Je tma.

Ne ten druh tmy, který děsí – spíš to připomíná těžkou, nekonečnou mlhu. Vznáším se v ní, beztížná, otupělá. Někde hluboko v hrudi cítím tupou bolest – připomínku čepele, která mi projela srdcem. Měla bych být mrtvá. Cítila jsem, jak se vytrácím.

Ale… pořád jsem tady.

A vůbec nechápu proč.

Tělo se mi nechce pohnout. Rty se odmítají rozpojit. Pokaždé, když se pokusím křičet, prosit, mluvit