Valen

Tiše se uchechtnu, když kolem mě Zoja prosviští jako zatracený hurikán a málem mě vezme ramenem. Tak strašně dychtí ty dveře otevřít. Na někoho, kdo mě před pár vteřinami na kolenou prosil, abych přijal její odmítnutí, se chová, jako bych nebyl nic víc než drobná nepříjemnost – jako by na tom, kdo stojí za těmi dveřmi, záleželo víc než na druhovi, o kterého údajně nestojí.

Vtipné. Vidím skrz