Pohled Cory

O šest let později.

Zachytila jsem svůj odraz v zrcadle na toaletě a donutila se zastavit. Položila jsem dlaně na chladný mramorový pult a jen zírala.

Žena, která se na mě dívala zpět, byla cizí.

Naklonila jsem hlavu a zkoumala rysy své tváře. Vyděšená, vyzáblá dívka, která kdysi utekla z Killianovy smečky, byla pryč. Ta ubohá bytost, která trávila dny louděním o jeho prchavé uznání, byla už dávno pohřbena.

Tohle tělo patřilo někomu jinému. Mé křivky byly plnější, usazené v tiché síle, jakou jsem tehdy vůbec neměla. Má kůže sálala teplem a barvou. Nadpřirozená ladnost, která se měla dostavit s mým vlkem ve čtrnácti letech, konečně rozkvetla. Mé myší blond vlasy byly minulostí. Nyní mi přes ramena splývaly husté vlny čokoládově hnědé barvy a pohybovaly se s ladnou elegancí, jakou jsem dříve u jiných jen tiše záviděla.

Naklonila jsem se blíž ke sklu. Hledala jsem jedinou stopu po té osmnáctileté dívce, která vykročila do noci s ničím víc než s tajemstvím v lůně.

Nenašla jsem ji. Byla mrtvá.

Zlom nastal týden po porodu Mii. Mučivá bolest a ryzí zoufalství z toho, že rodím dceru úplně sama, s mým tělem něco udělaly. Roztříštily neviditelná pouta, jež mou vlčici celá léta potlačovala. Má vlčice se konečně probudila – divoká, ochranitelská, vytáhla mě z popela, aby udržela naše dítě v bezpečí.

Smysly se mi vyostřily na hranu břitvy. Tělo se uzdravilo. Proměnila jsem se v mocnou bytost, kterou jsem měla být odjakživa.

Cora zemřela té noci, kdy se Mia poprvé nadechla. Na jejím místě se zrodila Diana Sterlingová.

Diana nebyla slabá. Diana byla podnikatelka, která si zjednala respekt ve vteřině, kdy vkročila do zasedací místnosti. A co bylo nejdůležitější, Diana byla pro Killianovu smečku jen pouhým duchem. Tato nová identita byla zárukou, že mou dceru nikdy neobjeví.

Z myšlenek mě vytrhlo ostré zaklepání.

„Dále.“ Odvrátila jsem se od zrcadla a vrátila se do své prostorné kanceláře.

Ve dveřích se objevil Carter, můj asistent. Držel tlustou krémovou obálku popsanou plynulým písmem. Ten dopisní papír byl nezaměnitelný.

Killian.

Nemusela jsem ani číst zpáteční adresu. Moon Hollow byli neúnavní – posílali nekonečné obchodní nabídky a vršili je v mém spodním šuplíku jako cihly. Během posledních šesti let jsem vybudovala výnosné impérium, které spojovalo lidské a vlkodlačí trhy. Lidé toužili po vlkodlačí odolnosti a jejich surovinách. Vlkodlaci zase potřebovali lidské technologie a specializované zboží. Má společnost ovládala celou tuto bránu.

Každý chtěl kousek Diany Sterlingové. Včetně Alfy, který mě kdysi odhodil.

„Založ to.“ Obešla jsem stůl a posadila se do koženého křesla.

Carter přešlapoval ve dveřích a přenášel váhu z jedné nohy na druhou. „Ale Diano, tohle by mohlo být obrovské. Moon Hollow mají ohromné kontakty na všechny strany. Kdybychom s nimi jen navázali dialog, naše marže by se zdvojnásobily.“

Zadívala jsem se mu přímo do očí a tónem jsem nepřipustila žádnou debatu. „Řekla jsem založit, Cartere. S Moon Hollow nikdy obchodovat nebudeme.“

Těžce polkl, jednou kývl a stáhl se zpět na chodbu.

Obrátila jsem pozornost k zářícímu monitoru, připravená pohřbít se v čtvrtletních zprávách. O vteřinu později mi na mahagonovém stole zavibroval telefon. Pohlédla jsem na displej.

*POHOTOVOST – PROSÍM, PŘIJEĎTE HNED.*

Byla to zpráva z Miiny školy.

Srdce mi prudce narazilo do žeber. Popadla jsem klíče od auta a vyběhla z budovy. Cesta k základní škole byla jen rozmazanou šmouhou semaforů a stupňující se paniky. Než jsem vrazila do vchodových dveří, v uších mi duněl tep.

Před ošetřovnou na mě čekala ředitelka, paní Millerová. Byla bledá a v obličeji vepsané hluboké obavy. „Diano, během přestávky omdlela. Teď je stabilizovaná, ale musíte za ní.“

Bez jediného slova jsem kolem ženy prošla dovnitř.

Má maličká dcerka ležela na úzkém lehátku v rohu místnosti. Byla až příliš klidná a v kůži jí chyběl obvyklý růžový nádech. V okamžiku, kdy zaslechla mé zběsilé kroky, zatřepotala tmavými řasami a otevřela oči.

Její hlásek se chvěl. „Maminko? Zamotala se mi hlava a všechno zčernalo.“

Klesla jsem na kolena vedle postele a přitiskla rty na její čelo. „To je v pořádku, broučku. Maminka je tady. Mám tě.“

Školní sestra začala Mie měřit krevní tlak, aby nám dopřála trochu soukromí. Paní Millerová se jemně dotkla mého ramene a naznačila, abych šla na chodbu. Věnovala jsem Mie povzbudivý úsměv a vyšla za ředitelkou ven.

