Roman Vance stál nad ní, boty pevně zabořené do rozházeného smetí v ponuré uličce na nábřeží. Když dnes večer nakvašeně vyrazil z rozlehlého, opulentního sídla rodiny Vanceových, měl mizernou náladu. V polovině cesty domů nechal své luxusní auto stát, popadl těžké kožené vodítko svého psa a vydal se do temných, nehostinných ulic, aby spálil vnitřní podráždění, které se mu usazovalo na prsou. Čekal klidnou procházku. Místo toho narazil na drsnou scénu jako vystřiženou z undergroundového trháku.

Tato úchvatná, zničeně působící dívka stála zahnána do kouta smečkou zoufalých existencí. Vypadala jako pošlapaná růže, zadupaná do hlíny, ale stále bojující, aby svými zbývajícími trny prolila krev. Její divoký pohled na život a na smrt ho zasáhl jako fyzická rána.

Vzpomněl si na vyzáblé vlčí mládě, které našel bloudit v mrazivých horách, když mu bylo pouhých deset let. Bylo samé divoké vrčení a syrové drápy a bránilo ubohý kousek hlíny jako velkolepé království. To mládě bylo křehké, vykrvácené, ale planula v něm umíněná, děsivá vůle žít. Ten divoký vlk nakonec pošel jeho vlastní rukou.

Tato dívka ono nezkrocené stvoření zrcadlila. Cenila tesáky, připravená vyrvat hrdlo každému, kdo by překročil její neviditelnou hranici. Když tomu hrdlořezovi zlomila ruku s chladnou, nedotknutelnou přesností, Roman v útrobách ucítil vzácný záchvěv opravdového zájmu. Roman, muž obvykle vřelý jako plující ledovec, vstoupil do rvačky, aby upustil vlastní páru.

Pobudové sténali a svíjeli se na studeném betonu. Jestliže předtím byli jen potlučení a bolaví, Roman se postaral o to, aby jejich kosti byly rozdrceny na prach. Hluboce litovali, že tuhle práci vzali. Šéf jim nařídil, aby ji vystrašili, aniž by zanechali zjevné stopy. Zvlčili, když spatřili její tvář, a usoudili, že by si mohli ve tmě užít laciné povyražení s hezkým terčem. Příliš pozdě pochopili, že ta dívka je útočná zmije. A ten náhodný cizinec, který se vynořil ze stínů, byl chodící noční můrou. Kdyby bylo na ulicích dovoleno zabíjet, už by měli zlomené vazy. Vůdce party se v potrhané košili silně potil a držel se za roztříštěný hrudní koš.

Roman zvolna přešel zpátky ke Sloane. Stále ležela rozvalená na studené zemi a sledovala, jak se kolem ní usazuje zmatek.

„Rychlé ruce, ale chybí ti zabijácký instinkt. Plevel musíš vytrhnout i s kořeny, jinak se ti zase připlíží a uškrtí tě. Takže, princezno, jaká je má odměna za to, že jsem ti zachránil zadek?“ Roman se ušklíbl a v jeho hlubokém hlase odkapával temný výsměch.

Sloane k němu vzhlédla. Toho posledního útočníka by zvládla sama. Teď byla dlužna tomuto arogantnímu, impozantnímu cizinci.

Roman se zamračil nad jejím zbitým, vyčerpaným stavem. Natáhl ruku, aby ji vytáhl na nohy. Sloane zapřela ruce o jeho širokou hruď a odstrčila ho, aby jeho pomoc odmítla. Roman na kluzkém, krví potřísněném štěrku ztratil půdu pod nohama a zřítil se přímo na ni.

Jeho těžká hruď dopadla na její zraněnou paži. Levou rukou přistál přesně na jejím ňadru. Měkká křivka jejího těla byla neznámým územím pro muže, který si svět držel od těla s mrazivým odstupem. Zaskočen náhlým intimním dotykem, Roman instinktivně sevřel prsty a pevně její ňadro stiskl.

Zadíval se Sloane do očí. Její velké, čisté oči se rozšířily v naprostém neuvěření a třpytily se, jako by v sobě držely všechny rozdrcené hvězdy na nebi.

Jeho zlatý retrívr seděl o pár kroků dál a nevinně na tu pohromu pomrkával jako dítě přistižené při plenění krabice se sušenkami.

Sloane prudce nasála vzduch. Těžká váha jeho těla jí drtila plíce. Bolest vystřelovala do její potlučené paže a tenhle pohledný, drzý chlap měl pořád ruku přitisknutou na její hrudi. Její netečná maska se roztříštila. Její rysy ovládla čistá, divoká zuřivost.

„Nikdo ti to nikdy neřekl?“ zeptala se Sloane a hlas jí klesl do nebezpečného, dechberoucího šepotu.

„Co?“ Roman zamrkal, na okamžik vyveden z míry jejím pronikavým pohledem.

„Nestrkaj nos do cizích bitek.“ Sloane ho škubnutím za límec strhla dolů.

Čelem narazila přímo do jeho lebky jako demoliční koule. Úzkou uličkou se rozlehlo hlasité, odporné křupnutí.

„Strážníku! Pomoc! Tady!“ zařvala Sloane z plných plic a její hlas prořízl tichou noc.

Z hlavní třídy zavyly policejní sirény. Modrá a červená světla se odrážela od špinavých cihlových zdí, jak se hlídková auta sjížděla na nábřeží s kvílením pneumatik. Roman si promnul pulzující čelo. Došlo mu, že ze sebe nechal udělat naprostého vola.

„Takhle děkuješ svému hrdinovi?“ Roman ze sebe vydal hluboký, temný smích a svalil se na štěrk vedle ní, v hlase neskrývané pobavení.

