Zoya

Dveře do mého pokoje se zaklapnou a odříznou matné světlo z chodby. Matka stojí přitisknutá k dřevu, hruď se jí zmítá, zatímco se ohlíží přes rameno jako štvaná zvěř. Křehký klid, který jsem právě našla po svém srdcervoucím rozloučení se Sorenem, zmizí v jediném okamžiku. Stíny se drží v rozích mého pokoje a zesilují surovou paniku vyzařující z matčina třesoucího se těla.

„Cos to udělala?" Šílený šepot se jí vytrhne z hrdla, oči dokořán, v šeru podlité krví.

Neodvrátím pohled. Pevně se postavím na prkna a nechám únavu noci, ať se přes mě převalí. Zkřížím ruce na prsou a odmítám se krčit pod jejím děsivým pohledem.

„Odmítla jsem Thanea. Řekla jsem mu přímo do očí, že ho nechci. Je budoucí Alfa a je můj osudový druh, ale odmítám být k němu připoutaná." Vyslovím pravdu s neotřesitelným přesvědčením, můj hlas prořízne těžké ticho pokoje.

Zadrží dech. Ruce jí klesnou podél těla, prsty se jí sevřou v pevné, třesoucí se pěsti. Přebíhá úzký prostor podlahy krátkými, zoufalými kroky, pantofle jí skřípou po dřevě.

„Zoyo, nemáš ponětí, co jsi to na nás přivolala! Byla to tvoje jediná zlatá šance stát se Lunou! Mohla jsi mít obrovský vliv. Mohla jsi stát po jeho boku a bojovat za rovnost žen, po které tak zoufale toužíš. Zahodila jsi všechno, co jsi kdy chtěla!" Přestane přecházet a rozhodí rukama, prosíc vesmír, který nám nikdy neprokázal žádnou laskavost.

Čelist se mi zatne. V hrudi mi vzplane divoký oheň a spálí přetrvávající žal z předchvíle.

„Jestli mám klečet a podrobit se jednomu arogantnímu muži jen proto, abych získala drobek moci, pak je ta moc úplně zbytečná. Nebudu žebrat o respekt. Nebudu se usmívat a přikyvovat, zatímco mi tyran drží vodítko. Radši budu čelit jakýmkoli brutálním následkům, které přijdou, než abych zbytek života žila jako poddajný stín!" Nechám hlas stoupat a uvolním potlačený vztek, který ve mně roky hnisá.

Matka ztuhne. Šílená energie z ní vyprchá a nahradí ji hluboký, prázdný žal. Dívá se na mě, jako by viděla ducha. Ramena jí klesnou v těžké porážce, oči se jí lesknou neprolitými slzami.

„Měla jsem to vědět. Pořád máš v očích přesně ten samý oheň. Jsi jako ta malá holčička, kterou jsem našla ukrytou ve tmě." Zamumlá ta záhadná slova k podlaze, hlas sotva hlasitější než dech.

Sklopím ruce a přistoupím blíž k ní. V žaludku se mi vytvoří studený uzel.

„Jaká malá holčička? O čem to mluvíš? Beta Garrick mě našel opuštěnou v hlíně na okraji lesa." Naléhám, potřebuji pochopit tu náhlou změnu v jejím chování.

Pomalu zavrtí hlavou, hořký úsměv se jí dotkne rtů. Udělá krok vpřed a chytí mě za ruce, dlaně zpocené a třesoucí se.

„Garrick nic nenašel. Přivlastnil si zásluhy, aby si nafoukl své ubohé ego. Já jsem ta, kdo tě našel, Zoyo. A nebylo to v hlíně lesa. Našla jsem tě ukrytou hluboko uvnitř Čarodějnické chatrče." Vysloví ta slova s těžkou konečností a roztříští základy všeho, čemu jsem o své minulosti věřila.

Dech se mi zasekne v hrdle. Místnost se zdá točit, stěny se na mě tlačí.

