Pohled Cory. Přejížděla jsem prstem po hladkém plastovém okraji těhotenského testu, který jsem ukrývala hluboko v kapse bundy. Palcem jsem hladila malé okénko, z něhož na mě zíraly dvě výrazné růžové čárky. Důkaz života, který ve mně zapustil kořeny. Killianovo dítě. Stála jsem uprostřed obrovského obývacího pokoje v sídle smečky, boty se mi bořily do drahého koberce a srdce mi splašeně tlouklo o žebra. Poslední hodinu jsem přecházela přesně po tomto místě a v duchu si skládala slova, jimiž vyznám pravdu muži, kterého miluji. Myslela jsem, že dnešní noc bude tou pravou. Doufala jsem, že se posadíme na koženou pohovku, společně se podíváme na test a vymyslíme, jak tuto zprávu oznámíme zbytku smečky. Věřila jsem, že mé tajemství konečně vytáhne náš utajovaný románek na světlo.

Místo toho se těžké dubové vchodové dveře rozlétly a celý můj svět se roztříštil na nepoznatelné střípky. Killian vešel dovnitř, ale nebyl sám. Kolem paže se mu vinula úchvatná plavovláska a její prsty majetnicky svíraly jeho mohutný biceps.

„Coro, seznam se s Valerie. Mou osudovou družkou.“ Killian ta slova vypustil do tichého pokoje s naprostou ležérností.

Plastový okraj testu se mi ostře zařízl do dlaně. Zadrkla jsem dechem. Zírala jsem na ženu, kterou pro něj vybrala Měsíční bohyně.

„Valerie, tohle je má adoptivní sestra Cora.“ Killian změnil tón. Jeho hlas náhle zněl odtažitě. Profesionálně.

Trhla jsem sebou, jako by mě ta slova fyzicky zasáhla do hrudi. Adoptivní sestra. To byla jediná nálepka, kterou jsem v tomto domě kdy směla nosit. Nic víc jsem pro něj v očích světa nikdy nebyla. Luna Helena a Alfa se mě ujali, když mi bylo pouhých sedm let. Byla jsem jen vyděšený, krví zbrocený sirotek, potulující se hustým lesem poté, co divocí vyhnanci zmasakrovali mé rodiče. Luna měla dobré srdce. Dala mi postel, oblečení i místo u jejich obrovského jídelního stolu. Ve světě smrtících šelem jsem však zůstávala vetřelcem. Křehkým člověkem bez vlka. Když mi bylo čtrnáct, v době, kdy se každý dospívající ve smečce proměnil poprvé, mé kosti zůstaly netknuté. Můj vlk se nikdy neprobudil. Zatímco ostatní dívky získaly silná těla s ženskými křivkami a nadpřirozenou, dravou vlčí ladnost, já zůstala drobná a slabá. Chyběly mi svaly i zářivé sebevědomí, které přichází s proměnou v šelmu. Byla jsem jen kůže a křehké kosti. Protože jsem byla pod Alfavou ochranou, nikdo se neodvážil napadnout mě do očí, ale šeptanda se za mnou vlekla jako stín. Slýchala jsem to na chodbách. Vadná malá zrůdička. Zbytečná přítěž. Proč ji Alfa prostě nevyhostí?

A přesto se před pouhým měsícem, v den mých osmnáctých narozenin, mezi mnou a Killianem všechno změnilo. Na oslavě jsem vypila příliš mnoho tekuté odvahy a konečně se mu vyznala ze svých celoživotních citů. Čekala jsem, že se mi vysměje do tváře a odstrčí mě. On to ale neudělal. Jednu vteřinu jsem v ložnici koktala o svých pocitech a v další se už jeho ruce proplétaly mými vlasy. Prudce mě políbil, tiskl svá ústa k mým, jako by po mé chuti už celou věčnost hladověl. Ta noc zažehla tajný, závratný románek. Setkávali jsme se o půlnocích a kradli si polibky v temných koutech sídla. Lezl za mnou oknem ložnice dlouho poté, co zbytek smečky usnul, a my se spolu milovali a ztráceli v zapletených prostěradlech, dokud se na obzoru nezačalo klubat slunce. Nikdy jsme tomu nedali jméno, ale dovolila jsem si věřit, že dítě v mé kapse bude tím posledním impulsem, který potřebujeme, abychom vystoupili ze stínu.

