„Princezno Zoyo.“

Ten hlas protne mé myšlenky jako tichý, ale pevný příkaz. Zamrkám a odtrhnu zrak od stoupajících plamenů a kouře stáčejícího se vzhůru, který pohlcuje těla mých rodičů spolu se žalem, jenž se lepí do ovzduší.

Když se otočím, spatřím dvě známé postavy – Bryn, která tiše stojí se sepjatýma rukama, a vedle ní... Baneova otce.

Když jsem ho viděla naposledy, byl bledý a křehký, shrben