POHLED: Sylvia

Zatímco něžný měsíční svit líbal mou zmrzlou tvář, zrak se mi začal zamlžovat do mléčné, dusivé běloby. Kousavý zimní chlad stoupající z popraskaného chodníku pronikal hluboko do mých roztříštěných kostí a dočasně otupoval trýznivou, pulzující bolest sálající z rozervaného masa na mém hrdle. Jak ze mě život v krutém sněhu bolestně vyprchával, má mysl bezmocně a s hořkostí zabloudila do minulosti, zahalená těžkou, dusivou lítostí.

Když jsem byla ještě studentkou ošetřovatelství s očima plnýma ideálů, chovala jsem divoké sny o tom, že se přestěhuju do Velkého jablka. Chtěla jsem pracovat v jedné z těch nablýskaných, špičkových moderních nemocnic v srdci města, obklopená nejlepšími lékaři a nejrychlejšími traumacentry na světě. Má matka mě však se slzami v očích prosila, abych zůstala blíž našemu tichému domovu v New Jersey. Svou mámu jsem bezmezně milovala a na celém světě nebylo nic, co bych pro ni neudělala. Vzdala jsem se městského panoramatu pro známé, ponuré zdi malé okresní nemocnice.

Když jsem tu teď ležela a dusila se vlastní krví, zaplavila mě temná ironie. Možná, že kdybych její zoufalé prosby prostě ignorovala a vzala to místo za řekou, neumírala bych v této obrovské, krvavé spoušti uprostřed ničeho.

Celý ten tragický řetězec událostí, který mě dovedl až k tomuto zamrzlému hrobu, začal během jedné chaotické směny na pohotovosti.

Dvoukřídlé dveře urgentního příjmu se rozletěly a s hlasitým třesknutím narazily do zdí. Záchranáři vvezli na nosítkách mladého muže a přes zběsilý hluk traumatologického boxu vykřikovali jeho klesající životní funkce. Byl to osmadvacetiletý muž, sténal v agonii, tvář měl bledou a lesklou studeným, lepkavým potem. Tvrdil, že ho v postranní uličce zaskočil neznámý útočník.

To odpoledne jsem měla službu jako hlavní sestra na pohotovosti. Zabrzdila jsem kolečka nemocničního lůžka a popadla traumatologické nůžky, abych z něj rozstříhala zničenou, krví nasáklou košili.

Během svých vyčerpávajících směn na pohotovosti jsem viděla spoustu bodných ran. Pouliční rvačky, domácí spory, zpackaná přepadení — věděla jsem, co čepel dokáže udělat s lidským masem. Nikdy v životě jsem ale neviděla takovou ránu, jako byla ta jeho.

Jakmile cáry látky odpadly, ze zejícího otvoru na jeho levém boku vystříkl odporný proud temné, arteriální krve. Okraje rány byly roztřepené a potrhané, svalová tkáň rozsápaná a vyvrácená ven. Vůbec to nevypadalo jako čistý vpich nožem. Vypadalo to, jako by byl brutálně propíchnut masivní, tupou tyčí, přičemž pouhá síla nárazu prorazila kůži a prošla nebezpečně blízko životně důležitého orgánu. Množství krve, které se rozlévalo po sněhobílých prostěradlech, bylo děsivé.

Podívala jsem se mu do tváře a okamžitě rozpoznala nebezpečné příznaky hypovolemického šoku. Rty mu slabě modraly a oči se mu obracely v sloup.

Stiskla jsem nouzové tlačítko na zdi a přivolala sloužícího lékaře.

„Co tady máme?“ zeptala se lékařka, která přispěchala k lůžku a navlékla si sterilní rukavice.

„Osmadvacetiletý muž. Bizarní bodná rána v levém horním kvadrantu. Je na pokraji hypovolemického šoku, tlak prudce klesá.“ Vychrlila jsem klinické údaje, zatímco jsem oběma rukama tiskla tlustou vrstvu gázy na zející otvor v marném pokusu zastavit krvácení.

Lékařka ránu zkontrolovala a sledovala, jak se tmavá krev neúprosně valí kolem mých prstů. Rozhodla se ve zlomku vteřiny. „Objednejte mi sál a řekněte jim, že jedeme okamžitě nahoru.“

Přikývla jsem, srdce mi bušilo v hrudi. Sprintovala jsem k centrálnímu sesterskému stanovišti, abych zajistila operační sál, zatímco zbytek traumatologického týmu ho vyvážel z boxu.

