Zoya

„Co s tím odmítnutím uděláš, maminko?“ posmívám se a můj hlas se hlasitě rozléhá obrovskou vstupní halou.

Zůstávám sedět na tvrdé kamenné podlaze, svaly mi křičí na protest po brutálním výprasku, ale nutím se narovnat páteř. Zvedám bradu a naprosto odmítám ustoupit. Luna Lucinda na mě shlíží z nižšího odpočívadla. Její ledově modré oči jsou dostatečně ostré na to, aby prolily krev, ale já jejímu zuřivému pohledu čelím s výsměšným úšklebkem.

„Když jsi tak zoufalá z toho, aby tvůj drahocenný syn měl družku, proč se jeho družkou nestaneš sama? Stejně už za něj bojuješ všechny jeho bitvy.“ Vmetu jí ta slova do tváře a každou jedinou slabiku naplním čistým jedem.

Na mé tváři exploduje oslepující záblesk bolesti.

Žhavý políček třeskne jako výstřel a odrazí se od tyčících se mramorových sloupů. Hlava mi prudkou silou rány trhne na stranu. V uších mi ostře zalehne a na jednu děsivou vteřinu se mi vidění úplně ponoří do tmy. Zavrávorám dopředu na ruce a kolena a bojuji se závratným nutkáním zhroutit se na mrazivý kámen. V ústech ucítím pachuť mědi.

Vyplivnu hustý hlen kovově chutnající krve přímo na špičku naprosto dokonalých značkových bot Luny Lucindy.

Z hrdla se mi vydere temný, drsný smích. Hřbetem pohmožděné ruky si otřu rozseknutý ret a rozmažu si karmínovou krev po kůži.

„Podcenila jsem tě, Luno. Jsi silnější, než vypadáš.“ Přejedu pohledem po jejím upjatém postoji a nechám svůj úšklebek rozšířit se do něčeho divokého. „Odmítla jsem tu tvou ubohou výmluvu na syna, protože nemá absolutně žádné koule. Nezvládne ani obyčejné odmítnutí, aniž by se neběžel s pláčem schovat za tvou sukni. Odmítla jsem pouto s druhem, protože bych raději zemřela, než abych skončila jako ubohá loutka jako ty.“

Urostlí strážci lemující stěny se nepohodlně ošijí ve své zbroji. Na halu padne dusivé ticho. Právě jsem urazila Lunu smečky Železné přísahy na jejím vlastním území, přímo před jejími vlastními válečníky.

Lucindina tvář se zkřiví. Klidná, aristokratická maska spadne a odhalí krutého predátora pod ní. Vroucí absolutní zuřivostí nad tím, že se s ní takto mluví před jejími podřízenými, odvrátí svůj hněv ode mě a zaměří se na Betu Garricka. Můj údajný otec stojí několik metrů opodál, tvář bledou, pěsti sevřené ve zbytečné frustraci.

„To je tvoje chyba, Garricku.“ Lucinda k němu přistoupí, její hlas je smrtelné zasyčení, které prořízne ticho. „Nedokázal jsi zkrotit tu svou divokou čubku dceru. Jak si můžeš říkat Beta, když nedokážeš ovládnout jedinou, ubohou holku? Jsi této smečce k ničemu. Zbavím tě tvého titulu i tvé hodnosti úplně.“

Garrick se okamžitě zhroutí.

Impozantní Beta smečky Železné přísahy se sesype jako domeček z karet. Těžce dopadne na kolena, jeho boty hlasitě zaskřípou o mramorovou podlahu.

„Prosím, Luno, odpusť mi! Já to napravím. Přísahám!“ žadoní Garrick v naprosté panice. Zvrátí hlavu dozadu a odhalí jí svůj krk, čímž dává plně najevo svou zranitelnost v ubohé ukázce naprosté podřízenosti. „Neber mi mé postavení! Ona se poddá. Slibuji ti to!“

Zařvu upřímným, výsměšným smíchem. Pohmožděná žebra mě bolí při každém nádechu, ale nedokážu ovládnout naprostou absurditu scény, která se odehrává přede mnou.

