Přetáhnu Talii deku až k bradě a jemně jí zastrčím zatoulaný pramen vlasů za ucho. Její tvář je bledá, dech mělký, ale vyzařuje z ní podivný klid – ticho, které mě děsí víc než všechny její výkřiky.

Vybrala si to sama. Rozhodla se vytrhnout kus své vlastní duše, jen aby od něj byla volná.

Přejedu palcem po její tváři a pak se otočím k Baneovi, který stojí v koutě jako tichá stráž.

„Hlídej ji,“ zam