí mě prudké rýpnutí do žeber.

Do prdele.

Zamrkám. Trhnutím se vrátím do reality. Zjistím, že všech padesát párů očí v sále je upřeno na mě. Prsty po stranách těla sevřu v pevné pěsti. Krucinál. Nedávala jsem pozor. Ne že by mi uteklo cokoliv, co má skutečnou hodnotu.

Luna Lucinda na mě zlostně hledí. Ruce má zkřížené na prsou. Rty má sevřené v přísném nesouhlasu.

„Zoyo. Poslouchala jsi vůbec jediné slovo z toho, co jsem řekla?“ pronese a v hlase jí zaznívá chlad.

Potlačím nutkání si povzdechnout a jejímu pronikavému pohledu pohlédnu zpříma do očí. „Samozřejmě, luno.“

„Tak zopakuj, co jsem právě řekla.“

Nakloním hlavu na stranu. Věnuji jí pomalý, rozvážný úsměv. Nechám ticho chvíli plynout. Sleduji, jak celá místnost jako jeden muž zatajuje dech. Ostatní dívky ztuhnou. Vědí, co přijde.

„Slyšela jsem to všechno už mockrát, tisíckrát. Ale v jedné věci chci mít jasno. Vaše přednášky jsou mi ukradené. Já se nepodvoluji. Nenarodila jsem se proto, abych se před někým klaněla,“ prohlásím.

Velký sál ztichne ohromeným mlčením.

Pak začne šuškanda. Ze zadních řad se ozve zalapání po dechu. Šokovaný šepot se sálem šíří jako požár. Dívky se ode mě odtahují. Chovají se, jako by vzdor byl nakažlivá choroba.

„Nevychovaný spratek.“

„Měla by být okamžitě potrestána!“

„Vidíte to? Přesně proto si nezaslouží tady být.“

A pak se ozve hlas, který na celém tomhle světě nenávidím nejvíc.

„Jak bys ty mohla vědět, že ses nenarodila k podvolení, Zoyo? Vždyť tě sebrali ze špíny jako bezcenného toulavého psa, pamatuješ?“

Pomalu se otočím. Už vím, kdo to je.

Bianca.

Má osobní noční můra zabalená do značkové látky šité na míru. Je to dcera gamy. Je nám naprosto stejně, a přesto jsme naprostými protiklady v každém myslitelném ohledu. Kde já jsem oheň, ona je led. Kde já jsem zocelená bojem z tajných tréninků, ji hýčká tucet služebných. Stojí poblíž přední řady s rukama zkříženýma na prsou. Medově blonďaté vlasy má upravené do bezchybných jemných vln. Její samolibý úsměv mě přímo vybízí, abych vybuchla. V tomhle dramatu si libuje. Žije z toho, když mi může připomínat, kde je mé místo.

Nechám tu těžkou urážku chvíli viset ve vzduchu, než promluvím. Můj hlas zní jako ocel obalená hedvábím.

„Možná jsem ležela ve špíně. Ale musela jsem vypadat dost cenně na to, abych stála za zvednutí. Zato ty? Kdybys byla na mém místě, válela by ses tam doteď. Protože o tu tvoji kurví prdel by nikdo nestál.“

Velkým sálem vybuchne smích. Náhlý, nefalšovaný. Několik dívek si přitiskne ruce na ústa, aby potlačily chichotání. Biančina bledá tvář nabere sytý, ošklivý odstín rudé. Její samolibý úsměv se roztříští v čirý vztek.

„Dost! Obě dvě, ticho! Zoyo, tohle nahlásím tvému otci,“ protne hluk hlas luny Lucindy.

Smích okamžitě utichne. V místnosti se znovu rozhostí hrobové ticho. Luna se otočí ke mně. V očích se jí temně zračí poslední varování.

Úšklebek z mých rtů zmizí. Uspokojení z mé hrudi vyprchá.

Samozřejmě že to udělá.