Paní Millerová mluvila tiše. „Není to poprvé, Diano. Poslední dobou bývá unavená. Je také mnohem drobnější než ostatní děti v jejím věku. U vlkodlačího dítěte je to znepokojivé. Mají být silnější než lidské děti.“

Založila jsem ruce na prsou, mateřské ochranitelské instinkty ve mně okamžitě vzplály.

Paní Millerová si nervózně mnula ruce a tvářila se nesvá. „Vím, že je to hluboce osobní. Ale nezvážila jste, zda by Miin otec nemohl mít nějaké lékařské odpovědi? Něco v její rodové linii nebo původu, co by to mohlo vysvětlit?“

Každé slovo bolelo jako rána pěstí do hrudníku. „Miin otec v našem životě nefiguruje. A nikdy figurovat nebude.“

Promnula si čelo, zjevně na rozpacích. „Chápu váš postoj. Jenomže... ona se na něj neustále ptá. Při výtvarce kreslí obrázky vysokého muže se zelenýma očima. Říká mu Alfa.“

V žilách mi ztuhla krev.

Paní Millerová pokračovala, aniž by tušila, jaká hrůza se ve mně odehrává. „Mluví také o obrovském domě ukrytém hluboko v borovém lese. Popisuje architektonické detaily a teritoriální značky, o kterých by dítě jejího věku vůbec nemělo vědět.“

Popisovala sídlo Killianovy smečky.

Odvezla jsem Miu spěšně domů a zavolala našemu soukromému pediatrovi, doktoru Navarrovi. Jeho sestra Mie minulý týden při běžné kontrole odebrala krevní vzorky. Když doktor konečně zvedl telefon, jeho vážný tón potvrdil mé nejhorší obavy.

„Diano, výsledky testů jsou jednoznačné. Mia má vzácnou vrozenou srdeční vadu. Vyžaduje operaci co nejdříve. Potřebuji, abyste ji okamžitě přivezla do Všeobecné nemocnice Grace, abychom mohli zahájit předoperační přípravu.“

Cesta do nemocnice připomínala věčnost. Ticho v autě se vleklo, těžké a dusivé. Neustále jsem těkala pohledem do zpětného zrcátka. Mia seděla v autosedačce, nezvykle zamlklá, a nepřítomně zírala z okna. Obyčejně mívala milion otázek. Její mlčení mě děsilo víc než samotná diagnóza.

Nemocnice Grace byla impozantní prosklená stavba. Bylo to přední vlkodlačí zdravotnické zařízení na východním pobřeží, pyšnící se špičkovým vybavením a specialisty světové úrovně. Stálo to celé jmění, ale já strávila šest let budováním života přesně pro takovéto chvíle. Mia stála za každý jednotlivý halíř.

Vynesla jsem ji posuvnými skleněnými dveřmi a zamířila přímo k přijímacímu pultu. Třídicí sestra rychle zpracovala náš spis a vysvětlila pokyny doktora Navarra. Potřebovali kompletní sérii testů. Krevní rozbory, zobrazovací metody a srdeční monitor.

Pohladila jsem Miu po vláskách a odhrnula jí je z čela. „Jak dlouho tu zůstaneme?“

Sestra rychle vyťukávala do klávesnice. „Lékař ji chce mít pod přísným dohledem nejméně týden, než naplánujeme samotný zákrok.“

Žaludek se mi propadl. Celý týden čekání a trýznivých obav, a pak nebezpečná operace mé holčičky.

Když se Mia nahoře zabydlela v soukromém dětském pokoji, vrchní sestra mi podala tlusté desky. Musela jsem sejít dolů na příjem do přízemí, abych vyřídila pojistné formuláře, anamnézu a kontakty pro případ nouze. Veškerou tu drtivou byrokracii, která provází každou zdravotní krizi.

Vykročila jsem k výtahům a cítila se emočně naprosto vyčerpaná. Zachovat si před Miou statečnou tvář mě stálo každou špetku sil. Nic nebylo v pořádku. Můj svět se hroutil.

Nastoupila jsem do prázdného výtahu a stiskla tlačítko přízemí. Opřela jsem si hlavu o chladnou kovovou stěnu a zavřela oči. Musela jsem přijít na to, jak přeskládat celý svůj pracovní rozvrh. A také jsem zoufale potřebovala černou kávu.

Výtah cinkl. Leštěné kovové dveře se rozestoupily do rušného hlavního vestibulu.

Vykročila jsem kupředu a v tu chvíli se svět přestal točit.

Přímo tam, čekající na výtah, stál Killian Vance.

Šest let odstupu, nové identity a pečlivě vystavěných zdí se během zlomku vteřiny rozplynulo. Obleky šité na míru, čokoládově hnědé vlasy, úspěšné obchodní impérium – na ničem z toho nezáleželo. Z plic mi vyprchal veškerý vzduch.

Najednou mi bylo zase osmnáct. Stála jsem na jeho verandě v dešti s plastovým těhotenským testem ukrytým v kapse bundy, srdce roztříštěné na kusy a má naděje vykrvácená do trávy.

Pamatoval si mě?

Co řekne?

Co bych proboha mohla říct muži, který mě bez milosti odhodil?