Křiklavé světlo displeje ozařovalo rozmačkané růže u Sloaniných nohou.

[Prohrálas.]

Ta zpráva na ni zírala zpátky jako jedovatá připomínka rozhovoru z doby před třemi dny.

Před třemi dny byl vzduch v nóbl kavárně k zalknutí, prosycený vůní praženého espressa a drahého parfému. Celia si ji tam našla a s ladností predátora vklouzla do koženého boxu naproti Sloane.

„Slyšela jsi, že se Nolan chystá požádat tě o ruku, viď?“ zeptala se Celia.

Její tmavé, nádherné oči měly zlý lesk, který ostře kontrastoval s jejím křehkým držením těla.

„Říká se, že rodina už chtěla narychlo upéct zásnubní večírek. Ale Nolan? Ten chce ten velký moment. Chce na vlastní uši slyšet, jak říkáš ‚ano‘. Páni, ten se teda vážně snaží, co?“

Sloane zachovala vyrovnaný, odměřený hlas. „O co ti jde?“

Celia se naklonila přes stůl a odhodila masku sladkého andílka, kterou předváděla zbytku společnosti. Rty se jí zvlnily do hnusného úšklebku. „O co mi jde? Proč by taková troska jako ty měla mít právo na štěstí, Sloane? Vsaďme se. Říkám ti to hned teď. Ta tvoje žádost o ruku za tři dny totálně shoří na popel.“

Sloane se zahleděla do očí ženě sedící naproti ní. Zbytek smetánky viděl v Celii milou, nóbl oběť chatrného zdraví, ale Sloane znala odpornou pravdu. Viděla ten čistý jed číhající za dokonalým úsměvem. Celia mohla zásnuby zničit jediným slovem přímo v onen den. Místo toho tu zkázu metodicky naplánovala tři dny předem a počkala si na přesný okamžik, kdy rána zanechá nejhlubší jizvu.

Sloane zamkla obrazovku telefonu. Zaplavila ji hořká realita zničené noci. Místo aby zamířila zpět do svého prázdného bytu, vykročila do mrtvého ticha městských ulic. Toulala se směrem k nábřeží a nechala sychravý dubnový vánek pronikat tenkými šaty. Ten chlad jí měl pročistit hlavu. Nepročistil.

Po zátylku jí přeběhlo nepříjemné zamrazení. Kdesi za ní se ozývalo rytmické škrtání těžkých bot o dlažbu.

Zpomalila krok. Kroky za ní také zpomalily.

Zvedla telefon a předstírala, že si dělá nenucené selfie na pozadí temné vodní hladiny. Lesklý displej odrazil tři rýsující se stíny, které šly v jejích stopách a plynule zkracovaly odstup. Srdce jí divoce narazilo do žeber. Zrychlila a zabočila na matně osvětlenou stezku, ale muži jí zůstávali těsně v patách.

Ruce se jí třásly, když svírala přístroj. Palec jí sklouzl po displeji a vytočil nouzový kontakt, který jí do telefonu před rokem uložil Nolan.

Tenkrát se dostala do fyzické potyčky s nějakým slizounem, který v baru obtěžoval holku. Zlomila tomu chlapovi ruku a skončila v policejní cele předběžného zadržení. Nolan za ni zaplatil kauci a celé hodiny jí kázal o jejím bezohledném chování. Nastavil své vlastní číslo jako její nouzovou volbu.

„Kdyby ses někdy dostala do průšvihu, zavolej mi. Kdykoli a kdekoli, já se objevím,“ slíbil jí tehdy Nolan.

Bylo to vůbec poprvé, kdy doopravdy potřebovala, aby své slovo dodržel.

Linka dvakrát zazvonila, než to Nolan zvedl.

„Sloane?“

Jeho hlas zněl vyčerpaně. Stál pod ostrým zářivkovým světlem nemocniční chodby. Ta večerní autonehoda nebyla vážná, ale Celia byla odjakživa křehká. Narodila se předčasně a na své chatrné zdraví sázela při každé příležitosti. Ten drobný incident ji těžce vykolejil a jedině Nolan měl nekonečnou trpělivost konejšit její nervy. Celá rodina Lockwoodových tábořila v čekárně. Zrovna Celii ukolébal do lehkého spánku, když telefon zavibroval a probudil ji.