Zatnu čelist. Přesně vím, co to znamená. Znamená to další brutální výprask z rukou mého adoptivního otce. Bety Garricka. Jediný důvod, proč jsem toho chlapa ještě nezničila, je má adoptivní matka. I přes svou něžnou laskavost je proti němu bezmocná. Je k němu připoutaná. Kdybych ho napadla, vybije si to na ní.

Zhluboka se nadechnu. Potlačím ostré bodnutí frustrace, které mi vystřeluje do žeber. Zítra mi bude osmnáct. Zítřek má být milníkem pro každého vlka. Z nějakého důvodu mi dnes v kostech hlodá neznámý neklid. Zvláštní, divoké nutkání mi říká, abych odešla. Říká mi, abych zjistila pravdu o tom, odkud doopravdy pocházím. Nabádá mě, abych utekla z tohoto teritoria a našla svou skutečnou rodinu.

Adoptovali mě v deseti letech. Má paměť byla zcela vymazaná. Dokonce ani má vlčice si z našeho života před touto smečkou nepamatuje vůbec nic. Minulost je černá prázdnota. Jak mám najít rodinu, na kterou si ani nedokážu vzpomenout?

Do mysli se mi vplíží ještě temnější myšlenka. Ovine se mi kolem srdce jako studený had.

Co když mě má skutečná rodina nikdy nechtěla? Co když mě v té špíně nechali schválně? Co když mě odhodili, protože jsem byla vadná?

V ústech se mi rozlije hořká pachuť. Odsunu tu jedovatou myšlenku stranou. Zvednu bradu. Pohlédnu do zuřivých očí luny Lucindy, aniž bych jen mrkla.

„Dělejte, co musíte, luno. Ale povím vám jedno. Je mi jedno, kolikrát se to do mě pokusíte vmlátit. Nikdy se nepodvolím.“

Luna Lucinda zprudka vydechne. Frustrovaně si projede rukou dokonale upravený cop. Tímhle tempem začne o ty své nádherné kadeře přicházet jen z toho, jak se se mnou musí dohadovat. Příkře mávne rukou na znamení, že můžeme jít.

„Dost. Všichni odejděte.“

Sál se pomalu vyprazdňuje. Těžké dubové dveře se se zavrzáním otevřou dokořán. Ostatní ženy spěšně procházejí kolem mě. Některé po mně házejí soucitné pohledy. Jiné se tváří neuvěřitelně samolibě. Užívají si pohled na to, jak si kopu vlastní hrob. Neodcházím hned. Stojím na místě. Čekám na vhodný okamžik, abych nepozorovaně proklouzla bočními chodbami.

Náhlé prudké škubnutí za vlasy mi trhne hlavou dozadu.

Syknu bolestí. Pokožka hlavy mě pálí. Okamžitě vím, kdo to je, ještě než otevře pusu.

„Jak se opovažuješ ke mně nemít úctu, ty špíno? Až budu lunou, donutím tě podvolit se násilím,“ zasyčí mi Bianca přímo do ucha. Sevření s každou vteřinou utahuje. Nehty se mi zarývají do kůže na hlavě.

Potlačím grimasu. I přes pálivou bolest se mi z hrdla vydere temné uchechtnutí.

„Ty? Že by ses stala lunou? To bys měla koukat kouřit Thaneovi péro obzvlášť dobře, aby se nad tebou ze všech těch tisíců ženských slitoval natolik, že z tebe udělá svou lunu. Vím jistě, že Měsíční bohyně by nebyla tak pitomá, aby dala dva kretény dohromady jako druhy. To by pro smečku Železné přísahy byla jistá zkáza,“ odfrknu si a propuknu v hlasitý smích. Je mi fuk, že mi div nevytrhá vlasy i s kořínky.

Bianca vztekle zaječí. Zatáhne mě za vlasy ještě silněji. Snaží se mě strhnout na mramorovou podlahu.

Než si však stačí vychutnat své ubohé vítězství, pohnu se. Jsem rychlá. Jsem přesná. Soren mě cvičil přesně pro takovéhle situace. Otočím se na patě. Využiji sílu jejího tahu proti ní samé. Vytočím tělo. Snížím těžiště. Švihnu paží v brutálním, těsném oblouku.

