Pneumatiky pronikavě zaječely, když Declanův luxusní vůz prudce vyrazil kupředu a zanechal za sebou ve vlhkém ranním vzduchu husté mračno výfukových plynů. Aurelia osamoceně stála na krajnici. Rozkašlala se, mávnutím ruky rozehnala šedý dým a poupravila si roztržený límec šatů, aby zakryla pohmožděný krk. S vyrovnaným, odevzdaným povzdechem se vydala na trýznivě dlouhou a úmornou pouť po klikaté horské silnici.

Neměla telefon, neměla peníze a neměla nikoho, komu by si mohla říct o pomoc. Její ploché sandály neposkytovaly proti drsnému, hrbolatému asfaltu pražádnou oporu. Každý krok vysílal do jejích holých pat palčivé záchvěvy tření. Tenké pásky jí dřely kůži do masa, dokud se jí neudělaly puchýře, jež s mučivou pravidelností praskaly a znovu se nalévaly. Slunce stoupalo výš po obloze, rozpalovalo vozovku a proměňovalo horskou trasu ve výheň. Než se jí do bolavých ramen opřelo spalující polední vedro, dorazila konečně na úpatí kopce.

V jednu chvíli během jejího bědného putování kolem ní Declanovo auto projelo znovu, tentokrát směrem k centru města. Její štíhlé, vyčerpané postavy vlečící se podél prašné krajnice si nepochybně všiml. Místo aby však zastavil a nabídl své pokrevní sestře odvoz, záměrně odvrátil zrak a se zaťatou čelistí hleděl přímo před sebe, zatímco jeho řidič přidal plyn.

Aurelia sledovala, jak koncová světla mizí v dáli. Ta zrada byla jen další kapkou v bezedném oceánu zklamání.

Na hlavní křižovatce mávla na čekající taxík, slíbila řidiči, že mu zaplatí po příjezdu, a nasměrovala ho k polorozpadlému starému bytu Vanceových v Caelum City.

Sídliště bylo zanedbané, a tak taxík mohl zajet až přímo k jejímu domu. Aurelia se vlekla dovnitř stísněného, důvěrně známého bytu. Přivítala ji odlupující se květinová tapeta a zápach přepáleného tuku. Lesklé plakáty s Vanessou pokrývaly každičký centimetr malého obývacího pokoje – neustálá připomínka toho, koho Vanceovi doopravdy milovali. Nevšímala si nepořádku a rychle posbírala své nejdůležitější věci. Občanku, pas a malou skrýš tajných úspor si nacpala do kapes.

Při pohledu na vybledlé zdi ji zaplavilo tíživé prozření. Doopravdy nepatřila nikam. Nepatřila do tohoto nuzného domova k Vanceovým a nepatřila ani do zlaté klece sídla Sterlingových. Byla jen přízrakem bloudícím mezi dvěma světy, které ji odmítly.

S pocitem definitivní tečky si sundala klíč od bytu z krku a lhostejně jej hodila na zaprášený botník v předsíni. Vyšla ven, zamkla za sebou dveře jednou provždy a zamířila dolů k čekajícímu vozu.

Otevřeným okénkem podala řidiči peníze v hotovosti, nasedla na zadní sedadlo a minulost nechala ve zpětném zrcátku. „Jeďte přímo na mezinárodní letiště.“

O mnoho mil dál, hluboko uvnitř přísně střeženého, tajemného panství, se prudce probudil Kaelen Blackwood.

V jeho chladných safírových očích plála divoká zuřivost. Z čerstvě ovázaného břicha mu vystřelovala tupá, mučivá bolest, avšak těžké tělesné zranění bylo to poslední, na co by pomyslel. Do mozku se mu draly střípky vzpomínek z předešlé noci a krev se v něm vařila nebývalým vztekem.