„Slyšela jsem členy temného klanu šeptat ve stínech. Připravovali rituál. Plánovali tě obětovat Měsíční bohyni jako brutální oběť. Tvrdili, že tvá krevní linie je nejsilnější z našeho druhu, vzácný a děsivý rodokmen, který je třeba zničit, než by jim mohl začít hrozit." Sevře mi ruce pevněji a ukotví mě v přítomnosti, zatímco se mi hlava točí z toho odhalení.

Lži se přede mnou rozplétají. Příběh nechtěného, bezejmenného sirotka se rozpadá v prach. Zírám na ženu, která mě vychovala, a vidím za její mírný zevnějšek zuřivou ochránkyni skrývající se pod ním.

„Lhala jsi smečce. Lhala jsi Alfovi." Zašeptám, tíha její zrady na mě doléhá.

„Musela jsem lhát. Smečka Železné přísahy by nemilosrdně lovila a zabila každé dítě, kterého by se bála. Kdyby znali pravdu o tvém původu, sami by tě povraždili. Musela jsem vymyslet ten příběh o sirotkovi, abych tě ochránila před jejich čepelemi." Pustí mou levou ruku a odhrne mi pramen vlasů z čela, její dotek je neuvěřitelně jemný.

Pátravě se jí dívám do očí, palčivá otázka mi drásá hrdlo.

„Proč jsi mě zachránila? Jestli jsem byla určena k oběti, proč jsi riskovala život za cizí dítě?" Naléhám, potřebuji pochopit kořen její nepředstavitelné odvahy.

Tělem jí projede zachvění. Zavře oči, její rysy zkřiví pronásledovaný výraz.

„Bylo ti jen deset let. Seděla jsi uprostřed té temné, krví potřísněné chatrče, obklopená nestvůrami. Byla jsi tichá. Byla jsi vyděšená. Ale když jsi na mě pohlédla, tvá pouhá, skrytá přítomnost mě zasáhla jako fyzický úder. Donutila jsi mě i mou vnitřní vlčici klesnout přímo na kolena. Přikázala jsi naprostou, nepopiratelnou poslušnost, aniž bys řekla jediné slovo. V tu chvíli jsem věděla, že nemůžu nechat tak nádherné stvoření zemřít ve tmě." Otevře oči a nechá slzy volně stékat po tvářích.

Kolena mi změknou. Desetileté dítě přikazuje poslušnost dospělému vlkovi. Popírá to každý přírodní zákon, který jsem kdy poznala. Zakolísám a klesnu na okraj matrace, moje mysl nedokáže zpracovat čirý rozsah moci, kterou popisuje.

„Přivedla jsem tě domů a složila jsem slib, že tě ochráním. Ale věděla jsem, že Garrick by tě zničil. Je to nestvůra, krutý, násilnický druh, který na všechny pohlíží jako na předměty k použití a odhození. Nemohla jsem přivést biologické dítě do jeho zvráceného světa. Nemohla jsem rozdělit svou pozornost." Udělá ke mně krok, její hlas klesne do chraptivého, bolestného vyznání.

Klekne si na podlahu přede mě a položí mi ruce na kolena.

„Vzala jsem své ukryté úspory a vrátila se k členům temného klanu. Zaplatila jsem jim jmění, aby mi chirurgicky odstranili dělohu. Podstoupila jsem to řeznictví v tichosti, abych zajistila, že nikdy nebudu muset porodit dítě pro Betu Garricka. Obětovala jsem své vlastní tělo, abych se mohla plně soustředit na tvou ochranu, Zoyo." Odhaluje nejtemnější tajemství svého života, teď už otevřeně pláče, mučivá pravda visí těžce v tichém pokoji.

Z rtů se mi vytrhne ostrý vzdech. Srdce se mi roztříští na milion ostrých úlomků. Klesnu na kolena vedle ní a obejmu její třesoucí se ramena. Přitáhnu ji těsně k hrudi a zabořím tvář do jejích vlasů. Vzdala se základní části sebe sama jen proto, aby mě ochránila před tyranem, kterému říká druh. Velikost její lásky je drtivá tíha, mnohem těžší než jakýkoli Alfův příkaz.

