Zoya

Ležím tam. Bez hnutí.

Tělo mám stále schoulené na posteli, zamotané do jemného povlečení. Oči mám doširoka otevřené a zírám do dřevěného stropu nad sebou – jako by skrýval odpovědi, které hledám od chvíle, kdy jsem potkala Valena.

Jeho hlas se mi v hlavě neustále vrací. Jeho slova hrají ve smyčce jako rozbitá deska, bodají do mě a zároveň mě konejší.

„Pokud se nic nezmění… pokud mě stále nebu