Protokol vyžadoval, abych zajistila osobní věci pacienta a pokusila se najít nouzový kontakt. Prohrabala jsem jeho zničenou bundu a hledala v kapsách řidičský průkaz nebo občanku, abych zjistila, zda má někoho, komu bych mohla zavolat a informovat ho o jeho kritickém stavu. Nenašla jsem jediný doklad totožnosti. Když jsem právě uzavírala jeho krvavé oblečení do průhledného plastového sáčku na důkazy, v kapse kabátu začal hlasitě vyzvánět těžký mobilní telefon.

V zoufalé snaze najít pro umírajícího pacienta někoho blízkého jsem telefon vytáhla a hovor přijala.

„Dobrý den, mohu vědět, kdo volá?“ zeptala jsem se člověka na druhém konci linky a snažila se zachovat klidný, profesionální tón.

„Páni, Danovi už zvedají telefony jeho holky. To je nový rekord, dokonce i na něj.“ Hluboký mužský hlas na druhém konci se zasmál. Ten zvuk byl arogantní, odkapávalo z něj blahosklonné pobavení, které mi okamžitě začalo brnkat na nervy.

Sevřela jsem plastový sáček pevněji a zúžila oči směrem ke zdi. „Omlouvám se, pane, ale já nejsem žádná holka. Jsem zdravotník. Chtěla jsem se zeptat, zda je tomuto vámi zmiňovanému Danovi dvacet osm let, měří zhruba metr osmdesát pět a váží okolo šestaosmdesáti kilo?“

„No, to je docela podrobný popis. Můžu se zeptat, kdo přesně je na druhém konci?“ Muž se konečně přestal smát. Jeho hlas klesl o oktávu a stal se ostrým, chladným a smrtelně vážným.

„Jsem sestra v nemocnici Stone County. Váš přítel Dane je momentálně na pohotovostním sále, kde podstupuje urgentní operaci kvůli vážné, život ohrožující bodné ráně. Bylo by možné, abyste informoval jeho nejbližší rodinu? Odvezli ho na sál dřív, než jsem z něj stačila dostat jakékoli další informace.“

Ticho na lince bylo těžké a dusivé. Když znovu promluvil, arogantní pobavení bylo zcela pryč, nahrazené napjatou, rezonující autoritou.

„Jsem jeho bratr, Sy. Děkuji vám, sestro— “

„Sylvia.“

„Děkuji vám, sestro Sylvio. Budu tam za chvíli.“ Zavěsil bez dalšího slova.

Z oné „chvíle“ se vyklubalo přesně patnáct minut.

Celé oddělení pohotovosti zachvátilo zběsilé šuškání, když Sy se svým početným doprovodem dorazil do nemocnice. V té době jsem neměla ani ponětí, že by jméno Ashcroft mělo ve světě nějakou zvláštní váhu. Bylo však do očí bijící, že jsou nechutně bohatí. Dane měl pod kabátem ukryté značkové oblečení a jeho zničené boty vypadaly jako šité na míru.

Jeho bratr byl však úplně jiná liga.

Když Sy prošel posuvnými skleněnými dveřmi, vyzařovala z něj nesmírně velitelská, fyzicky zastrašující přítomnost, která jako by z místnosti vysála veškerý kyslík. Čišely z něj ryzí, dominantní mužské feromony. Byl oděn do hříšně drahého značkového obleku na míru, ostrého černého kousku, který obepínal jeho širokou, svalnatou postavu. Většina žen a několik mužů sloužících na patře strnuli na místě a sledovali každý jeho krok, jak se blížil k hlavnímu informačnímu pultu. Prakticky ho svlékali očima.

Já na něj zpoza triážního pultu jen zběžně pohlédla, zatímco on a jeho impozantní muži zabrali část čekárny. Prudkým, strnulým pohybem si rozepnul sako, čelist pevně zaťatou. Vypadal neuvěřitelně podrážděně a sálala z něj nebezpečná, dravá energie. Neměla jsem čas ani energii přemýšlet nad jeho špatnou náladou. O deset minut později zaplavila pohotovost hromadná nehoda několika aut na dálnici a já byla okamžitě odvolána, abych asistovala traumatologům.