Vybavovalo se mu nesmírné ponížení, když byl donucen k pasivní roli. Šílená žena s ním na zadním sedadle jeho vlastního auta zacházela zcela bezohledně. Pamatoval si na syrové, neodpustitelné zneuctění, kdy se na něj obkročmo posadila, zatlačila jeho mohutné tělo dolů a vpravila jeho ztopořený úd hluboko do své vlhké kundy. Vzrušovalo ho to, jeho mužské tělo na sex přirozeně reagovalo, ale skutečnost, že ho cizí žena zbavila kontroly a použila jeho péro pro své sobecké potěšení, ho přiváděla k šílenství. Převzala vedení, neúnavně na jeho péru jezdila, dokud nebyla uspokojená, a zanechala ho tam krvácejícího, vyčerpaného a zneuctěného.

Jeho pohledná tvář se zkroutila do masky čiré zkázy. Posadil se, nevšímaje si pálivé bolesti v natržených stezích, a zabodl pohled do dvou vyděšených podřízených, kteří stáli u nohou jeho masivní postele. Pod jeho vražedným zrakem se třásli a po bledých tvářích jim stékal studený pot.

Kaelen vydal mrazivý rozkaz. V jeho hlase zněl led slibující krutou a trýznivou smrt. „Najděte tu ženu a zlikvidujte ji. Nesmí přivést na svět děti s mou krví a mými geny.“

Pohledný velitel ochranky ztěžka polkl. Nervózně zakoktal a upřel zrak do parketové podlahy, aby se vyhnul šéfovu hněvu: „Pane Blackwoode, její vypátrání si vyžádá značný čas. Včerejší silná bouře vyřadila kamerové záznamy v celé oblasti.“

Kaelenovy temně modré oči se zúžily do nebezpečných štěrbin. Jeho hlas klesl do doutnajícího, démonického šepotu. „Zabijte ji tam, kde ji najdete. Z představy, že ještě dýchá na tomto světě, se mi zvedá žaludek.“

Aurelia, netušící nic o masivním a smrtícím honu, který byl v tichosti zosnován k její popravě, mezitím procházela rušným mezinárodním terminálem. Koupila si letenku na nejbližší možný let ze země, aniž by se starala o to, jaká cílová destinace je na palubním lístku vytištěna.

Nastoupila do obrovského dopravního letadla a zhroutila se do úzkého sedadla v ekonomické třídě u okénka. K smrti unavená zavřela těžká víčka a v okamžiku, kdy se letadlo odlepilo od ranveje, upadla do hlubokého spánku beze snů.

O několik hodin později ji prudce probudil brutální otřes.

Celou kabinou otřásly divoké turbulence, stěny drnčely a stropní světla blikala. Od cestujících kolem ní se ozval ohlušující, hysterický křik, když se otevřely úložné prostory nad hlavami a do úzkých uliček začala padat těžká zavazadla. Ze stropu vypadly žluté kyslíkové masky a pohupovaly se před vyděšenými pasažéry jako bezzivotní hadi. Bez varování se mohutný stroj prudce naklonil dopředu a zřítil se do děsivého volného pádu.

Za vibrujícím kovovým trupem burácel vítr. Lidé vzlykali, hlasitě se modlili a křečovitě svírali své blízké, zatímco tlak v kabině prudce klesal.

Aurelia necítila k tomuto krutému světu, který opouštěla, ani sebemenší pouto. Nenatáhla se po žluté kyslíkové masce, jež se jí kymácela před obličejem. Pevně sevřela plastové opěrky rukou, až jí zbělaly klouby, a děsivému, střemhlavému pádu čelila bez špetky strachu. Skrze malé okénko se k nim závratnou rychlostí blížil temný oceán. Příšerný náraz roztříštil trup a okamžitě ji uvrhl do studené černé nicoty.

Zpátky mezi tyčícími se mrakodrapy Caelum City stál Kaelen u velkého francouzského okna své velkolepé kanceláře. Do místnosti vpadl šéf ochranky se zabezpečeným tabletem v ruce a s ponurým výrazem ve tváři.

