Těžké dubové dveře soukromého salonku s ohlušujícím třesknutím narazily do zdi.

Ve vchodu stál bez dechu Carter Thorne. Křiklavě modré vlasy mu divoce trčely na všechny strany a rukama se křečovitě držel zárubně. „Právě volala paní Lockwoodová. Celia měla autonehodu a zrovna ji vezou na pohotovost.“

Ta jediná věta vysála z místnosti veškerý vzduch. Ještě před vteřinou byl ten prostor svatyní vřelosti, plný drahých květinových aranžmá, hedvábných stuh a jantarových světýlek rozvěšených po stropě kvůli dokonalé žádosti o ruku. Nyní se slavnostní veselí vypařilo v mrtvé, dusivé ticho.

Uprostřed té velkolepé scény Nolan Pierce ztuhl. Hrdina večera ještě před okamžikem klečel na jednom koleni, na dlani sametovou krabičku s prstýnkem, a hleděl vzhůru s nacvičenou oddaností. Teď vystřelil na nohy.

„Cos to právě řekl?“ vyštěkl Nolan. Sametová krabička s cvaknutím zaklapla.

„Je v nemocnici, Nolane.“ Carter popošel dál do místnosti a v hlase se mu zračila panika.

Jako na povel propukl chaos. Pečlivě vybrané publikum přátel a smetánky odložilo sklenky se šampaňským i oslavné úsměvy. Židle hlasitě zaskřípaly o dřevěnou podlahu. Lidé se překotně hrnuli přes sebe, chňapali po kabátech a kabelkách a hnali se k východu, jako by někdo právě spustil požární poplach.

Celia Roweová byla nedotknutelnou královnou jejich společenského kruhu. Byla nádherná, nekonečně milá, neuvěřitelně talentovaná a zatížená křehkým zdravím, kvůli němuž měl každý v jejím okolí zoufalou potřebu chránit ji před drsným světem. Drobná nehoda, do níž se zapletla Celia, znamenala poplach nejvyššího stupně.

Na velkolepé žádosti o ruku uprostřed místnosti už nezáleželo. Romantický milník byl v mžiku smeten ze stolu. Dokonce i nastávající ženich obrátil svá široká ramena ke dveřím a v myšlenkách byl už na míle daleko.

„Nolane.“ Tichý, až strašidelně klidný hlas prořízl nastalý zmatek.

Zběsilý pohyb v místnosti se rázem zastavil. Zbývající hosté si náhle vzpomněli na druhou polovinu této domnělé pohádky. Žena, kterou sem Nolan přivedl, aby ji požádal o ruku, až do tohoto okamžiku nevydala ani hlásku.

Někdo v tom slepém spěchu ke dveřím zavadil o hlavní vypínač. Ostrá stropní světla zhasla a trosky večírku osvětlovala jen tlumená, mihotavá záře jantarových světýlek.

Sloane stála mezi rozházenými okvětními lístky růží. Stíny se držely ostrých, úchvatných rysů její tváře. Nevypadala jako žena, které právě pošlapali srdce. Nevypadala poníženě ani vyděšeně. Její výraz byl maskou z chladného, nečitelného kamene.

„Ani jsi nepočkal na mou odpověď.“ Zírala přímo na jeho záda.

Ještě před pár minutami před ní Nolan klečel, nabízel jí diamant a žádal ji, aby s ním strávila zbytek života.

Jeho vysoká postava ve dveřích ztuhla. Jako by jeho mozku konečně došlo, že se chystá opustit svou nastávající snoubenku, aniž by se aspoň rozloučil. Pomalu se otočil a promnul si zátylek.

„Sloane, mrzí mě to. Musím hned do nemocnice. Běž prostě domů, ano?“ Mluvil tiše a konejšivě, přesně tím tónem, jakým dospělí uklidňují umíněné dítě.

„A co když řeknu, že nikam nesmíš?“ Sloane nezvýšila hlas, ale ledový osten v jejích slovech se zřetelně rozlehl ztichlou místností. „Moc dobře víš, co si o ní myslím, Nolane.“

Zhluboka a těžce si povzdechl. „Sloane, no tak. Teď není čas dělat scény.“

„Má odpověď na tvou otázku zní: teď, nebo nikdy.“ Sloane si zkřížila paže na prsou a neuhýbala pohledem, odhodlaná do posledního dechu.

Nolan na ni hleděl a zmateně krčil čelo. Žena, která před ním dnes stála, působila jako cizinka. Jindy by touhle dobou už zuřivě pochodovala po místnosti. Křičela by, dožadovala se jeho pozornosti nebo utrousila nějakou hořkou poznámku o tom, že doufá, že Celia zůstane upoutaná na lůžko aspoň měsíc. S touhle ohnivou, zoufalou Sloane si věděl rady.