„Musíš utéct. Vezmi si zbytek mých ukrytých úspor. Uteč daleko do divočiny, než se rozední. Až Thane řekne Alfovi, co jsi udělala, jejich hněv se na nás snese a roztrhají tě na kusy." Drží se mě za košili a prosí mě mezi přerývanými vzlyky, zoufale mě chce naposledy zachránit.

Odstoupím jen tak daleko, abych se jí podívala do očí. Zvednu ruku a setřu slzy z jejích ošlehaných tváří, vlastní zrak se mi rozmazává nenaslzenými city.

„Nikam nejdu. Odmítám opustit jedinou skutečnou rodinu, jakou jsem kdy poznala. Ať přijdou. Budu stát po tvém boku a budu čelit jakémukoli trestu, který uznají za vhodný." Vyslovím své odmítnutí s neústupnou železnou vůlí a do každého slova vložím každou uncí své lásky.

Zírá na mě a hledá prasklinu v mém brnění. Nenajde žádnou. Zuřivé, neotřesitelné odhodlání planoucí v mých očích ji donutí přijmout mé rozhodnutí. Sklopí se dopředu a opře čelo o mé rameno.

„Je mi to tak líto, moje milá holčičko. Je mi tak líto, že tě před tím nemůžu ochránit." Zašeptá, hlas se jí zlomí v roztřesený, bezmocný zvuk.

Držím ji celou noc. Zůstaneme schoulené na podlaze, dokud si nás obě nepodmaní vyčerpání. Nakonec ji vytáhnu na postel a zabalím přikrývky kolem jejího křehkého těla. Lehnu si vedle ní a nechám se uklidnit rytmem jejího dýchání do neklidného spánku. Její uplakané, zlomené omluvy mi znějí v mysli dlouho poté, co místnost ztemní.

***

Mučivá, bělostně žhavá bolest mě vytrhne z propasti spánku.

Prsty jako železné svorky se mi zavrtají do kořínků vlasů. Nemám ani čas vykřiknout, než mě brutální síla strhne z matrace. Gravitace zmizí. Dech se mi vyrazí z plic, když dopadnu na tvrdá dřevěná prkna.

„Ty nevděčný, bezcenný bídáku! Všechno jsi zničila!" Zařve Beta Garrick, hlas se mu chvěje vyšinutou nenávistí.

Nepustí. Vleče mé zmítající se tělo po podlaze. Tříska se mi zařezávají do holé kůže na rukou a nohou. Zuřivě kopu, pata se mi spojí s jeho holení, ale jeho běsnění to nijak nezpomalí. Zastaví svůj pohyb a vrazí mi brutální kopanec přímo do žeber. Pohnutý zvuk prasknutí se rozléhá pokojem. Svinu se do těsného klubíčka a lapám po vzduchu, který odmítá vstoupit do mých plic.

„Tvé ubohé odmítnutí samo o sobě zničilo mou zaručenou šanci uchvátit obrovskou politickou moc! Měl jsem být tchánem budoucího Alfy! Měl jsem sedět u vysokého stolu! Zahodila jsi mou budoucnost do bláta!" Pochrlívá na mě ta obvinění, tvář zkroucenou v groteskní masku zuřivosti.

Sáhne dolů a vytáhne mě za límec noční košile. Látka se roztrhne a zařezává se mi do krku. Zatáhne pěstí a dá mi facku hřbetem ruky přes tvář. Kovová chuť krve mi okamžitě zaplaví ústa. Ret se mi rozštípne, teplý proud mi stéká po bradě.

„Slibuji ti, že za tuhle zradu budeš trpět nepředstavitelnými mukami. A až dokončím lámání každé kosti v tvém těle, na řadě bude tvá ubohá matka." Nakloní se blízko, jeho páchnoucí dech mi ovívá tvář, když pronáší svůj krutý slib.

Oheň mi okamžitě vzplane v žilách. Mučivá bolest v žebrech a na temeni zmizí, nahradí ji smrtící, oslepující vztek. Postavím se na nohy, najdu rovnováhu navzdory zvonění v uších. Uzamknu jeho pohled svým a odmítám projevit jedinou uncí strachu.

