„Dej mi ji,“ řeknu a můj hlas zní sotva lidsky, jak se k nim pohnu.

Bane mi ji opatrně přeloží do náručí a já ji držím, jako by byla z křehkého skla. Je tak drobná, tak lehká – jako by měla zmizet, kdybych ji sevřel jen o trochu pevněji.

Otočím se k odchodu.

„A co s ním, Alfo?“ zavrčí za mnou Bane.

Na toho parchanta na podlaze se ani nepodívám.

„Odtáhni ho taky,“ procedím skrz zaťaté zuby. „Ale ne