„Ach, podívej se na sebe, otče!“ křičím přes jeho zoufalé kňourání a vychutnávám si zvrácenou ironii toho okamžiku. „Ztrácíš svou drahocennou politickou pozici kvůli kousku špíny, jako jsem já. Jaká tragédie.“

Garrick ke mně prudce otočí hlavu, oči dokořán s vražedným zábleskem, ale dál klečí před Lunou jako zbitý pes.

Lucinda pozoruje jeho ubohý stav s chladným, vypočítavým znechucením. Překříží si ruce na prsou přes své na míru šité ranní šaty, zatímco její mysl zjevně zařazuje na jiný rychlostní stupeň, aby zformulovala svůj další tah.

„Vidím, že nad ní nemáš absolutně žádnou kontrolu, Garricku.“ Lucindiny rty se zkroutí do krutého, sobeckého úšklebku. „Proč mi jako její otec nedáš výslovné svolení, abych s tou holkou udělala, co chci, abych ji potrestala?“

Garrick se odtáhne od podlahy jen natolik, aby se posadil zpět na paty. Ani se na mě nepodívá. Bez vteřiny zaváhání mě opouští, aby si zachránil vlastní kůži.

„Dávám ti plné svolení, Luno. Dělej si s ní, co chceš. Je tvá, abys ji zlomila.“ pronese Garrick se zlověstným, sobeckým úšklebkem.

Hrudí mi projede chladný střep citové bolesti. Zrada zasáhne hlouběji než jakákoli fyzická rána, kterou mi kdy uštědřil. Spolknu tu bolest a okamžitě ji pohřbím pod lavinu palčivého vzteku.

„Nejsi můj otec. Nemáš právo mě někomu dát jako nějakou věc.“ zvrčím a donutím se vstát, nohy se mi třesou, ale udrží mou váhu. Strhnu svou pozornost zpět na Lucindu. „Nedotkni se mě ani jediným prstem, Lucindo.“

Lucinda mé varování ignoruje. Mázne zápěstím směrem k mohutným válečníkům rozmístěným u velkého vchodu.

„Odveďte ji do Párovací místnosti. Připravte ji pro mého syna.“

Ta slova padnou jako gilotina.

Srdce se mi zadrhne. Mou hruď sevře skutečný, paralyzující strach a zmrazí mi krev v žilách. Párovací místnost. Všichni vědí, k čemu se ta místnost používá. Je to posvátná komnata, kde si Alfové nárokují své družky a naplňují svůj svazek pohlavním stykem, aby zplodili dědice. Ale já jsem Thanea odmítla. Tohle nebude dobrovolné spojení. Je děsivě zřejmé, že Lucinda má v úmyslu zinscenovat nucené oplodnění.

„Ne!“ zaječím, zvuk se mi vydere z hrdla, jak se dostaví syrová panika.

Čtyři obrovští válečníci vyrazí vpřed. Obrovské, mozolnaté ruce mě pevně sevřou na pažích a ramenech.

Divokou silou se zmítám v jejich sevření. Kopnu dozadu a mou botou tvrdě zasáhnu čéšku jednoho z válečníků. Bolestně zachrčí, ale jeho železné sevření nepovolí. Zlomyslně se zakousnu do tlustého předloktí, které se mi kříží přes hruď, cítím chuť krve a potu a bojuji jako divoké zvíře chycené do pasti. Kroutím trupem, vrhám lokty dozadu, drápu jejich odhalenou kůži a dělám vše, co je v mých silách, abych se z jejich sevření vymanila.

Je jich prostě příliš mnoho. Jejich pouhá velikost a přesila nakonec mé potlučené tělo přemohou. Násilně mě vlečou po podlaze, moje boty dřou o leštěný kámen, zatímco nepřestávám klást odpor. Suneme se dlouhou, stinnou chodbou dvorce Alfy. Každý krok mě přivádí blíž k těžkým dubovým dveřím na konci haly.

