Rytmické, duté kapání kondenzátu, jež se odráželo od masivní žuly, bývalo obvykle jediným zvukem v podzemních chodbách Ďáblovy skály. Zdejší vzduch byl neustále těžký a páchl zoxidovaným železem, zatuchlým potem a drtivým zoufalstvím tisícovky odsouzených duší.

„Člověče, co se to ve světě v poslední době sakra děje za chaos? Ti šílenci vyhazují věci do povětří na každém rohu. Tímhle tempem nám věznice praskne ve švech.“

Stížnost proťala těžké ticho bloku cel. Jeden ze strážných se opíral o vlhkou zeď a nepřítomně si upravoval těžkou pušku zavěšenou na hrudi. Špičkou boty odkopl zbloudilý kamínek do temnoty chodby.

„Ty jsi vážně neslyšel o tom obřím převratu v podsvětí? Největší žoldácká legenda před půl rokem prostě zmizela z povrchu zemského.“ Jeho parťák si odfrkl a vytáhl z taktické vesty zmačkanou krabičku cigaret.

„Myslíš Steelrend, Královnu žoldáků? No, to vysvětluje, proč si ti grázlové tolik vyskakují. Už tu nezbyl nikdo, kdo by jim naháněl strach.“

Ďáblova skála nebyla obyčejná věznice. V celosvětovém podsvětí byla známá jako Věznice zkázy – nedobytná pevnost vybudovaná pro ty nejděsivější, nejbezohlednější a nejnenapravitelnější zločince na planetě. Vysoce postavení karteloví bossové, zběhlí agenti tajných služeb a elitní zabijáci byli jedinými skupinami, které splňovaly podmínky pro zdejší celu. Náprava neexistovala. Existovala pouze izolace. Během desetiletí od chvíle, kdy se její těžká ocelová vrata poprvé zabouchla, bylo v deníku ředitele věznice zaznamenáno tisíc devět pokusů o útěk. Ani jediný trestanec už nikdy neokusil svobodu.

Z temnoty těsně za blikajícími zářivkami se ozval ostrý kovový zvuk.

Oba strážní ztuhli. Prázdné tlachání jim uvízlo v hrdlech. Ruce jim instinktivně klesly k pažbám pistolí v pouzdrech. Pohledy jim sklouzly do šera a napínaly zrak, aby pronikly temnotou samotkového bloku.

Do tlumeného světla vystoupila postava.

Byla to dívka, mohlo jí být tak devatenáct let. Měla na sobě fádní, těžkou uniformu vězně s maximální ostrahou a rovné tmavé vlasy stažené do vysokého, praktického culíku. Její rysy v sobě nesly nevinnou, téměř andělskou krásu, která působila v útrobách nejproslulejší díry světa až násilně nepatřičně. Přesto z ní sálal magnetický, nebezpečný půvab. Zápěstí jí svírala těžká titanová pouta spojená silnými řetězy s okovy na kotnících. Každý její krok doprovázelo těžké kovové chrastění.

Byla to vězenkyně číslo 2366. Nejmladší chovanka, jakou kdy Věznice zkázy přijala.

Strážní na ni zírali a na čelech jim vyrazil studený pot. Dívka nevypadala jako zvíře v kleci. Vyzařovala krvežíznivou, zlomyslně hravou auru. Byl to zřetelný, nezaměnitelný postoj vrcholového predátora, který si před smrtící ranou záměrně pohrává se svou bezmocnou kořistí. V koutcích úst jí pohrával chladný, uvolněný úšklebek. Navzdory těžkým poutům, jež jí svazovala končetiny, se pohybovala s děsivou jistotou, jako by měla vlhkou, dusivou chodbu plně pod kontrolou.

„Promiňte, že vás ruším, pánové.“

Její hlas proťal napětí. Byla to čistá hudba – neuvěřitelně jemná, melodická, a přesto nepřeslechnutelná. Z toho zvuku strážným projel míchou záchvěv pradávného děsu.