Než ten chaotický nápor konečně skončil a my stabilizovali všechny kritické pacienty, byla hluboká noc. Nohy mě bolely, uniformu jsem měla potřísněnou potem a jódem a v žaludku mi divoce kručelo. Využila jsem zoufale potřebnou pětiminutovou pauzu, abych si skočila pro něco do ponurých nemocničních automatů v jídelně.

Rychlým krokem jsem procházela slabě osvětlenou chodbou, v ruce svírala malý sáček brambůrků a mysl měla plně upřenou na návrat ke svému stanovišti. Zabočila jsem za nepřehledný roh a vší silou narazila do pevné zdi lidských svalů.

Náraz mi vyrazil dech z plic. Svačina mi vyletěla z rukou a s hlasitým zašustěním dopadla na linoleum.

„Moc se omlouvám, pane.“ Rychle jsem se sehnula, abych sáček sebrala. Když se mé prsty dotkly podlahy, všimla jsem si páru neuvěřitelně drahých, lesklých kožených polobotek, které stály pouhých pár centimetrů od mých kolen. Ty boty jsem poznala.

Narovnala jsem se, v unavených rukou svírala fóliový sáček a zjistila, že zírám přímo do hrudi Sye Ashcrofta.

„To je v pořádku. Nedíval jsem se, kam jdu.“ Ani se neobtěžoval podívat se mi do očí. Z kapsy vytáhl elegantní chytrý telefon, s podrážděným odfrknutím zkontroloval svítící displej a strčil ho zpátky do drahého kabátu. Jeho tón byl plochý, odmítavý a naprosto postrádající jakoukoli upřímnou omluvu.

Zaťala jsem zuby, náhle popuzená jeho nehorázným nedostatkem vychování. „Chápu. Tady máte ten svůj sáček chipsů. Opravdu se musím vrátit k pacientům.“

Vytrhl mi sáček z ruky, pohled stále upřený kamsi na konec chodby, a nedbale zamumlal slovo díků. Lehce a strnule jsem kývla hlavou na znamení, že beru na vědomí jeho nucenou zdvořilost, otočila se na patě a zamířila zpět na pohotovost.

Když jsem odcházela, protočila jsem panenky ke stropu. Ten chlap byl neuvěřitelně plný sám sebe. Prakticky mě přejel a sotva vzal moji existenci na vědomí. To byl základní problém s lidmi, kteří se narodili se stříbrnou lžičkou vraženou v puse. Procházeli světem obalení neproniknutelnou bublinou toxického pocitu nadřazenosti a se všemi ostatními zacházeli jako s neviditelnými rekvizitami v pozadí.

Od té krátké, dráždivé srážky na chodbě uplynuly tři vyčerpávající dny. Na neuvěřitelně bohaté bratry Ashcroftovy jsem už téměř úplně zapomněla. Dane se zotavoval v soukromém VIP apartmá nahoře, daleko mimo mou pravomoc, a já se posunula k dalším krizím.

Tedy až do chvíle, kdy jsem na začátku své ranní směny vešla do sesterny.

Uprostřed ošuntělého stolu v odpočinkové místnosti stála úchvatná, nesmírně drahá křišťálová váza, která doslova přetékala zářivými, bezchybnými žlutými kalami. Sladká, těžká vůně květů zcela přebila pach zvětralé nemocniční kávy. Většina mých kolegyň už postávala kolem stolu a vteřinu poté, co jsem prošla dveřmi, začaly zběsile šeptat.

„Sylvio, ty květiny jsou pro tebe.“ Gwen, má nejbližší přítelkyně mezi sestrami, ke mně prakticky přiskočila, jakmile jsem vkročila dovnitř.

Zírala jsem na to extravagantní aranžmá a skepticky povytáhla obočí. „Vážně? To musí být od nějakého vděčného pacienta.“

Mávla jsem nad tím rukou, jako by o nic nešlo. Prošla jsem kolem šeptajícího hloučku, nacpala těžkou sportovní tašku do své úzké kovové skříňky a popadla čisté, složené modré sesterské kalhoty a halenu. Stáhla jsem si neposlušné vlasy do pevného culíku a začala se převlékat, ignorujíc pálivé pohledy v místnosti.