„Pane Blackwoode, vystopovali jsme její pohyb. Nastoupila do mezinárodního letu, ale letadlo se před hodinou zřítilo do oceánu. Nikdo nepřežil.“

Kaelen přijal chmurnou zprávu o katastrofální letecké nehodě, aniž by mrkl. To, že její jméno figurovalo na seznamu cestujících, v jeho temném srdci nevzbudilo ani špetku lítosti. Jeho pohledná tvář zůstala netečnou, bezvýraznou maskou.

Obrátil pohled zpět k rozprostřenému městu pod sebou a chladně nařídil: „Pak najděte její tělo.“

Na druhém konci města seděla ve svém přepychovém obývacím pokoji rodina Sterlingových, na chvíli ohromená mimořádnými zprávami blikajícími na obří televizní obrazovce. Hlasatel vážným tónem vyjmenovával oběti letecké katastrofy a Aureliino jméno jasně probíhalo ve spodním informačním pruhu.

Paní Sterlingová si zakryla ústa rukou a v očích se jí mihl složitý souboj viny a šoku.

Declan se opřel do drahé kožené pohovky a chladně se ušklíbl. „Vsadím se, že chtěla jenom ztropit scénu tím, že uteče, když viděla, že ji nepřijmeme. Bohužel měla smůlu a zabila se při pádu letadla.“

V nemocničním VIP pokoji městské nemocnice však panovala diametrálně odlišná atmosféra.

Vanessa ležela na sněhobílé nemocniční posteli a v ruce držela chytrý telefon. Vanceovi seděli na židlích pro návštěvy vedle ní. Společně četli seznam obětí na displeji. Vanessa se střetla pohledem se svými adoptivními rodiči a kradmo si vyměnili zlomyslné, úlevné úsměvy. Otravný trn v patě byl konečně jednou provždy pryč.

O pět let později.

Hluboko v bujných, poklidných zákoutích Orchidejové vesnice zalévalo odpolední slunce nádvoří hřejivou zlatavou září. Na dřevěné houpačce líně seděla žena ve splývavých zelených šatech a jemnými bosými chodidly se dotýkala konečků zelené trávy. Jemný vánek si pohrával s jejími dlouhými ebenovými vlasy, jež tančily kolem její klidné tváře.

Aurelia se spokojeně dívala, jak dvě čtyřleté děti divoce dovádějí na dvoře.

Nebyly samy. Na trávě se choulilo buclaté, třesoucí se bílé štěně a tiše kňučelo. Vedle štěněte stál mohutný, děsivě silný černý panter. Tato divoká šelma se pyšnila lesklými, svalnatými plecemi a tesáky ostrými jako břitva, přesto se však na pěstěném trávníku povalovala jako přerostlá domácí kočka.

Holčička v nadýchaných růžových šatech měla ve velkých temně modrých očích šibalskou jiskru. Sehnula se a vzala třesoucí se štěně do náruče. Zvedla malého psíka přímo k otevřeným čelistem obrovské kočkovité šelmy.

Rosie se zahihňala a její stříbřitý smích zazněl tichým dvorem. „Sněhánku, Stín tě nepokouše. Tak se ho neboj.“

Černý panter na dívku oddaně pohlédl a nosem jemně vyfoukl vzduch. Nehnul jediným svalem, kterým by psa ohrozil. Nicméně zavalité štěně pohlédlo na zuby ostré jako břitva jen pár centimetrů od své hlavy. Sněhánek obrátil oči v sloup a čirou hrůzou doslova omdlel – v náručí malé holčičky zcela ochabl.

Nesmírně pohledný chlapeček stojící vedle ní měl tytéž nápadné rysy jako jeho sestra, ale jeho chování bylo zcela odlišné. Založil si ruce na malém hrudníčku a díval se na bezvládného psa.

Kip si bezmocně povzdechl svým jemným dětským hláskem: „Rosie, přestaň Sněhánka trápit!“