„Neudělali byste pro mě malou laskavost?“

Tón byl lehký. Hravý. Patřil do prosluněné kavárny, ne do útrob betonové hrobky. Oba muži stáli jako opaření, vyděšení nepřirozeností jejího klidu. Každý, kdo uvízl na Ďáblově skále, znal brutální realitu zdejší existence. Lidská práva tu neexistovala. Zákon tu neplatil. Ať už člověk oblékal uniformu dozorce, nebo vězeňskou kombinézu, přežití diktovalo výhradně násilí. Smrt číhala za každým rohem. Přesto se tato dospívající dívka chovala ve smrtící pasti chodby, jako by šla na nezávaznou procházku parkem.

„C-co za laskavost?“

Otázka vyhrkla z obou mužů v rozpačitém souzvuku. Hlasy se jim chvěly a prozrazovaly čirou hrůzu, která jim svírala hruď. Vzduch v chodbě zhoustl tak, že se v něm téměř nedalo dýchat.

Dívčin úšklebek se rozšířil do zlomyslného, mrazivého úsměvu.

„Byli byste tak hodní a šli prostě do prdele?“

Nebyla to prosba. Byl to strohý, lhostejný rozkaz pronesený s bezelstným očekáváním okamžité poslušnosti. Ta slova opustila její rty se stejnou samozřejmostí, jako když si někdo objednává kávu.

Strážným vyprchala z tváří veškerá krev. Údy jim ochromila panika. Chvatně se začali sápat po zbraních v pouzdrech a palci zběsile tápali po pojistkách.

Byli příliš pomalí.

Než se těžké pistole stačily byť jen pohnout z kůže, dívka vyrazila. Její pohyb byl jen šmouhou břitké, neúprosné efektivity. V jediném plynulém nadechnutí zkroutila zápěstí. Těžká titanová pouta, která si předem celé hodiny pečlivě upravovala a odemykala, odpadla s ostrým řinčením. Oproštěna od mrtvé váhy se vymrštila vpřed.

Zkrátila vzdálenost dřív, než stačili mrknout. Ruce jí vystřelily kupředu a štíhlé prsty jim sevřely tlusté krky jako ocelové svěráky. Využila proti nim jejich vlastní panický pohyb. S brutálním švihem v bocích a přívalem děsivé fyzické síly mrštila oběma strážnými vzad.

Jejich lebky narazily do tlustých, zrezivělých železných mříží cel s drtivou silou.

Kamennou chodbou v rychlém sledu zaduněla dvě ohlušující, odporná křupnutí. Mužům se protočily panenky. Těla jim zcela ochabla, jako by jim někdo přestřihl loutkové šňůry, a sklouzla po železných mřížích na vlhký beton. Byli mrtví dřív, než se jejich kolena vůbec dotkla podlahy.

Hravý úšklebek z dívčina obličeje zmizel. Vystřídala ho maska mrazivého, chladnokrevného klidu.

Čutla si k čerstvým mrtvolám. Ruce se jí pohybovaly se secvičenou, mechanickou přesností – rozepnula pouzdra a sebrala dvě těžké pistole Colt M1917. Když vstala, švihla zápěstími. Těžké revolvery se jí protočily kolem prstů v bezchybném, smrtícím tanci. Byla to svalová paměť vštípená léty zabíjení. Během pouhých tří vteřin zkontrolovala válce, s cvaknutím je zaklapla a zbraně pevně sevřela.

Otočila se na patě a vykročila chodbou.

Byla tím přízrakem, o kterém si strážní zrovna vykládali. Byla profesionální žoldák. Krycí jméno: Steelrend.

Před šesti měsíci ji společná operace Interpolu a tuctu zpravodajských služeb konečně zahnala do kouta. Odklidili ji na konec světa a uvěznili v neproniknutelných hlubinách Ďáblovy skály. Půl roku snášela samotku. Skutečnou rodinu nikdy neměla. Celý její život byl jen osamělým putováním napříč válečnými zónami a černými trhy. Postel byla jen místo na spaní, země jen souřadnice na mapě. Nepatřila nikomu kromě sebe samé. Hnít ve Věznici zkázy se jí nějakou dobu zdálo jako docela přijatelný odpočinek na odpočinek.

