POHLED: Sylvia

Topení mého starého sedanu mi do tváře vhánělo suchý, zatuchlý vzduch a svádělo předem prohraný boj s třeskutým prosincovým mrazem, který se dral dovnitř skrz sklo. Svěrala jsem opotřebovanou kůži volantu tak pevně, až mi zbělely klouby na prstech. Pustý úsek silnice vinoucí se lesem Bitter Moon byl dnes v noci zrádný. Mohutné borovice pokrývala čerstvá, těžká vrstva sněhu a jejich tmavé kmeny se tyčily proti mrazivé zimní obloze jako rozeklané stíny. Jela jsem už víc než půl hodiny, aniž bych v protisměru zahlédla jediná světla reflektorů. V koutku duše mě hlodaly výčitky. Nikdy jsem neměla jezdit až ke kolegyni domů na oslavu jejích narozenin. Dlouhá cesta zpátky do města byla náročná i za normálních okolností, ale absolvovat ji sama a ve vysokém stupni těhotenství bylo čiré bláznovství. Měla jsem poslechnout svůj instinkt a zůstat doma.

Jedinou společnost mi dělalo rytmické vrzání stěračů. Rychlost jsem držela striktně na dvaceti mílích za hodinu, protože jsem si byla dobře vědoma, že v těchto hlubokých lesích žijí toulavá stáda jelenů. Byla jsem v osmém měsíci a fyzická i emocionální daň za uplynulý rok těžce doléhala na mou bolavou páteř. Rozepnula jsem si zimní kabát jen natolik, abych si mohla jemně promnout vzdouvající se břicho.

„Jsme v tom jenom my dvě, holčičko moje,“ zašeptala jsem do prázdného auta a snažila se ve vlastním hlase najít trochu útěchy. „Maminka nás brzy doveze domů. Dáme si teplé mléko a půjdeme rovnou spát.“

Odpověděla mi prudkým, vlnivým kopancem do žeber. Usmála jsem se a nechala dlaň spočinout na onom místě. Pojmenovala jsem ji Lyra, po uctívané Měsíční bohyni. Připadalo mi to příznačné. Měsíc byl dnes v úplňku, visel vysoko a zářil nad tmavým baldachýnem lesa jako průvodce temnotou. Pohlédla jsem skrz mrazem lemované čelní sklo a obdivovala, jak se v měsíčním světle třpytí padající sněhové vločky. Chtěla jsem, aby pro ni bylo při jejím příchodu na svět všechno dokonalé. Navzdory vážným finančním potížím jsem se těšila, že pro své děťátko připravím teplé a láskyplné Vánoce. Představovala jsem si nás dvě u malého stromečku, v bezpečí a klidu.

Realita naší situace se však vždy dokázala vplížit zpět a tyto poklidné okamžiky otrávit. Měla ze mě být svobodná matka. Ta slova mi v ústech stále chutnala jako popel. Zamilovala jsem se, vystavěla si v hlavě celý život a dopustila se zničující chyby. Když jsem mu poprvé podala pozitivní těhotenský test, čekala jsem šok, možná trochu strachu, a pak objetí. Místo toho se jeho rysy zkroutily do masky ryzího odporu.

„S křížencem nechci mít nic společného. Zbav se toho.“ Vyplivl ta slova jako jed.

Pro tu zvláštní urážku nenabídl jediné vysvětlení. Prostě vytáhl peněženku, bezcitně práskl na kuchyňskou linku tlustým svazkem bankovek na potrat a beze slova a bez ohlédnutí odešel. Opustil nás. Během šedesáti sekund se vymazal z našich životů. Celé měsíce jsem proplakala nad vlastní hloupostí a trestala se za to, jak jsem byla slepá.

Vybavila se mi trýznivá vzpomínka, jak jsem o několik dní později seděla ve sterilní, příliš osvětlené čekárně potratové kliniky. Vzduch tam ostře čpěl savem a zvětralou kávou. V kapse jsem svírala zmačkaný svazek jeho peněz, v srdci prázdnotu, plně připravená těhotenství ukončit. To rozhodnutí jsem si racionalizovala tím, že sama ten boj nezvládnu. Moji rodiče měli co dělat, aby s dvěma platy uživili mě a bratra. Jak bych to mohla zvládnout sama z jediného platu zdravotní sestry?