Tahle nová, ledově chladná Sloane mu v žaludku vázala nepříjemný uzel. Dívala se na něj, jako by předvídala každý ubohý detail tohoto okamžiku.

„Co mají znamenat ty zbytečné scény?“ odfrkl si hlasitě Carter a protočil panenky, když postával u východu. „No tak, Sloane. Visíš na Nolanovi dvacet let. Jsi tím chlapem posedlá. Když padl na koleno, uvnitř jsi určitě brečela štěstím. V životě bys mu neřekla ne.“

„Jo, přesně. Je to jen zásnubní žádost. Můžete to udělat jindy. Celii jde doslova o život,“ vmísila se dívka v flitrovaných šatech kdesi vzadu.

„Přesně tak. Vždyť vy dva jste se stejně vždycky měli vzít. Celé tohle divadlo bylo jen naoko,“ zamumlal další host a upravil si sako.

Místnost bzučela netrpělivými, uštěpačnými poznámkami. Chtěli odejít. Chtěli spěchat za svou křehkou královnou a Sloane jim v cestě stála jen jako otravná překážka.

Sloane ani nemrkla. To laciné obecenstvo zcela ignorovala. Její ostré tmavé oči zůstávaly upřené na muže, který tvrdil, že ji miluje, a čekaly, jakou volbu učiní.

Nolan znovu těžce vydechl. Zkrátil vzdálenost mezi nimi, překročil spadlou kytici bílých růží, natáhl ruku a poplácal ji po temeni hlavy.

„Buď hodná, ano? Nedělej z toho vědu. Celia může být ve vážném nebezpečí. Teď se nehodí trucovat.“ Věnoval jí drobný, křečovitý úsměv.

Byla to tatáž vyčerpávající rutina, kterou sehráli už tisíckrát. Kdykoli se Sloane a Celia střetly, Nolan bez vteřiny váhání spěchal omluvit se Celii. Pak se otočil ke Sloane a chlácholil ji, jako by její oprávněný hněv byl jen roztomilý, iracionální záchvat vzteku. Pro Nolana její city nikdy nebyly ničím, co by měl brát vážně. Dokonce i tato velkolepá žádost o ruku byla z jeho strany jen pouhou formalitou, jak udržet klid zbraní. Pomyšlení, že by ho mohla doopravdy odmítnout, mu ani na vteřinu neproblesklo hlavou.

„Tak s touhle naprostou fraškou jsem definitivně skončila!“ vybuchla Piper Vegaová z rohu místnosti.

Sloanina divoce loajální nejlepší kamarádka se kousala do jazyka od chvíle, kdy Carter rozrazil dveře, ale pohled na Nolana, který plácá Sloane jako psa, ji přivedl k šílenství.

„Nolane, co jako jsi, její osobní záchranář na zavolání? Proč je vždycky tvůj úkol běžet Celii na pomoc? A jak neskutečně příhodné je, že se rozhodne vybourat zrovna v tuhle chvíli? Minulý měsíc vám zničila výročí a teď ti zničí žádost o ruku. To jako nezvládne počkat pět minut, než se někde složí?“ Piper vyrazila kupředu, podpatky jí útočně klapaly o podlahová prkna.

Piper strávila týdny vymýšlením této romantické výzdoby. A teď se přiřítila Celia a za pár vteřin to všechno obrátila v popel. A Nolan jí to dovolil, čímž znovu dokázal, že si před ženou, kterou si měl vzít, vždycky vybere svou drahou Celii.

Piper stočila svůj rozzuřený pohled k neklidným hostům. „A vy ostatní! Proč se všichni přerážíte, abyste vypadli těmi dveřmi? Kam ten šílený spěch? Jdete navštívit Celii na pooperačním, nebo se snažíte stihnout před zácpou vybrat její náhrobek? Při tom, jak často ta holka končí v nemocniční posteli, už jste za kytky na usmířenou určitě utratili celé jmění!“

„Slečno Vegaová! Držte jazyk za zuby.“ Nolan odhodil svou konejšivou masku. Jeho pohledná tvář potemněla hrozivým zamračením a hlas mu klesl do ostrého varování.

„Ale jdi do prdele!“ vpálila mu Piper rovnou do tváře a ani se nepohnula před mužem, který by Celii bránil do posledního dechu. „To ses sakra rychle rozzuřil ve chvíli, kdy někdo špitne křivé slovo o Celii, ale pamatuješ si vůbec, kdo je tvoje přítelkyně?“

Nolan udělal výhrůžný krok k Piper, čelisti pevně zaťaté.

Než však stihl promluvit, Sloane natáhla ruku, pevně sevřela Piperino zápěstí a stáhla svou kamarádku o půl kroku zpět.

„Jestli dnes večer projdeš těmi dveřmi, je mezi námi konec.“ Sloane ta slova pronesla se smrtící přesností.

V salonku zavládlo hrobové ticho. Šepot hostům uvízl v hrdlech.