„Vím, že se na mě budeš zlobit, ale letmo jsem se podívala na kartičku, která byla u těch kytek,“ přiznala Gwen a s provinilým úsměvem zvedla silnou obálku krémové barvy.

Vzdychla jsem a přetáhla si halenu přes hlavu. „No a? Řekneš mi, od koho to je, nebo tam budeš jen tak stát a třást se nedočkavostí?“

Nikdy jsem neviděla žádnou ze svých kolegyň tak vyvedenou z míry kvůli pouhému doručení květin. Naposledy se personál choval takhle šíleně v noci, kdy Sy Ashcroft vtrhl do čekárny. Dopravila jsem si oděv, s naučenou přesností složila civilní oblečení a strčila ho na horní polici skříňky.

„Je to od Sye Ashcrofta. Na kartičce stojí, že ti zavolá, aby domluvil večeři!“ vyjekla Gwen na plné hrdlo a doslova skákala nadšením.

Celá šatna propukla v hlasité vzdechy a chichotání. Z toho hluku mě začínala bolet hlava. Práskla jsem dvířky skříňky s hlasitým kovovým třesknutím, abych místnost utišila.

„Říkáš to, jako by to bylo nějaké romantické rande. Není. Je to jen standardní, povinné gesto vděčnosti bohatého člověka za záchranu bratrova života. Nic víc v tom není. Nedělej si naděje na romanci z mýdlové opery,“ domlouvala jsem jí střízlivým a věcným hlasem.

Přešla jsem ke stolu a přejela prstem po okraji těžkého křišťálu. „Váza je to ale pěkná. Přesně vím, kam si ji ve svém malém bytě dám.“

Zrovna jsem si představovala, jak křišťál zachycuje ranní světlo v mém malém jídelním koutě, když v tom zapraskal rozhlas a hlasitě vyvolal mé jméno s tím, že se mám okamžitě hlásit v jídelně.

Zamračila jsem se a upravila si fonendoskop kolem krku. „Fajn, Gwen. Zábava skončila. Je čas pracovat. Jdeme.“

Vyběhly jsme z odpočinkové místnosti a zamířily přímo na pohotovost v domnění, že jde o stav nouze, kdy jsou potřeba všechny ruce. Když jsme prošly lítačkami, s úžasem jsem zjistila, že boxy urgentního příjmu jsou vlastně docela prázdné. Monitory byly tiché. Lékaři v klidu vyplňovali karty.

Přešla jsem k centrálnímu sesterskému pultu, zcela zmatená z toho naléhavého hlášení. Jedna sestra z chirurgického oddělení vypadala nesmírně uvolněně vteřinu poté, co mě spatřila. Rychle přistoupila, popadla mě za zápěstí a fyzicky mě vytáhla z pohotovosti, přičemž mě vedla chodbou směrem k nemocniční jídelně.

„Promiň, Sylvio. Měla jsem přísný příkaz mu zavolat vteřinu poté, co ti začne směna. Čeká na tebe.“

Sledovala jsem její vyčkávavý pohled přes její chvějící se rameno. U odlehlého stolu v nejvzdálenějším rohu ponuré jídelny seděl Sy Ashcroft. Tentokrát na sobě neměl oblek na míru. Byl oblečený překvapivě jednoduše, v přiléhavém černém tričku a ležérních modrých džínách. Neformální oblečení však ani v nejmenším neubíralo na jeho zastrašující auře; pokud vůbec něco, pak těsná látka jen podtrhovala široké, nebezpečné linie jeho svalnaté postavy.

„Jak dlouho už tady čeká?“ zeptala jsem se kolegyně a v žaludku se mi sevřela náhlá, nevysvětlitelná úzkost.

„Asi patnáct minut. Ale na můj telefonát čeká celý den. Ve tvém oficiálním rozpisu stálo, že tu budeš brzy ráno.“ Kousla se do spodního rtu a očima nervózně těkala k rohovému stolu. Byla tím mužem viditelně vyděšená. Nedávalo to smysl. Proč by se chirurgická sestra měla bát bohatého bratra nějakého pacienta?