Jenže jak jsem tam seděla na plastové židli a čekala, až vyvolají mé jméno, mou bolestí pronikl náhlý okamžik prozření. Položila jsem třesoucí se ruku na své ploché břicho. Zaplavila mě vlna divokého, nepopiratelného ochranitelství. Nemohla jsem to udělat. Vstala jsem, přistoupila k recepci a řekla jim, že jsem si to rozmyslela. Recepční mi vysvětlovala možnosti, zmiňovala adopci nebo limity pro první trimestr, ale já ji přerušila. Dítě si nechám. Na chodbu za mnou vyšla laskavá starší zdravotní sestra, nabídla mi vřelé, konejšivé objetí a vizitku podpůrné skupiny pro svobodné matky. Otřela mi slzy a řekla mi, že svého syna vychovala sama a nikdy ani na vteřinu toho nelitovala. Ta drobná laskavost zachránila Lyře život.

Všechno do sebe začalo zapadat. Byla jsem obrovská jako dům a připravená každým dnem porodit. Rodiče z té novinky zpočátku nebyli nadšení, ale nadšení mého staršího bratra z dalšího přírůstku do rodiny Hastingsových je nakonec obměkčilo. Teď už nemluvili o ničem jiném než o malé Lyře. Oslava před narozením dítěte byla za rohem.

Myšlenky mě prudce vrátily do přítomnosti. Z rádia tiše zněla akustická vánoční píseň. Broukala jsem si s ní a zlehka bubnovala prsty do volantu.

Vtom se přímo v dráze mého jedoucího auta zhmotnila mohutná, nerozpoznatelná postava.

Hruď mi sevřela panika. Dupla jsem oběma nohama na brzdový pedál. Kola se zablokovala a vydala ostrý skřípot, který sníh okamžitě utlumil. Těžký sedan se vymkl kontrole a na zledovatělém asfaltu dostal hodiny. Zapřela jsem se předloktími o volant, abych ochránila břicho. Celou konstrukcí vozu otřásl zničující náraz doprovázený odporným křupnutím. Bezpečnostní pás se zasekl a tvrdě se mi zařízl do klíční kosti a ramene.

Auto prudce zastavilo u krajnice.

Seděla jsem jako přimrazená a třásla se hrůzou. Motor zachrchlal a zhasnul; v kabině nezůstalo nic než zvuk mého trhaného dechu. Panebože. Já někoho srazila.

Zběsile jsem si odepnula bezpečnostní pás, ruce se mi třásly tak silně, že jsem sotva dokázala stisknout uvolňovací tlačítko. Popadla jsem mobilní telefon ze sedadla spolujezdce, rozrazila těžké dveře auta a vystoupila do kousavého, ledového nočního vzduchu. Zimní vítr okamžitě proťal můj kabát. Vytočila jsem 911 a přitiskla studený plast telefonu k uchu, zatímco jsem klopýtala k přední části vozidla.

„Tísňová linka 911, jaký máte stav nouze?“ Hlas dispečera byl věcný a profesionální.

Zoufale jsem těkala pohledem po temné, zledovatělé silnici a hledala tělo, zatímco jsem mluvila do sluchátka. „Potřebuji pomoc. Srazila jsem autem člověka. Jsem na hlavní silnici vedoucí lesem Bitter Moon. Přísahám, že jsem ho neviděla.“

Brodila jsem se břečkou k přední masce chladiče. Čekala jsem, že uvidím polámané, krvácející lidské tělo ležící na silnici. Nenašla jsem nikoho. Přejela jsem holou rukou po předku auta. Kovový nárazník byl hluboce promáčknutý dovnitř, lak byl silou nárazu popraskaný a oloupaný. Zcela jistě jsem narazila do něčeho pevného.

„Paní, vidíte někde oběť?“ zeptal se dispečer.

Znovu jsem přejela očima linii stromů. Tichým lesem se rozlehlo hluboké zahoukání sovy, následované vzdáleným, mrazivým vytím vlka. Na zátylku mi vstaly všechny chlupy.

Přitáhla jsem si kabát těsněji k břichu a snažila se tu bizarní situaci racionálně vysvětlit. „Dispečere, myslím, že jsem se spletla. Nikde žádné tělo nevidím. Určitě se mi jen zdálo, že to byl člověk. Byla taková tma, pravděpodobně jsem srazila jelena. Musel utéct do lesa.“

„Jste zraněná, paní? Je vaše vozidlo pojízdné?“

„Jsem v pořádku. Nic mi není. Auto vypadá pojízdně.“

„Dobře. V této oblasti míváme takové telefonáty často. Důrazně vám doporučuji vrátit se do auta, kde je teplo a bezpečí. Zůstanu s vámi na lince, dokud nebudete bezpečně zamčená uvnitř.“

„Děkuji vám. Jste moc laskavý,“ odpověděla jsem a zuby mi drkotaly mrazem.