Před osmačtyřiceti hodinami se však všechno změnilo.

Do její cely dorazil tajný vzkaz, složený v lemu propašovaného tácu s přídělem jídla. Obsah toho drobného, mastnotou potřísněného lístku obrátil její izolovaný vesmír naruby. Nebyla bezejmenným sirotkem, za kterého se vždy považovala. Měla biologickou rodinu. Byli naživu. Hledali ji. Žili v zámožných čtvrtích Valerie.

A co bylo nejdůležitější – ten lístek jí dal jedinou věc, kterou nikdy neměla. Skutečné jméno.

Lexi Vanceová.

Během všech těch let, kdy přežívala v drsné, krví nasáklé realitě mezinárodního podsvětí, byla představa rodiny vzdáleným, nemožným snem. Teď byla skutečností. S vnějším světem ji pojila krev. Musela se s nimi setkat – bez ohledu na cenu, bez ohledu na počet mrtvých. I kdyby to znamenalo dokázat nemožné a prolomit neporušenou bilanci Ďáblovy skály.

Její těžké bojové boty dopadaly na betonovou podlahu. Rytmické dunění bylo jediným zvukem, který protínal zlověstné ticho vyšších pater věznice. Zcela bezhlučně minula tři bezpečnostní stanoviště. Stoupala k povrchu.

Už jen kousek.

Chodba se rozšířila a vyústila do masivního shromažďovacího prostoru. Na protějším konci sálu se tyčila hlavní brána. Byla to monstrózní deska ze zesílené oceli, poslední bariéra mezi vlhkým peklem věznice a burácejícím oceánem venku. Krok za tento práh znamenal absolutní svobodu.

„2366, okamžitě toho směšného útěku zanech.“

Ticho roztříštil hrubý, hřmotný mužský hlas. Odrážel se od vysokého betonového stropu a nesl v sobě smrtící autoritu.

Přímo uprostřed před masivní ocelovou bránou stál muž stavěný jako pevnost. Byl mohutný, jeho silné paže byly zkřížené na hrudi obepnuté těžkou taktickou zbrojí. Čelist měl zaťatou a v očích mu plála vidina brutálního boje. Vypadal, jako by tam stál a čekal celé hodiny. Když spatřil Lexi vystupující ze stínů, husté obočí se mu stáhlo hlubokým hněvem.

„Dávám ti rozkaz, 2366. Okamžitě se vrať. Vrať se do cely.“

Mužem, který štěkal rozkazy, byl Brock Stone. Byl nezpochybnitelným velitelem stráží, vrcholovým predátorem vězeňského personálu. Legendární, bezchybná pověst Ďáblovy skály neexistovala díky tlustým zdem nebo železným mřížím. Existovala díky Brockovi. Během desítek let se pokusilo systém přelstít tisíc devět vězňů. Brock osobně každého z nich vystopoval a zlomil. Nikdo mu neunikl. Ti, kdo se o to pokusili, se vrátili do cel v pytlích na mrtvoly.

Těžké ocelové dveře na lávkách nahoře i v bočních chodbách s řinčením povolily. Shromažďovací prostor zaplavil dusot bojových bot.

Brock ze sebe vydal divoký řev, který se rozezvučel celým tím obřím prostorem. Byl to signál.

Během několika vteřin se do místnosti vhrnul tucet těžkooděnců. Se secvičenou vojenskou přesností se rozvinuli do stran a pozvedli útočné pušky a samopaly. Prašným vzduchem sekly laserové zaměřovače a pokryly Lexiin vězeňský oděv tuctem zářících červených teček. Byla zcela obklíčena. Všechny ústupové cesty byly odříznuty. Dozorci si zapřeli pažby zbraní do ramen a prsty jim těžce spočinuly na spouštích. Čekali na Brockův konečný rozkaz, který uprchlici promění v krvavou skvrnu na podlaze.