Válečníci rozkopnou dvoukřídlé dveře dokořán. Hrubě mě strčí dovnitř do komnaty.

Ta vůně mě zasáhne okamžitě. Je to až nevolnost vyvolávající sladká vůně rozdrcených růží a těžkého pižma, navržená speciálně tak, aby maskovala syrový pach značkovacích kousnutí a sexu. Párovací místnost je obrovská a luxusní, vyzdobená bohatými sametovými závěsy a nábytkem z tmavého mahagonu. V samém středu stojí ohromná postel s nebesy. Pevně napnuté povlečení vypadá pod teplým okolním osvětlením děsivě.

„Pusťte mě, vy zbabělci!“ zařvu a divoce sebou trhám, zatímco mě táhnou do středu místnosti.

Mrští se mnou vzduchem. Dopadnu na masivní matraci, brutální náraz mi vyrazí dech přímo z plic. Než se stihnu odplazit pryč, zavalití válečníci už jsou na mně.

Drsné ruce mi přitisknou ramena naplocho na matraci. Další pár rukou mi chytne kotníky a roztáhne mi nohy, aby mě na posteli uvedl do polohy. Zběsile vykopávám, mířím na jejich rozkroky, křičím sprostá slova a bojuji každou uncí fyzické síly, kterou mám.

„Držte ji dole,“ štěkne jeden z válečníků a kolenem ztěžka zatlačí do mého stehna, aby udržel mou spodní část těla v klidu.

Z nočních stolků vyndají tlustá, těžká lana. Drsné konopí mě pálí na kůži, když mi ovinou ta hrubá pouta kolem levého zápěstí a táhnou mi ruku vzhůru k těžkému dřevěnému sloupku postele. Svážou to brutálním uzlem, ze kterého není úniku. Dále mi zajistí pravé zápěstí a natáhnou mi paže vysoko nad hlavu, až mě bolí ramenní klouby. Pak se přesunou k nohám a pevně mi přivážou kotníky k dolním sloupkům postele.

Ležím s roztaženýma končetinama, znehybněná, ztěžka oddechuji, zatímco válečníci o krok ustoupí od postele. Neřeknou už ani jediné slovo. Otočí se na patách a napochodují ven z místnosti, těžké dřevěné dveře se za nimi zacvaknou.

Zoufale trhám provazy. Tření mi drásá kůži a dře zápěstí do krve. Uzly se nepohnou ani o jediný milimetr.

Otevřou se boční dveře do přilehlé umývárny. Do Párovací místnosti vstoupí dvě služebné bez špetky emocí. Jejich tváře jsou zcela prázdné, bez jakékoliv lítosti nebo zaváhání. V rukou drží velké, těžké kovové nůžky. Ostré čepele se zlověstně lesknou ve světle křišťálového lustru nahoře.

„Nedotýkejte se mě!“ rozzuřím se, hruď se mi zvedá, jak se zoufale napínám proti tlustým poutům. „Jděte ode mě!“

Přiblíží se k posteli v dokonalé souhře. Jedna ze služebných popadne límec mé košile. Chladná ocel nůžek přímo sklouzne na mou klíční kost. S ostrým kovovým cvaknutím rozstřihne látku.

Křičím a házím sebou proti provazům, ale je to zbytečné. Služebné pracují systematicky a potupně. Rozstřihnou mi košili středem dolů a odtáhnou zničenou látku z mého trupu. Přesunou se k mým kalhotám a rozstřihnou ten silný materiál podél švů na nohou. Kousek po kousku mi rozřežou a odhodí oblečení na podlahu. Nechají mě tam odhalenou a zranitelnou, na sobě mám jen tenké bavlněné spodní prádlo.

Chladný vzduch v místnosti zavadí o mou obnaženou kůži. Jsem odhalena pro jakoukoliv noční můru, kterou si Lucinda naplánovala. Uvnitř mě bojuje výbušná směs hlubokého ponížení a explozivní zuřivosti, díky níž má hruď hoří žhavou intenzitou.

Hlavní dveře se znovu rozletí. Do místnosti vchází Luna Lucinda.