Sloane zašeptala do sluchátka: „Nolane, někdo mě sleduje.“

Na druhém konci se rozhostilo těžké ticho.

Nolan si zhluboka, drsně povzdechl a promnul si spánky. „Sloane, dneska v noci na to nemám. Přestaň si se mnou zahrávat.“

Myslel si, že je to další vykonstruovaná scéna. Zoufalý, promyšlený pokus strhnout na sebe pozornost a odtáhnout ho od Celiina lůžka. V jeho očích prostě jen dělala z komára velblouda, protože její dokonalý večer vzal za své.

Než Sloane stačila odpovědět, na druhém konci se ozval šramot. Její matka Sylvia mu přístroj vytrhla z ruky. Žena, která měla své dcery chránit, měla dostatek mateřského pudu jen pro jednu z nich.

Sylvia zasyčela do mikrofonu a hlas se jí třásl ryzím vztekem: „Sloane! Tvoje sestra leží na nemocničním lůžku a ty se ani neobtěžuješ ukázat. A teď uprostřed noci vyvoláváš potíže a vymýšlíš si lži? Kdy už se začneš chovat úměrně svému věku? Dneska v noci nikdo Celii neopustí, aby řešil tvoje výlevy. Vzpamatuj se!“

Hovor byl ukončen. Ve Sloanině uchu bzučel obsazovací tón – plochý, mechanický zvuk, který ladil s náhlou prázdnotou zívající v její hrudi.

O několik mil dál, ve sterilním nemocničním pokoji, odpočívala Celia na sněhobílých polštářích. Působila bledě a křehce.

Celia promluvila tichým, roztřeseným dechem: „Mami, nezlob se. Co když má Sloane opravdu potíže?“

Sylvia podala telefon zpátky Nolanovi. Tvář jí ztvrdla hlubokým zklamáním. „Potíže? Jediné její potíže jsou, že se ti snaží ukrást pozornost ve chvíli, kdy nás nejvíc potřebuješ. Tohle není její první kousek.“

Vzpomínka na Sloanin devátý ročník visela nad rodinou jako nesmytelná skvrna. Jednoho večera po doučování zavolala Sloane domů v panice a dušovala se, že ji unesli. Žadonila, aby ji rodiče přijeli zachránit. Přesně téhož večera postihla Celii těžká zdravotní krize. V rodině zavládl chaos. Sylvia se stresem málem zhroutila.

Spěchali na opuštěné staveniště poblíž školy s penězi na výkupné a čekali tragédii. Místo toho našli Sloane, jak si vykračuje ze stínů bez jediného škrábance. Žádní únosci tam nebyli. Žádné nebezpečí nehrozilo. Mezitím doma Celia ležela v bezvědomí sama na zemi.

Rodina usoudila, že to byl odporný kanadský žertík. Měli za to, že Sloane únos nafingovala a podplatila služebnou, aby si Celie během jejího záchvatu nevšímala, protože věděla, že bude bezmocná. Lékaři tvrdili, že Celia tu noc sotva přežila. Rozuřený otec Sloane zbil tak bezohledně, že skončila na měsíc v nemocnici. Sloane se odmítla jakkoli omluvit.

Sylvia si povzdychla a říkala si, kdy se její milá holčička proměnila v divokou, vzpurnou noční můru.

Nolan tu historii dobře znal. Během onoho měsíce, který Sloane strávila v nemocnici, najali Lockwoodovi soukromou sestru a odmítli ji navštívit. Nolan byl jediný, kdo se po škole kradl do jejího pokoje, nosil jí dobroty a vyprávěl mizerné vtipy, jen aby z potlučené dívky vymámil úsměv.

Dnes v noci neměl sílu hrát její hry. Předpokládal, že tropí hysterii, protože utekl z poloviny zásnub. Urovná to zítra, až její hněv vychladne.

Nolan položil telefon na noční stolek a sáhl Celii na čelo. „Horečka ti klesla. Trochu se vyspi, ano?“

Celia na něj vykoukla zpod bílé přikrývky. „Nolane, hrozně mě mrzí ty zásnuby. Je to všechno moje vina. Kdybych nebyla taková přítěž, nestahovala bych tě ke dnu.“

Nolan odpověděl jemným, uklidňujícím tónem: „Takhle nemluv. Za tu bouračku nemůžeš. Ty nikdy nejsi přítěž.“

„Nolane...“ Její hlas se vytratil do tichého pokoje.