Valerie se zachichotala a vytrhla mou mysl zpět do přítomnosti. „Našli jsme se dnes na obřadu. Není to prostě kouzelné?“

Podívala jsem se na ni, opravdu jsem se na ni podívala, a žaludek se mi sevřel. Valerie vypadala, jako by právě sestoupila z přehlídkového mola. Zlaté vlasy jí spadaly na ramena v dokonalých vlnách. Značkové šaty obepínaly křivky, z nichž vyzařovala sebevědomá krása a ryzí síla pravé vlkodlačí ženy. Byla vším, čím jsem já nikdy být nemohla.

Vypravila jsem ze sebe ta plochá, prázdná slova dřív, než jsem se stihla kousnout do jazyka: „Kouzelné. Určitě.“

Valeriin zářivý úsměv vystřídalo zmatené, téměř uražené svraštění čela.

Killianův pohled okamžitě zledovatěl. Pátrala jsem v jeho pohledné tváři po jediné stopě muže, který ještě před dvěma nocemi šeptal v temnotě mé jméno. Nebylo tam nic. Jen chladný, odtažitý pohled mocného Alfy, kterého něco obtěžuje.

„Valerie, musím si s Corou na chvíli promluvit o samotě.“ Hlas měl tichý a pečlivě odměřený.

„Ovšem, miláčku. Počkám uvnitř.“ Valerie se znovu rozzářila, stiskla mu paži a ladně proklouzla kolem mě směrem k rozlehlé kuchyni.

Ticho v obývacím pokoji se natahovalo, až mi v uších zvonilo. Byli jsme sami.

„Mrzí mě, jestli sis o nás udělala špatný obrázek, Coro.“ Killian pronesl ta slova s mrazivou přesností.

Před očima se mi rozmazávaly zadržované slzy, ale odmítala jsem uhnout pohledem. „Špatný obrázek? Co pro tebe tedy znamenám?“

Nechal mezi námi viset ticho. Když konečně otevřel ústa, jeho odpověď našla zcela nový způsob, jak mi zlomit srdce.

„Jen mě zajímalo, jaké by to bylo se s tebou vyspat. Teď, když jsem našel svou osudovou družku, sama víš, jak to chodí. Každý chce svou osudovou družku.“

V sevřeném hrdle mi uvízl přidušený vzlyk. Byla jsem jen pokus. Chvilkové rozptýlení pro znuděného Alfu, aby si ukrátil čas, než dorazí jeho skutečná družka. Prudce jsem zamrkala a zapudila slzy, které se draly ven přes řasy. Před ním brečet nebudu.

Na konci chodby se znovu objevila Valerie. „Je tam venku všechno v pořádku? Večeře je hotová.“

Otočila jsem se na patě a vyrazila těžkými dubovými dveřmi ven. Když mé boty dopadly na schody verandy, zaslechla jsem, jak se Valerie ptá Killiana, o čem jsme spolu mluvili.

„O ničem důležitém,“ donesl se ke mně do nočního vzduchu jeho hluboký hlas.

Běžela jsem jako smyslů zbavená, dokud mě v plicích nepálil oheň. Nezastavila jsem se, dokud jsem nedorazila k hustému pásu lesa lemujícímu území smečky. Zhroutila jsem se k drsné, neúprosné kůře mohutného starého dubu a sesunula se do vlhké hlíny. Vzlyky mě zasáhly plnou silou a draly se mi z hrudi. Dusila jsem se ošklivým, tělem otřásajícím pláčem a měla pocit, že mi hrudní koš pukne. Jen pitomý experiment. Nic víc jsem pro něj nikdy nebyla.

Seděla jsem v chladném blátě, dokud mi nedošly slzy, jež po sobě zanechaly jen prázdnotu a otupělost. Kousavý noční vzduch mi chladil pokožku a přinášel do mého zmateného nitra ostrou, bolestivou jasnost. Zákony smečky stanovovaly, že jakmile člověk dosáhne osmnácti let, může území legálně opustit. O tomhle zákonu jsem dříve snívala. Snívala jsem o odchodu do rozlehlého lidského světa, kde by nikomu nevadilo, že nemám vlka. Původně jsem měla v plánu vyznat Killianovi své city, nechat se odmítnout a hned následující ráno si sbalit kufry. Jeho nečekaný polibek ten plán zničil. Dal mi pocit, že na mně záleží. Dal mi pocit, že konečně někam patřím.

