Alfa Valen

Nevidím rudě.

Já tou rudou jsem.

Můj stisk ztvrdne, prsty se zaryjí do jeho kůže, dokud neuslyším to odporné, uspokojující křupnutí posouvajících se kostí. V podřízenosti odhalí krk, dusí se — ale vůbec to nezmírní ten divoký požár zuřící v mé hrudi.

Dotkl se jí.

Držel ji.

Byla v jeho náručí.

„Valene, nech ho jít! Prosím!“ Zoyin hlas pronikne tou bouří v mé hlavě — vysoký, plný děsu. Cí