Rychlým mávnutím ruky propustí služebné. Jakmile se dveře zavřou a nechají nás dvě o samotě, na její dokonale nalíčené tváři se rozlije zlomyslný, triumfální úsměv. Pomalu kráčí k nohám postele, její podpatky rytmicky klapou o podlahu z tvrdého dřeva.

„Konečně,“ uvažuje nahlas Lucinda, její hlas kape zvráceným uspokojením. Stojí nade mnou a ohavně se opájí mým odhaleným strachem a svázanými údy.

Ztěžka oddechuji, čelist mám sevřenou tak silně, až mě bolí zuby. Zlobně na ni vzhlednu, odmítám odvrátit zrak, odmítám jí dovolit vidět ten ochromující strach, který mi stále drásá nitro.

Lucinda přistoupí k boku postele. Natáhne ruku a agresivně přitiskne své pěstěné prsty na mé holé břicho. Z toho ponižujícího kontaktu mi naskakuje husí kůže. Cuknu tělem a snažím se odtáhnout od jejího doteku, ale těžké provazy mě drží pevně na místě.

„Budeš přinucena odnosit dědice mého syna,“ prohlašuje Lucinda svým absolutně a neústupně znějícím tónem. „Budeš oplodněna. To štěně tě k téhle smečce připoutá navždy. A teprve pak, až bude tvé břicho nateklé jeho dítětem, budeš zlomena k podřízenosti.“

Ta slova visí ve vzduchu, toxická a těžká. Ochromující realita její výhrůžky na mě doléhá. Má v plánu nechat Thanea, aby si mě vzal násilím, aby znásilnil mé tělo, aby mě použil jako inkubátor v kleci jen proto, aby zlomil mého ducha.

Celá vibruji absolutní, světobornou zuřivostí a zapíchnu svůj pohled do jejího. Strach se vypaří, spálen zápalným, násilným instinktem přežít a zničit cokoliv, co se mě pokusí zavřít do klece.

„Jestli se mě Thane dotkne jediným zasraným prstem, postarám se o to, aby moje tvář byla to úplně poslední, co uvidí, než ho pošlu rovnou za Měsíční bohyní,“ zasyčím, hlas mi klesne do smrtícího, jedovatého rejstříku.

Lucindin triumfální úsměv na zlomek vteřiny zakolísá. Přimhouří oči a chystá se vysmát mému svázanému stavu.

Nedám jí šanci.

„Tohle není výhrůžka, Lucindo,“ vyplivnu ta slova jako kyselinu. „To je kurva slib.“

Ze samotného dna mého hrdla se vydere hluboké, drsné, nepřirozené zavrčení. Nezni to jako já. Zní to starobyle. Zní to monstrózně.

Celá místnost se začne prudce třást.

Čistá, neudržitelná síla mé potlačované nadpřirozené zuřivosti ze mě vyzařuje ven v explozivní kinetické rázové vlně. Těžké mahagonové sloupky postele bolestivě vrzají pod náhlým, nesmírným tlakem. Hrubé sametové závěsy se divoce kývají, jako by byly chycené v hurikánu. Křišťálové sklenice na vodu na nočních stolcích explozivně prasknou a na koberec se snese déšť ostrých střepů.

S divokým řevem trhnu pažemi dopředu.

S násilným, ohlušujícím prasknutím tlusté konopné provazy, zajišťující mé zápěstí, prasknou. Přetrhnou se jako křehké nitě, roztřepí se na nepoužitelná, přetržená vlákna, která odpadnou od mé potlučené kůže.

Luna Lucinda se potácí dozadu. Její aristokratická, dokonale klidná maska se roztříští na milion kousků. Zakopává o vlastní nohy, její bezchybné boty se zaplétají do sebe, jak se zběsile drápe pryč od postele. Její ledově modré oči se rozevřou dokořán, vykulené v čirém, nefalšovaném děsu, který nedokáže skrýt.

Je to jediná emoce, o které jsem si myslela, že ji v očích Luny nikdy neuvidím. Čistý, nefalšovaný strach.