Zastrčila jsem telefon hluboko do kapsy těžkého kabátu a hovor nechala otevřený, jak dispečer nakázal. Otočila jsem se, abych se vrátila ke dveřím řidiče, a nespouštěla oči ze zledovatělého asfaltu, abych neuklouzla.

Byla jsem tak soustředěná na každý krok, že jsem ho neviděla, dokud jsem neobešla přední blatník.

„Pěkná noc na projížďku, co?“

Ten hluboký, zlověstný hlas odkapával záští a proťal tichou noc.

V žilách mi ztuhla krev. Moje boty se vteřinově zastavily ve sněhu. Pomalu jsem zvedla hlavu a srdce mi tlouklo o žebra jako uvězněný pták.

O dveře na straně řidiče se ležérně opíral mohutný, hrozivý muž a blokoval mou jedinou únikovou cestu. Měřil hodně přes metr osmdesát a měl širokou, svalnatou postavu zahalenou v tmavém, obnošeném loveckém oděvu. Na nohou měl těžké černé lovecké boty, které vypadaly, že by dokázaly drtit kameny. Husté, huňaté hnědé vlasy rámovaly tvář, jež působila příliš divoce na to, aby patřila lidské bytosti. Ruce měl zkřížené na hrudi a jeho tmavé oči se predátorsky leskly pobavením, jak si mě shora měřil. Hleděl na mě, jako by přesně věděl, že široko daleko není nikdo, kdo by slyšel můj křik.

Zavelel instinkt. Strčila jsem třesoucí se ruku do kapsy kabátu, abych vytáhla telefon a vykřikla na dispečera.

Pohnul se v děsivém záblesku nadpřirozené rychlosti. Než se mé prsty stačily vůbec dotknout plastu telefonu, byl najednou pouhé centimetry od mé tváře. Sevřel mi zápěstí v pevném stisku jako v železném svěráku a zastavil můj pohyb.

„Neobtěžuj se,“ ušklíbl se a odhrnul rty.

V hrdle se mi zadrkl dech. Z horních dásní mu vyjely prodloužené, břitce ostré tesáky, které se vlhce třpytily v měsíčním světle. To nebylo možné. Pohádky a horory, na které se díval můj bratr, přece nemohly být skutečné.

Naklonil se blíž a nozdry se mu rozšířily, jak se zhluboka a cíleně nadechl mého pachu. „Policie to včas nikdy nestihne. Nehraj se mnou blbou, ženská. Vím, co jsi zač. Jsi stejná jako já. Tvůj odporný puch jsem cítil na míli daleko.“

Nechápala jsem, co tím myslí. Byla jsem člověk. Byla jsem jen těhotná sestřička, která se snaží dostat domů. Celé tělo se mi chvělo prvotní hrůzou. Nohy mi vypovídaly službu a hrozilo, že se pode mnou podlomí; držela mě jen síla jeho sevření na mém zápěstí.

Slzy mi přetekly přes řasy a na tvářích okamžitě mrzly. „Prosím. Strašně se omlouvám, že jsem vás srazila. Vezměte si moje auto. Vezměte si kabelku. Mám u sebe spoustu hotovosti. Vezměte si všechny moje peníze, jenom prosím ušetřete mě i mé nevinné dítě. Prosím, neubližujte nám.“

Odfrkl si – byl to drsný, skřípavý zvuk pulzující ryzí agresí. Oči mu ztmavly a proměnily se v tůně vražedného vzteku.

„O tvoje bezcenné prachy nestojím!“ zařval a jeho hlas se odrazil od zmrzlých stromů. „Chci, aby tvoje rasa přestala lézt na mé území! Vy vyvrhelové děláte mé smečce až moc problémů. Dneska v noci z tebe udělám exemplární příklad. Uvidíme, jestli vaše svoloč bude mít po dnešku ještě chuť překračovat moje hranice.“

„Já nevím, o čem to mluvíte!“ vykřikla jsem.

Neposlouchal. Jediným plynulým, brutálním pohybem mi trhl paží a vytočil mi ji vysoko za záda.

V kloubu luplo. Z plic se mi vydral trýznivý výkřik, který mi roztrhal hlasivky a nekonečně se nesl temným, lhostejným lesem. Ramenním kloubem mi projela spalující bolest. Jak mě tlačil k zemi, nohy se mi definitivně podlomily.

Ten fyzický otřes vyvolal v podbřišku masivní kontrakci. Spodní částí břicha mi projela ostrá, trhavá bolest. O vteřinu později se mi po vnitřních stranách stehen vyvalila teplá tekutina, prosákla těhotenskými kalhotami a vytvořila louži na zasněženém asfaltu.