„Změnila jsem si směnu, když jsem včera ráno odcházela z nemocnice. Včera v noci byla na dálnici obrovská hromadná nehoda a my byli totálně přeplnění.“ Byla jsem ve službě přes čtyřiadvacet hodin v kuse. Po té dálniční katastrofě jsem řekla vrchní sestře, že svou další směnu přesunu na noční, abych dohnala spánek.

„No, jestli zní podrážděně, tak je to kvůli mně,“ zašeptala zběsile a hlas se jí třásl.

Kráčely jsme k jeho stolu. Má kolegyně se náhle zarazila a v naprosté podřízenosti se před ním prakticky uklonila, sklánějíc hlavu v bizarním projevu úcty.

„Pane, Sylvia je tady.“

Chvatně ustoupila stranou, abych mohla přistoupit blíž. Zírala jsem na svou kolegyni, hluboce znepokojená jejím poníženým postojem. Vyvolávalo to ve mně neodbytný, nepříjemný pocit, že Sy je buď její přímý nadřízený, nebo mafiánský boss, kterému dluží peníze.

„Ahoj, Sylvio. Proč se neposadíš?“

Kolegyně se vrhla vpřed a odsunula mi plastovou jídelní židli. Podívala jsem se na ni s obočím vytaženým tak vysoko, že se málem dotýkalo linie vlasů. Proč se proboha chovala jako vyděšená služebná u středověkého dvora? Pomalu jsem se posadila, ve střehu a na pochybách, zda bych na tuto bizarní přepadovku měla vůbec přistupovat.

„To je všechno. Můžete jít,“ prohlásil stroze a z jeho tónu odkapávala absolutní autorita.

Kolegyně se před ním ještě jednou uklonila, otočila se na patě a prakticky z prostoru jídelny uprchla se staženým ocasem. Hleděla jsem za ní a sledovala, jak rychlým krokem mizí za dveřmi tak rychle, jak jí to jen sesterská uniforma dovolovala.

Sy netrpělivě zabubnoval dlouhými opálenými prsty o laminátovou desku stolu, aby upoutal mou pozornost. Když jsem se k němu konečně otočila, měla jsem ve tváři hluboce zmatený výraz. Nedokázala jsem pochopit, proč miliardář sedí v omšelé jídelně okresní nemocnice a proč se má spolupracovnice chovala, jako by ji měl nechat popravit.

„Začněme znovu. Já jsem Sy, Silas Ashcroft. A ty jsi?“

Natáhl ke mně přes stůl masivní, teplou ruku.

„Sylvia Hastingsová.“

Opatrně jsem jeho ruku stiskla. Jeho dlaň byla drsná a obrovská, zcela pohltila mé menší prsty. Při tom kontaktu mi paží projel zvláštní, elektrický žár. Spěšně jsem ruku odtáhla a bezpečně ji složila do klína. Nelíbilo se mi, jak se mi náhle zrychlil tep. Nelíbilo se mi, kam se ubíraly mé pošetilé myšlenky.

„Čekal jsem, až nastoupíš do služby. Tvé osobní mobilní číslo jsem už sice získal od nemocničního personálu, ale měl jsem za to, že by bylo příliš troufalé tě kontaktovat bez tvého výslovného svolení.“

Přistihla jsem se, že po jeho slovech nepřítomně zírám na jeho rty. Měla jsem chuť si vrazit facku. Navzdory těžkým výhradám a hlubokému rozladění z jeho arogantních způsobů mě muž sedící naproti mně fyzicky fascinoval. Byl nepopiratelně nádherný. Byl vyšší a ramenatější než jeho bratr a jemně voněl drahým cedrem a čerstvým jarním deštěm. Měl tmavé, husté vlasy a dokonale řezané rysy v obličeji, které postrádaly Danovu chlapeckou měkkost.

Byl to však jeho pohled, co mě lapilo do pasti. Měl ty nejneuvěřitelněji hluboké, fascinující smaragdově zelené oči, jaké jsem kdy viděla. Byly ostré, pronikavé a plně soustředěné na mě.

„Sylvio, copak se ti honí hlavou? Nudím tě snad?“ Sy lehce lusknul prsty před mým obličejem a přerušil mé trapné snění.

Rychle jsem zamrkala a ucítila, jak mi po krku stoupá horký ruměnec. „Moc se omlouvám. Vámi to není. Včera v noci jsem dělala na té hromadné nehodě a pohotovost byla jako bitevní pole. Za poslední dva dny jsem nespala víc než čtyři hodiny.“ Byla to má standardní, spolehlivá výmluva a naštěstí i naprostá pravda.