Nolan se zastavil. Jeho zamračení přešlo v čiré zoufalství. Podíval se na ženu stojící hrdě mezi zničenými květinami a v jeho hlase se mísilo prázdné ujišťování s mírným podrážděním.

„Neříkej věci, kterých budeš později litovat, Sloane. Vrátím se a celý tenhle zmatek pak vyřešíme.“

Aniž by čekal na odpověď, otočil se na patě a vykročil ze dveří. Ani jednou se neohlédl. V duchu už si přepočítával, jak rychle zvládne dojet na pohotovost, a její ultimátum smetl ze stolu jako prázdné hysterčení. Počítal s tím, že jí příští týden prostě koupí větší diamant a řekne jí, ať se přestane stýkat s Piper.

Těžké napětí v místnosti prasklo ve chvíli, kdy Nolan zmizel na chodbě. Zbývající hosty Sloanin nedostatek soucitu a Piperin jedovatý jazyk silně popudil, ale nikdo z nich nebyl tak hloupý, aby otevřeně provokoval ženu, která byla technicky stále Nolanovou budoucí ženou, a nikdo si nechtěl pohněvat ani členku mocné rodiny Vegaových.

Jeden po druhém se vytráceli ze dveří. Šli se sklopenou hlavou a prchali jako krysy z potápějící se lodi.

Během několika minut se zářivé, pulzující místo zasnoubení proměnilo v pusté spáleniště.

Rozdrcené okvětní lístky a zamotané hedvábné stuhy se válely po zemi. Rozlitá láhev archivního vína vsakovala do drahého koberce vedle převráceného sametového křesla. Rozházené luxusní dezerty ležely zničené na stolech. Fyzická spoušť v místnosti dokonale odrážela ubohou realitu Nolanova polovičatého závazku.

Když kroky odcházejícího davu utichly na chodbě, opozdilci, kteří se přišli jen zadarmo napít a užít si drama, začali šeptat.

„Počkej chvilku. Není Celia ta nevlastní sestra z rodiny Lockwoodových? Slyšela jsem, že papírově jsou sestřenice. Proč se nikdo ani neobtěžoval zeptat se Sloane, jestli nechce jet do nemocnice s nimi?“ zašeptala hlasitě dívka poblíž východu.

„Zeptat se jí? A proč, aby se vplížila na pokoj a dorazila Celii sama?“ odfrkl si nějaký muž.

„Počkat, cože? Vyklop to.“

„No, drž si klobouk. Povím ti o tom, jaká je Sloane protivná, nevděčná noční můra ode dne, kdy ji Lockwoodovi vzali k sobě.“

Jedovaté pomluvy doléhaly zpátky do místnosti a opakovaly tentýž toxický příběh, který Sloane obklopoval už léta. Kdykoli se její jméno ocitlo vedle Celiina, společnost ze Sloane okamžitě udělala bezcitnou intrikánku.

Piperina tvář zrudla hlubokým, zuřivým purpurem. Zaťala pěsti a s obavami pohlédla na svou nejlepší kamarádku.

Sloane se ani nepohnula. Zlomyslný šepot světa už její zbrojí nedokázal proniknout. Vůči těm fámám otupěla. Ale realita toho, jak muž, kterého milovala, odkráčel pryč? Ta jí vyrvala zubatou ránu přímo z hrudi.

Stála v tlumeném, jantarovém světle a zírala do prázdného vchodu. Sledovala, jak Nolan odchází krok za krokem a kráčí přesně tou samou cestou, kterou se ubíral jejich uvadající vztah během posledních let. Definitivně z jejího života odešel nadobro.

„Kdyby se ta bouračka nestala, vážně bys mu řekla ano?“ zeptala se tiše Piper a hněv z jejího hlasu vyprchal.

Sloane neodpověděla. Na tom už nezáleželo. Konec byl vytesán do kamene vteřinu poté, co se Celia rozhodla zasáhnout. Celia by Sloane nikdy nedovolila šťastný konec a Nolan by si nikdy nevybral Sloane, když Celia zavolala.

Když se k ní dnes večer otočil zády, nedošla mu jedna zásadní věc. Budoucnost se sice může táhnout donekonečna, ale dívka, která dvacet let snila o tom, že si ho vezme, s čekáním oficiálně skončila.

Nechávala ho jít. Tentokrát doopravdy. Ta hořká myšlenka se jí usadila v hlavě a zanechala po sobě chladný, osvobozující pocit jasnosti.

Na druhém konci místnosti, na zaskládaném stole vedle převržené sklenky na šampaňské, se rozsvítil displej Sloanina mobilu.

Náhlá jasná záře upoutala její pozornost. Přešla k němu, podpatky jí křupaly po zničených růžích, a pohlédla dolů na oznámení.

Byla to zpráva z neznámého čísla. Jen dvě krátká, samolibá slova odkapávající zlomyslným triumfem.

[Prohrálas.]