„Jestli se kdy dotkneš mé matky, přísahám při Bohyni, že tě zabiju. Vytrhnu ti hrdlo holýma rukama." Pochrlím to krvavé varování přímo do jeho tváře, hlas smrtící a klidný.

Uchechtne se a tu hrozbu úplně ignoruje. Změní úchop, znovu mě chytí za hrst vlasů a vykročí ke vchodovým dveřím. Vytáhne mě z domu do mrazivého ranního vzduchu.

Ranní mráz mě kouše do holé kůže. Ten rozruch vyláká členy smečky z jejich domovů. V desítkách dveří a oken se objeví tváře, oči dokořán, když vidí Betu, jak vleče svou domnělou dceru jako kus poraženého masa. Nikdo nevykročí vpřed. Nikdo nezvýší hlas. Stojí na okraji, spoluvinni svým mlčením, a sledují, jak mě Garrick vleče po prašných cestách k centru území.

Každý kámen a zmrzlý kořen se mi zadírá do vlečených nohou. Zakousnu se do jazyka, abych v sobě uvěznila křik bolesti. Nedám té nestvůře zadostiučinění z mé agónie.

Dojdeme k velkolepým, impozantním schodům Alfova sídla. Garrick po nich stoupá v těžkých, dupajících botách a vleče mě za sebou jako trofej svého vlastního vzteku. Vyrazí těžké dubové dveře a vstoupí do obrovského vstupního sálu.

Otočí se a násilím mě pošle vpřed.

Dopadnu na tvrdou, studenou kamennou podlahu, pohmožděná žebra křičí na protest. Kloužu po leštěném mramoru a zastavím se u paty velkolepého schodiště. Tělo mi pulzuje neutuchající bolestí, ale přinutím se zvednout na ruce. Krev mi kape z brady a špiní to neposkvrněně bílé dno pode mnou.

„Jak se opovažuje bezcenný tulák odmítnout mého drahocenného syna? Co si sakra myslíš, že jsi?" Jedovatá, smrtící otázka prořízne ozvěnou síní.

Zvednu hlavu. Přímo nade mnou na spodním podestu stojí Luna Lucinda. Má na sobě ušitý ranní šat, držení těla strnulé a impozantní. Ledově modré oči jí planou nespoutanou zuřivostí a připichují mě k podlaze pohledem, který má spálit její nepřátele na popel.

Zaplaví mě ostrá, živá jasnost. Thane nikde. Arogantní budoucí Alfa se ani nepokusil zachránit si tvář. Nečelil mi jako muž. Neřešil si své vlastní bitvy. Ve chvíli, kdy jsem odmítla jeho nárok, stáhl ocas a utekl přímo k matce, aby se postarala o jeho pohmožděné ego.

Posměšný úšklebek mi cuká pohmožděnými, krvácejícími rty.

Absurdita situace přebíjí bolest v mých kostech. Ignoruji Garricka stojícího za mnou. Ignoruji smrtící pohled Luny. Položím ruce na mrazivý kámen a zvednu se, zvedám se na kolena s úmyslnou, mučivou pomalostí. Zvednu bradu a setkám se s Lucindiným zuřivým pohledem bez jediného zaváhání.

„Jsem dívka, která vzdoruje osudu a nikdy se nepodrobí." Prohlásím hrdě a nechám hlas znít jasně a silně obrovskou síní, čímž zpečetím své odmítnutí klanět se jejich zkorumpované hierarchii.

Zvednu ruku z podlahy a přitisknu ji plochou na hruď, předstírám vysoce přehnaný, dramatický šok. Rozšířím oči a zahraju bezchybné představení lítosti a úžasu.

„Ach, moje Bohyně. Vážně ten velký, drsný budoucí Alfa utekl s pláčem k mamince, aby mu spravila zlomené srdce? To je prostě... tak roztomilé." Vysmívám se té situaci nahlas a hlasitě se obdivuji ubohé zbabělosti chlapce, který má vládnout nám všem.