Má pěst jí vrazí do čelisti.

Náraz doprovodí hlasité, odporné křupnutí kosti o kloub. Tlaková vlna mi vystřelí předloktím vzhůru.

S bolestným, ubrečeným výkřikem zavrávorá dozadu. Okamžitě mé vlasy pustí. Zhroutí se na tvrdou podlahu. Chytí se za obličej. Po zarudlých tvářích jí stékají slzy a hledí na mě zespodu s čistou, nefalšovanou nenávistí.

Protřepu si pravou ruku. Palčivou bolest z nárazu sotva cítím. Adrenalin ji spolehlivě maskuje. Shlédnu na její ubohé tělo.

„Jediný důvod, proč tě nechávám jít, je ten, že máš zítra narozeniny, Bianco. Ber to jako můj dárek,“ řeknu líně.

Její zuřivé, nesrozumitelné výkřiky se odrážejí od kamenných zdí, zatímco se otáčím zády. Odcházím dlouhými, vyrovnanými kroky. Už se na ni ani neohlédnu. Mám lepší věci na práci než hlídat rozmazlené gamí štěně.

Musím se vrátit. Musím se připravit na to, co přijde dál. Cesta k okraji teritoria smečky mi připadá příliš krátká. Slunce klesá níž k obzoru. Na hliněné cesty vrhá dlouhé, zlověstné stíny. Srdce mi bije o žebra v pravidelném, varovném rytmu. Zprávy se v této smečce šíří rychle. Luna Lucinda se s betou Garrickem pravděpodobně spojila myslí vteřinu poté, co jsem vyšla ze dveří.

Objeví se přede mnou malý, klaustrofobický dřevěný domek. Barva se loupe. Schody na verandu se pod mou vahou prohýbají. V okamžiku, kdy vkročím do tmavé chodby, mě do nosu udeří kovový pach napětí. Sotva stihnu zabouchnout vchodové dveře, už ke mně spěchá má adoptivní matka. Tvář má bledou. Oči doširoka rozevřené hrůzou. Ruce se jí divoce třesou, když mě chytá za paže.

„Zoyo, schovej se,“ zašeptá naléhavě. Hlas se jí chvěje.

Sotva stihnu vstřebat její čirý strach, z obývacího pokoje kolem mě proletí prudký závan vzduchu. Světlo zacloní mohutný stín.

A pak bolest.

Po zádech se mi rozlije drtivá, výbušná bolest. Moje tělo je zvednuto úplně ze země. Srazí mě proti těžkým dřevěným dveřím silou, která mi otřese každou kostí v těle. Náraz mi projede celou kostrou. S prudkým lapnutím po dechu mi vyrazí vzduch z plic. Panty dveří pod tou tíhou zasténají.

Rozkašlu se. Mrkám skrz bílé mžitky, které mi vybuchují před očima. Můj adoptivní otec se nade mnou tyčí. Svou mohutnou postavou mě tiskne ke dřevu. Zlaté vlčí oči mu planou divokým, nezkrotným vztekem.

Beta Garrick.

Nikdy mu neříkám „otče“. Ten titul si nezaslouží. Nezaslouží si úctu.

Jeho hranatá čelist ztuhne. Chřípí se mu rozšíří, jak mě popadne za límec košile. Vytáhne mě na špičky. Nemám jinou možnost než mu pohlédnout do tváře. Jeho dech je horký. Těžce mi dopadá na tvář. Odporný, kyselý zápach levné whisky se na něm drží jako druhá kůže. Mísí se s pižmovým pachem jeho rozrušeného vlka.

„Jsi ostudou téhle rodiny. Každý den lituji, že jsem tě nenechal chcípnout v té špinavé stoce, kam patříš. Luna si na tebe pořád stěžuje. Říká, že neodvádím svou práci jako beta. Že bych tě měl zlomit. A teď je kvůli tobě v sázce má povinnost, má hrdost. Ty se nechceš podvolit? Fajn. Dneska tě zkrotím,“ zavrčí jedovatě.