„Spi,“ nařídil jí něžně.

Celia zavřela oči. Po rtech se jí rozlil klidný, spokojený úsměv. Dnes v noci se ponoří do sladkých snů.

Zpátky na mrazivém nábřeží zírala Sloane na tmavý displej svého telefonu. Matčina jedovatá slova jí zněla v hlavě, ale to bodnutí vyprchalo už před lety. Po tolika zklamáních to odmítnutí už ani nebolelo. Zanechalo její hruď jen vysekanou a dutou.

Muži, kteří ji sledovali, nespěchali. Pohybovali se s dravou suverenitou a pohrávali si s ní jako se zahnaným toulavým psem. Rytmický skřípot jejich bot o asfalt sloužil jako zvrácené odpočítávání. Úmyslně ji zaháněli pryč od pouličních lamp, vedli ji hlouběji do opuštěného úseku nábřeží, kde stíny polykaly všechno.

Dubnový vítr prořezával její šaty jako zimní mráz.

Přestala utíkat.

Sloane se zapřela nohama u paty mohutného, pokrouceného dubu. Svůj mrtvý telefon hodila do hlíny. Zahleděla se na zubaté kameny lemující temnou vodu a její výraz se proměnil v masku z čistého, tvrdého ledu. Strach se vypařil.

Temnou uličkou otřáslo patnáct minut syrového, brutálního masakru.

Sloane se vyhnula divokému nápřahu, chytila natažené zápěstí a vší silou jím trhla. Odporné lupnutí lámané kosti se odrazilo od cihlových zdí, okamžitě následované hrdelním řevem. Muže pustila a nechala ho zhroutit se do špíny vedle jeho kumpánů.

Na betonu teď leželo rozeseto pět hrdlořezů. Jeden se držel za roztříštěnou čéšku a vyl do tmy. Druhý se vlekl k ulici s vykloubeným ramenem a fňukal při každém centimetru, který urazil. Třetí muž ležel v bezvědomí poblíž hromady přetékajících pytlů s odpadky, hlavu rozseknutou jako přezrálé ovoce a pod uchem se mu vytrvale tvořila loužička tmavé tekutiny.

Sloane, zbavená i té poslední kapky adrenalinu, dopadla zády na studenou zem a odtáhla se od sténajících těl. Hruď se jí prudce zvedala. Z potlučených kloubů jí kapala krev a špinila lícní kost. Ruce se jí divoce třásly, když sáhla do trávy, sebrala telefon a vytočila tísňovou linku.

V těžkém otupění hleděla vzhůru do prázdného nebe bez hvězd. Od té katastrofy v deváté třídě vložila celou svou duši do muay thai a brutálního tréninku sebeobrany. Nejtěžší lekci svého života pochopila, když ležela sama v nemocniční posteli: nikdo jí krýt záda nebude, jedině ona sama.

Její myšlenky prořízlo tiché křupnutí štěrku.

Jeden idiot se zlomenou rukou dokázal potlačit bolest. Připlížil se z jejího mrtvého úhlu a ve zdravé ruce držel těžký kus rezavé trubky. Sloane ten pohyb zachytila koutkem oka. Zaťala zuby a donutila zbité svaly k napětí. Krvácející ruce sevřela v pěsti a připravila se bránit.

Než se však stihla pohnout, z těžkého šera se zhmotnila vysoká postava.

Brutální, nezaváhavý kop vystřelil vpřed v rozmazané šmouze pohybu a tvrdě zasáhl chlapova žebra. Muž odletěl dozadu, narazil do cihlové zdi a sesypal se v nehybnou hromadu.

Na nábřeží padlo ticho.

Sloane zamrkala přes opar vyčerpání. Do jejího zorného pole se sklonila neskutečně pohledná tvář a zaclonila vzdálená světla města. Ten tyčící se cizinec nad ní stál a vyzařoval nebezpečnou, nezkrocenou energii. Hleděl dolů na její potlučený, krví zbrocený obličej. Koutky úst se mu zkroutily do potměšilého, křivého úsměvu.

„No do prdele. Copak je tohle za malou rváčku?“