Předčasně mi odtekla plodová voda.

Vzlykala jsem a tělo se mi chvělo nepředstavitelnou mukou a děsem. „Prosím! Právě mi odtekla voda. Rodím. Musím do nemocnice. Prosím, pusťte mě do nemocnice.“

„Do žádné nemocnice nepůjdeš,“ zašeptal mi sadisticky do ucha. „Dneska v noci tady chcípneš ty i to tvoje spratě. Vaše těla nikdo nikdy nenajde.“

Brutální silou mi zvrátil hlavu dozadu a vystavil můj krk mrazivému vzduchu. Než jsem stihla vyřknout další prosbu, vrhl se na mě.

Zaryl své ostré tesáky přímo do strany mého krku. Byla to oslepující, žhavá a naprostá bolest. Cítila jsem, jak zuby protrhly kůži, přeťaly jemné žíly a zaryly se do svalu. S odporným, mokrým trhavým zvukem mi vytrhl z hrdla obrovský kus masa a tkáně.

Nový, bublavý výkřik mi odumřel v přeťaté průdušnici. Tepenná krev vystříkla ven v horkém, pulzujícím oblouku a potřísnila namrzlý bok mého auta.

Prudce srazil mé krvácející tělo dozadu. Tvrdě jsem dopadla na zledovatělou zem a zátylkem se praštila o zmrzlý asfalt.

„To máš za to, když vyvrhelové lezou na moje teritorium!“ zařval na mě shora a odplivl si krev ze rtů.

Zvedl těžkou černou botu a začal mě bez milosti kopat do žeber. Schoulila jsem se do embryonální polohy a zoufale si omotala paže kolem břicha, abych chránila Lyru před drtivými ranami. Pod jeho botami praskaly kosti. Bolest vzplanula a slila se do jediné, všeobjímající otupělosti. Po době, která mi připadala jako věčnost, přestal. Slyšela jsem těžký dupot jeho bot křupající na zledovatělém povrchu, jak odcházel, až nakonec zmizel v dusivé temnotě lesa.

Ležela jsem bezmocně na zádech na zmrzlém, krví potřísněném asfaltu. Kousavý chlad prosakoval skrz promočené šaty a pronikal mi až do morku kostí. Dokázala jsem vytáhnout zmrzlé, třesoucí se ruce k rozervanému krku a zoufale přitiskla dlaně na zející ránu v marné snaze zastavit masivní krvácení. Horká krev se mi valila mezi prsty, hustá a kluzká, stékala mi pod hlavu a mrazem přilepovala vlasy k silnici.

Do mého hasnoucího vědomí dolehl tichý, plechový hlas.

Dispečer křičel z reproduktoru telefonu, který ležel v kapse mého odhozeného kabátu. „Paní! Paní, jste tam? Potřebujete pomoc? Dispečink zaměřuje vaši polohu! Zůstaňte se mnou!“

Pokusila jsem se promluvit. Chtěla jsem žebrat o život, prosit, aby zachránili mou holčičku. Jenže když jsem otevřela ústa, z roztržených rtů se mi vyvalila jen teplá, vazká, bublající krev, která mi stékala po bradě a vsakovala se do zničeného límce. Vydala jsem ze sebe mokrý, bublavý kašel, který do mrazivého vzduchu poslal rudé bubliny.

Zoufalý hlas v telefonu se vzdaloval, byl tlumený, jako bych klesala hluboko pod vodní hladinu. Tlukot mého srdce prudce zpomalil. Jeho slábnoucí, zoufalý rytmus mi dutě zněl v uších – žuch... žuch... žuch... až se pauzy mezi údery natáhly do věčnosti.

Víčka mi ztěžkla. Můj tragicky krátký život mi proběhl před umírajícíma očima – sny o stěhování do velkoměsta, smích mého bratra, tvář muže, který mě opustil, malé pletené botičky, které jsem koupila pro Lyřiny první Vánoce.

Takže takhle to mělo skončit.

Těhotná, sama a vykrvácející k smrti na zapomenuté silnici.

Donutila jsem těžké oči zůstat otevřené ještě pro jeden poslední, dlouhý pohled na jasný měsíc na zimním nebi. Visel tam, obrovský a nádherný, a dohlížel na mě v mých posledních okamžicích. Jak z mého zdevastovaného těla vyprchával poslední zbytek tepla, mohla bych přísahat, že jsem cítila, jak jemné měsíční světlo fyzicky políbilo mou zmrzlou tvář – jako tiché požehnání, které mě vede do temnoty.