Lexi ani nehnula brvou. Nezvedla ruce.

Na tvář se jí místo toho vrátil onen mrazivý, zlomyslně hravý úšklebek. Naklonila hlavu a její tmavé oči se zabodly do Brocka.

„A co když odmítnu?“

„Pak tě čekají kulky.“ Brockova tvář se zkroutila do masky ryzí zuřivosti. Máchl těžkou paží dolů v divokém sečném gestu. „Všichni, zabijte 2366.“

Stráže zpevnily ramena, připraveny rozpoutat olověnou bouři.

Jenže Lexi už byla v pohybu.

V okamžiku, kdy Brockova paže začala klesat, explodovala v akci. Její rychlost popírala lidské možnosti. Než stihl jediný strážný stisknout spoušť, její mrštné tělo se prudce vrhlo doprava a hladce vklouzlo do mrtvého úhlu za tlustým betonovým sloupem. Byla to přesná geometrická kalkulace, která mezi ni a popravčí četu postavila masivní kámen.

Jediným hladkým, plynulým pohybem sáhla za záda. Pominula ukradené revolvery na bocích a sevřela studenou ocel kompaktního samopalu, který ukořistila ze zbrojnice o dvě patra níž.

Vynořila se z druhé strany sloupu. Nestřílela naslepo. Pozvedla zbraň a zaměřila se na semknutý hlouček obrněnců.

Proměnila shromažďovací prostor v naprostá jatka.

Ostrý, mechanický řev samopalu přehlušil mořský vítr venku. Zbraň jí v rukou divoce pulzovala a chrlila mosazné nábojnice na kamennou podlahu. Pálila v krátkých, nemilosrdně kontrolovaných dávkách. Nemířila na střed těla, kde byla neprůstřelná vesta nejsilnější.

Každý jednotlivý strážný dostal kulku přímo do středu čela.

Ta přesnost byla děsivá. Hlavy škubly dozadu. Helmy se tříštily. Strážní se skáceli k zemi současně a zhroutili se do změti propletených končetin a řinčících pušek. Padali jako loutky, kterým neviditelná čepel násilně přeťala vodicí šňůry. Těžký kovový pach čerstvé krve a pálícího se korditu okamžitě zaplavil místnost.

Celá přestřelka začala a skončila ve zlomku úderu srdce. Bylo po všem dřív, než první ze strážných vůbec stihl stisknout spoušť.

Na místnost znovu dopadlo ticho, které až zvonilo v uších.

Brock stál jako opařený uprostřed té zkázy. Byl naprosto ochromený. Očima těkal po tělech své elitní jednotky a mozek se jen stěží snažil zpracovat to nepředstavitelné násilí, jehož byl právě svědkem. Nemohl tomu uvěřit. Z více než tisícovky pokusů o útěk mělo jen deset mužů dostatečně smrtící schopnosti na to, aby se dostali až do tohoto posledního shromažďovacího prostoru. Nikdo z nich nepřežil.

Ale tato devatenáctiletá dívka byla živoucí noční můrou. Vládla děsivou, drtivou silou, vedle níž jeho zkušení strážní vypadali jako bezmocné děti.

Šok pominul a bleskově ho vystřídala oslepující, nepříčetná zuřivost.

Brock ze sebe vydal zvířecí řev. Masivní pěsti se mu pevně sevřely a klouby pod taktickými rukavicemi mu zapraskaly. Na zbraň v pouzdře nepomyslel. Hodlal ji zlomit holýma rukama. Vyrazil k Lexi a těžkými botami drtil odhozené pušky svých mrtvých mužů. Byl pevně odhodlaný její krvácející tělo osobně odtáhnout zpátky na samotku.

Neudělal ani tři kroky.