Sloane se zvedla ze země a oprášila hlínu z roztrhaných džín. Stíny zakrývaly polovinu její potlučené tváře, ale rty se jí dotkl vítězoslavný úšklebek.

„Jo. Protože já jsem ta holka, co svého zachránce potopí.“ Sloane se k němu otočila zády a zamířila přímo k blížícím se baterkám.

***

Nedotknutelný dědic vládnoucí dynastie města se o půlnoci ocitl za mřížemi předběžného zadržení. Miles Grover vběhl chaotickými dveřmi okrsku a v patách měl vlivného obhájce. Na stanici páchla zvětralá káva a pot. Miles nemohl odtrhnout zrak od zbité mladé ženy, která vycházela z vestibulu. Vyvolala Romanův vzácný zásah, jen aby ho pak před zasahujícími policisty označila za pouličního úchyla. Měla v sobě nápadnou, nepopiratelnou krásu a děsivou dávku odvahy.

Miles čekal rozsudek smrti. Předpokládal, že Roman nařídí, aby do východu slunce zmizela z povrchu zemského.

„Vyhrabej o ní všechno.“ Roman stál uvolněně za železnými mřížemi a jeho ostrý pohled sledoval Sloanin odchod.

„O kom?“ vyhrkl Miles, naprosto ohromen tímto rozkazem.

Roman už celá léta neprojevil ani špetku zájmu o žádnou ženu. Tato žádost hraničila s šílenstvím. Roman stočil své temné oči a probodl Milese chladným, varovným pohledem.

„Ano, pane! Okamžitě!“ Miles se postavil do pozoru, srdce mu bušilo do žeber.

Miles sledoval, jak Sloane prošla dvoukřídlými skleněnými dveřmi a vrhla ještě jeden vražedný pohled zpátky k celám. Náhle té dívky zalitoval. Ten temný, dravý výraz v Romanových očích znamenal, že vykope celý její život a rozebere její rodokmen do morku kostí. Už teď byla polapena v jeho síti a ani o tom nevěděla.

***

Světlo úsvitu prosakovalo zataženou oblohou a vrhalo na město šedavý příkrov. Sloane seděla na zadním sedadle taxíku a nepřítomně zírala na displej telefonu. Na stehně jí bez ustání vibroval a táhl ji zpět do dusivé reality panství Lockwoodových. Prošla velkolepými dvoukřídlými dveřmi vily a její těžké boty zaduněly na vyleštěné mramorové podlaze.

„Jsi zatracená ostuda téhle rodiny!“ zařval Marcus Lockwood a přihnal se přes vestibul.

Zkrátil vzdálenost a uštědřil Sloane brutální, pálivou facku. Hlasitý pleskanec se odrazil od vysokých klenutých stropů, až všichni v té obrovské místnosti trhli sebou. Sloane klopýtla o půl kroku vzad. Bledá tvář ji pálila a během několika vteřin zrudla a otekla. Marcus ignoroval tmavé modřiny pod jejím okem. Ignoroval zaschlou krev rozmazanou po jejích kloubech i hlínu špinící její bundu.

Nolan u širokého dřevěného schodiště zaťal čelisti. V očích se mu mihl záblesk soucitu, ale nohy nechal přilepené k drahému koberci. Sloane si tentokrát vykopala hlubokou jámu. Kdyby se jí zastal, jen by ho to stáhlo do křížové palby. Přesto se Nolan nedokázal zbavit myšlenky, že Marcus překročil hrozivou mez.

Sylvia, Garrett a Jared stáli u vchodu do salonu a vrhali na Sloane totožné znechucené pohledy. Celia ležela na sametové pohovce v obývacím pokoji a nechala přes svou nevinnou tvářičku proklouznout potměšilý, spokojený úšklebek. Včerejší past sice selhala, když její najatí hlupáci skončili ve vězení, ale Celia hrála svou hru dokonale. Zahladila za sebou stopy, aniž by zanechala jedinou digitální stopu. Ti padouši se drželi scénáře. Řekli poldům, že si jen chtěli v temné uličce osahat hezkou holku. Sloane mohla mít veškerá podezření světa, ale v rukou neměla ani stéblo důkazu. Dnes se Celia vrátila z nemocnice a nastražila dokonalou past na oběť. Rodina Lockwoodových tu návnadu spolkla bez vteřiny zaváhání.

Nikdo se nezeptal, kde Sloane strávila tu děsivou noc. Nikdo nezkontroloval, jestli nemá zlomené kosti, ani jí nenabídl sklenici vody. Záleželo jim jen na včerejší zkažené žádosti o ruku a na skandálu, který údajně způsobila. Otcovo přivítání domů byla fyzická rána do tváře.

Sloane na vnitřní straně tváře ucítila měď. Hruď se jí sevřela chladnou záští. Neplýtvala dechem na hádky s Marcusem. Zaměřila svůj pohled na Celii.

Sloane udělala tři pevné kroky k pohovce. Zvedla ruku a vrazila Celii tvrdou facku přes tvář.

Ostrý zvuk prolétl vzduchem. Místnost upadla do ohromeného ticha. Dokonce i Sylvia, která pocítila krátké bodnutí viny za to, že Marcus Sloane uhodil, sebou trhla a vyskočila.

„Sloane! Co to s tebou proboha je?“ zaječela Sylvia a prolomila šok.

Než kdokoli stačil mrknout nebo vyrazit kupředu, Sloane napřáhla ruku a uštědřila další ostrou, trestající facku na druhou stranu Celiina obličeje.

Celia v naprostém šoku zalapala po dechu a její jemné ruce vystřelily vzhůru. Obě její tváře planuly pálivou, jasnou červení. Sloane stála hrdě nad pohovkou, klidně dýchala a nechala svou rodinu ochromenou v němém úžasu.