„Smím tě formálně pozvat na večeři? Pokud ne na večeři, tak třeba na oběd?“

Narovnala jsem se v zádech a vklouzla zpět do své role profesionální sestry. Pevně jsem se pokusila jeho náhlé, nevyžádané pozvání odmítnout.

„Tohle opravdu dělat nemusíte, pane Ashcrofte. Starat se o zraněné lidi je doslova má práce, a to včetně vašeho bratra. Takže pokud mě zvete na večeři jen proto, abyste vyjádřil své uznání, skutečně nemusíte. Ty drahé květiny byly víc než dostatečným poděkováním. Mimochodem jsou nádherné. Musím už jít. Mám službu.“

Rychle jsem vstala, dychtivá uniknout dusivé intenzitě jeho pohledu. Okamžitě vstal také, aby dorovnal mou výšku, a tyčil se nade mnou.

„Zvu tě ven proto, abych tě mohl lépe poznat. Zaujalas mě.“

Při jeho troufalosti jsem se fyzicky naježila a vrhla na něj temný, uražený pohled. Nebyla jsem žádná skládačka, kterou by si měl znuděný boháč luštit. Okamžitě mou reakci zachytil a hladce svůj tón opravil.

„Chtěl jsem říct fascinuješ. Fascinuješ mě. Pokud mé pozvání nepřijmeš, budu se sem do nemocnice prostě vracet tak dlouho, dokud nesvolíš.“

Pobouřená jeho naprostou drzostí jsem si pevně založila paže na prsou a hlasitě ho varovala. „Cože?! To je doslova stalking. Zavolám ochranku a policii a nechám vás odsud vyvést.“

Okamžitě uvolnil svůj strnulý postoj, naklonil se dopředu a hravě zamrkal dlouhými řasami v promyšleném gestu neškodnosti. „Omlouvám se. Slibuji ti, že nejsem žádný úchyl. Vážně, když mě člověk pozná, jsem docela fajn chlap. Nezvážila bys prosím, že bys se mnou zašla na jednu jedinou večeři?“

Vypustila jsem dlouhý, vyčerpaný povzdech. Byla jsem příliš unavená na to, abych bojovala s jeho neúprosnou vytrvalostí, a malá, zrádná část mého já chtěla vidět ty smaragdové oči z druhé strany stolu. Nakonec jsem ustoupila, ale striktně za svých vlastních podmínek.

„Dobrá. Ale výhradně pod jednou podmínkou, o které se nediskutuje.“

„Jistě. Řekni si.“

„Restauraci vybírám já.“

Zářivě se usmál, byl to upřímný, oslnivý výraz, který proměnil celou jeho tvář. „Platí.“

Znovu ke mně natáhl svou velkou ruku. Chytila jsem ji, pevně jí potřásla a tím definitivně zpečetila dohodu, která měla v konečném důsledku zničit můj život.

Tento konkrétní, ostře osvětlený okamžik v jídelně byl přesně tím začátkem, kdy náš krátký, vášnivý románek oficiálně odstartoval.

Během našeho hluboce provázaného společného času jsem skutečně, naivně očekávala, že se Silasem Ashcroftem budu žít šťastně až do smrti. Věřila jsem slibům šeptaným ve tmě. Věřila jsem divokým, majetnickým pohledům v jeho smaragdových očích. Věřila jsem té pohádce.

Jenže takovéhle romantické věci se doopravdy stávají jen v knížkách. Pohádky nejsou nic jiného než sladké, konejšivé lži napsané inkoustem, které nám mají pomoci v noci usnout.

V drsné, brutální realitě vás miliardář nezachrání. Ve skutečném životě skončíte jako těhotná žena uvržená do předčasného porodu, trpící s masivní, zející dírou násilně vytrženou z boku vašeho krku. Skončíte tak, že v mrazivých zimních teplotách uprostřed naprostého ničeho rychle vykrvácíte na nelítostný, popraskaný chodník, dusíte se vlastní krví, zatímco muž, který tvrdil, že vás miluje, není nikde k nalezení.

Skutečný život stojí doopravdy za hovno.