Vyzvánějícím tichem se zařízlo ostré, zřetelné kovové cvaknutí.

Byl to zvuk, který každý ostřílený voják znal až do morku kostí. Nezaměnitelný zvuk odjištěného granátu, jehož pojistka právě vyletěla.

Brockovy oči se rozšířily náhlou hrůzou. Vzduchem se točila těžká, tmavě zelená výbušnina a mířila přímo k jeho obličeji.

Instinkt přežití převzal kontrolu nad jeho tělem. Brock mrštil svou mohutnou postavou prudce doleva a skočil za stoh ocelových přepravek se zásobami. Zakryl si hlavu a připravil se na smrtící spršku střepin.

Hruď mu prudce dopadla na podlahu. Uplynul zlomek vteřiny. Uvědomil si, že dráha hodu byla příliš vysoká.

Lexi si s ním jen pohrávala. Vůbec neměla v úmyslu ho zabít.

„Zatraceně,“ zaklel Brock a snažil se dostat na nohy.

Bylo už příliš pozdě.

Granát proletěl těsně kolem místa, kde Brock ještě před chvílí stál. Vystřelil přímo k masivní, zesílené ocelové bráně na konci místnosti. O velitele stráží Lexi nešlo. Šla pouze po východu. Chtěla Věznici zkázy rozrazit dokořán.

Výbuch byl ohlušující.

Obrovská ohnivá koule se rozlila do prostoru a pohltila protější stěnu. Tlaková vlna srazila Brocka naznak, zatřásla mu zuby v dásních a do sálu vmetla hustá mračna rozemletého betonu a dýmu. Těžká ocel sténající pod nesmírným tlakem zněla jako umírající zvíře.

Když se dým začal zvedat, rozehnán náhlým, prudkým přívalem studeného, slaného vzduchu, Brock vzhlédl.

Údajně nezničitelnou hlavní bránou Ďáblovy skály byl proražen zubatý, kouřící otvor.

Za zkroucenými kovovými okraji průrvy se nerozprostíralo nic než nesmírná, děsivá prázdnota noci. Věznice trůnila na okraji tyčícího se, strmého útesu. Hluboko dole, skrytý v neprostupné temnotě, se vlnil a o rozeklaná skaliska tříštil nekonečný oceán. Jakmile vězeň překročil tento práh, pronásledování se stalo absolutně nemožným. Moře spolklo všechno.

Brock zakašlal a vrávoravě se postavil na nohy. V oparu po výbuchu ji uviděl.

Lexi stála přímo na okraji rozedraného tunelu, který dveřmi prorazila. Těžká, omezující vězeňská uniforma byla pryč. Během chaosu ze zřícení konstrukce, v časovém úseku příliš krátkém na to, aby ho bylo možné vůbec pochopit, ji ze sebe strhla a odhalila pod ní přiléhavou černou kombinézu pro přežití.

Zuřící mořský vítr jí divoce bičoval tmavé vlasy kolem obličeje. Za zády ji vábila nekonečná, vířící temnota propasti.

Otočila hlavu přes rameno. Když se její oči přes usedající prach střetly s Brockovými, věnovala mu Lexi široký, zářivě vítězný úsměv.

Bez jediného zaváhání se naklonila dopředu a po hlavě se vrhla do burácející temnoty.

Během mrknutí oka byla pryč. Hustá mlha a vzdouvající se vlny její siluetu okamžitě spolkly a nezbylo po ní nic než zkroucený kov roztříštěné brány.

Zatímco se Lexi řítila vstříc mrazivému, divokému objetí oceánu, svist větru ženoucího se kolem jejích uší nedokázal přehlušit poslední zvuk z věznice.

Brockův zuřivý, hřímající řev se odrazil od útesu a rozřízl noční oblohu.

„2366! Jsi první, kdo kdy z Ďáblovy skály uprchl! Přísahám, že dokud budeš dýchat, ať se schováš kamkoli, třeba na samý konec světa, najdu si tě a dotáhnu tě zpátky!“