Teď však jeho osudová družka dala až příliš bolestně najevo, že mé místo po jeho boku není.

S bolavými svaly jsem se vyškrábala ze země. Zamazaným rukávem jsem si otřela zničenou tvář. Dnes v noci odejdu. Luně Heleně a Alfovi jsem však dlužila řádné rozloučení. Jedenáct let mě krmili a dávali mi střechu nad hlavou. Zasloužili si víc než to, abych se prostě rozplynula ve stínech jako kouř.

Narovnala jsem ramena a vydala se zpátky k rozzářenému sídlu smečky.

Když jsem zabočila za roh dlouhé příjezdové cesty, zarazila jsem se jako přikovaná.

Můj skromný majetek byl rozházený po pěstěném trávníku před domem jako pohozené odpadky. Mé seprané džíny, obnošené svetry, oblíbené brožované knihy, a dokonce i můj tenký polštář ležely bez ladu a skladu v mokré trávě.

Valerie stála na velkolepé verandě. Ruce měla založené na prsou a na bezchybné tváři jí pohrával křivý, samolibý úsměv. Vypadala se sebou náramně spokojená.

Vykročila jsem k ní a ruce po stranách zaťala v pěst. „Co to k čertu má znamenat?“

„Ach, promiň, drahoušku. Už jsem s Killianem mluvila o tom, co se mezi vámi stalo. Usoudila jsem, že bude nejlepší, když odejdeš.“ Valerie se na mě z horního schodu podívala s čirým opovržením.

Ignorovala jsem její popichování a popošla k verandě blíž. „Chci se jen rozloučit s Alfavou a Lunou.“

Valerie vyšla úplně ven a s hlasitým bouchnutím za sebou zabouchla těžké vchodové dveře. „To sotva. Mají práci. Plánování svatby a tak dále.“

Stála jsem neoblomně, hlas stažený úzkostí. „Budou mě chtít vidět.“

Její krutý úsměv se ještě rozšířil a odhalil záblesk dokonale rovných bílých zubů. „Ve skutečnosti jim na tobě, bezvlcí člověče, vůbec nezáleží. Killian tak rozhodl. Celá rodina si myslí, že je načase, abys zmizela. Hodně daleko. Čím dál, tím líp.“

V žilách mi ztuhla krev v ledovou vodu. Poslední odmítnutí se mi zažralo hluboko do morku kostí a zmrazilo i poslední přetrvávající kapky naděje, které jsem v sobě chovala. Podívala jsem se na své obnošené šaty rozházené po vlhké trávě. Zastrčila jsem studenou ruku hluboko do kapsy bundy a třesoucími se prsty přejela po plastovém pouzdře těhotenského testu. Dvě růžové čárky. Tajemství, které jsem se právě v té chvíli rozhodla vzít si s sebou do hrobu. Mocná rodina Alfy se chtěla zbavit vadného člověka. Mé dítě by nikdy nepřijali.

„Dobrá,“ zašeptala jsem to slovo tak tiše, že jsem se v šelestu stromů sotva sama slyšela.

Klesla jsem na kolena a začala házet rozházené střípky svého života do téže staré, potlučené tašky, se kterou jsem před jedenácti lety dorazila. Nacpala jsem dovnitř vlhké oblečení i knihy a zapnula roztřepený zip. Když jsem skončila, vstala jsem a přehodila si těžký plátěný popruh přes rameno.

Naposledy jsem se otočila a pohlédla na masivní sídlo smečky. Bylo mým útočištěm, ale skutečným domovem se nikdy nestalo. Pohlédla jsem do temných oken a věnovala poslední myšlenku muži, který si přivlastnil mé tělo, ačkoli mi nikdy nesměl patřit.

„Sbohem,“ šeptla jsem do mrazivého větru.

Otočila jsem se k sídlu smečky zády a vykročila do temnoty. Odcházela jsem s ničím víc než se zlomeným srdcem a tajemstvím rostoucím v mém lůně. Skrytým tajemstvím, kterému bylo souzeno o šest let později všechno změnit.