Odmítám uhnout pohledem. Z prvního nárazu mi páteří pulzuje bolest, ale pohled mu opětuji. Vidím tlusté žíly, které mu vystupují na mohutném krku. Vidím strnulé napětí v jeho širokých ramenou. Vidím, jak se jeho tlusté prsty křečovitě stahují na mém límci. Chce udělat víc než jen řvát. Chce lámat kosti.

V hrudi mi vzkypí vztek. Smísí se se zvláštní, pulzující silou v mé krvi. Tvář však zachovávám bezvýraznou. Nedám mu vůbec nic. Moje ticho jen přiživuje jeho opilecký vztek.

Pustí mě. Než mé boty stačí plně dopadnout na podlahová prkna, máchne svou těžkou nohou.

Sotva první kopanec zaregistruji, už mi v žebrech vykvete oslepující bolest. Křupnutí se rozlehne úzkou chodbou. Ta síla mě srazí k zemi. Na jazyku ucítím krev.

Pak přijde další kopanec. A další. Jeho těžké boty s ocelovou špičkou mi dopadají do břicha, do nohou, do boků.

Zakousnu se do spodního rtu, až teče krev. Odmítám vykřiknout. Odmítám mu dopřát uspokojení z mých výkřiků.

Z matky vyrazí přiškrcený vzlyk. Vyběhne ze dveří kuchyně. Vrhne se k jeho mohutné paži.

„Prosím tě, Garricku, přestaň! Je to ještě dítě!“

Plesk!

Facka hřbetem ruky se rozlehne celým domkem. Zní hlasitěji než samotný výprask.

Vidím rudě. Svět se se mnou nakloní.

Matka zavrávorá dozadu. Narazí do zdi. Chytne se za rychle otékající tvář. Oči má doširoka otevřené neprolitými slzami. Prostřednictvím jejich pouta druhů jí musel přikázat, aby mlčela. Nevykřikne. Nevolá o pomoc. Jen na mě bezmocně hledí ze země.

Nenávidím pouto druhů. Nenávidím tuhle smečku. Nenávidím tenhle dům.

Pohřbený vztek v mé hrudi plane žhavěji než kdy dřív. Připadá mi jako burácející pec. Má vnitřní vlčice řve. Drásá se na povrch. Žádá krev. Žádá roztrhané hrdlo.

Chci se bránit. Svaly se mi napnou se smrtícím úmyslem.

Mohla bych se bránit. Vím, že na to mám. Navzdory silné betí krvi, která mu proudí v tlustých žilách, mi cosi hluboko v mém nitru napovídá, že bych vyhrála. Ta zvláštní, potlačovaná síla v mých končetinách se dožaduje propuštění. Mohla bych mu přerazit koleno. Mohla bych mu roztříštit čelist stejně jako Biance. Mohla bych ukončit jeho bídný život přímo tady na tom potřísněném koberci.

Opřu se dlaněmi o podlahová prkna. Připravím se vrhnout po jeho hrdle.

Ale pak se podívám na matku. Zavrtí hlavou. Je to jen ten nejnepatrnější, zoufalý pohyb. Její vyděšené, prosebné oči mě žadoní, abych to nedělala.

Zná pravdu. Zná zákony smečky. Pokud se budu bránit, pokud ublížím vysoce postavené betě, vybije si své ponížení na ní ve chvíli, kdy mě odvlečou do kobek. Ublíží jí nekonečně víc. Zničí ji.

Srdce se mi roztříští o žebra. Divoká síla v mé krvi křičí na protest, ale já ji zatlačím zpátky. Dusím se vlastní silou.

A tak udělám jedinou věc, kterou jsem přísahala, že nikdy neudělám. Jedinou věc, která mou duši rozbije na tisíc kousků.

Skloním hlavu.

Plazím své zbité tělo po podlaze. Schoulím se přes matčino třesoucí se tělo. Svými vlastními zády zakryji její křehkou postavu. Zatnu čelist. Zavřu oči. Připravím se na další ránu. Přijmu zbytek toho brutálního výprasku za nás obě.