O tři dny později už byly spalující větry Ďáblovy skály jen vzdálenou vzpomínkou, kterou vystřídalo mírné, sluncem zalité klima Crowhavenu ve Valerii. Zátoka Seaview představovala naprostý vrchol luxusního bydlení. Tento rozlehlý komplex vil, zasazený do nejrušnější obchodní čtvrti města, sloužil jako výhradní ráj pro smetánku. Vysoké kamenné zdi, pečlivě střižené živé ploty a nejmodernější bezpečnostní systémy držely chaotický vnější svět v uctivé vzdálenosti.

Přímo u velkolepé kované brány nejrozlehlejší vily v sousedství stála v naprostém tichu mladá žena. Lexi si nechala tmavé vlasy splývat volně přes ramena až k pasu. Sluneční svit ozařoval její světlou pleť a dechberoucí rysy, čímž vytvářel obraz křehké nevinnosti. Občasní kolemjdoucí, včetně hlídkující ostrahy a bohatých rezidentů venčících své čistokrevné psy, zpomalovali krok, aby se po ní dlouze ohlédli.

Viděli oslnivou, tichou dívku, která na někoho čeká. Neměli sebemenší tušení, že se dívají na nechvalně proslulou uprchlici.

Lexi právě dokázala nemožné. Před pouhými dvaasedmdesáti hodinami prorazila opevnění nejvyhlášenější trestanecké kolonie světa a skočila do ledového oceánu, aby si vybojovala svobodu. Přežila zrádné vody, zajistila si tajný převoz zpět do civilizace a překročila mezinárodní hranice, aniž zanechala jedinou stopu.

Do Valerie se vrátila z jednoho prostého důvodu. Její biologičtí rodiče spolu se starším bratrem a starší sestrou, od nichž byla odloučena více než deset let, bydleli přímo tady v Crowhavenu.

Uplynulo deset minut nehybného čekání. Zvukovou kulisu čtvrti prořízlo tiché bzučení blížícího se elektromotoru.

Lexi stočila pohled k vinoucí se příjezdové cestě.

„Lexi? Lexi? Jsi to opravdu ty? Zlatíčko moje. Konečně jsi doma. Maminka je tady, holčičko.“

Po nádvoří spěchala elegantní žena na špičkovém elektrickém vozíku. Rysy jejího obličeje nesly nápadnou, nepopiratelnou podobu s Lexiinou tváří. Elena Vanceová tiskla joystick svého vozíku roztřesenou, horečnatou rukou a hlas se jí chvěl syrovým, drtivým pohnutím.

Elena nedokázala uvěřit skutečnosti této chvíle. Její dávno ztracená dcera, pohřešovaná více než deset mučivých let, stála přímo před branou. V zoufalém spěchu k těžkým mřížím Elena zatlačila na ovládání příliš prudce. Přední kola narazila na drobnou nerovnost v ozdobné dlažbě. Těžký stroj sebou trhl, naklonil se na stranu a hrozilo, že Elenu vymrští na tvrdou zem.

Lexi ani neucukla, ani nevyjekla. Její reflexy, vycvičené v prostředí, kde vteřinové zaváhání znamenalo kulku do hlavy, zareagovaly okamžitě. Vykročila vpřed a jednou rukou sevřela těžkou kovovou opěrku. S nenucenou, děsivou silou maskovanou za prosté gesto padající vozík srovnala a pevně jej zajistila na místě.

„Mami?“ hlesla Lexi váhavě.

To slovo jí na rtech připadalo cizí, drsné a nepřirozené. Lexi nikdy nikomu nedovolila narušit svůj osobní prostor, aniž by se připravila na smrtící úder. Přežití v neúprosném, dravém mlýnku na maso mezinárodního podsvětí vyžadovalo neustálou, neochvějnou bdělost. Tato hyperostražitost jí srostla s DNA a stala se reflexem, který nedokázala vypnout.

Přesto byla ta plačící, křehká žena, která ji svírala za předloktí, její rodná matka.

Lexi pohlédla dolů na vozík. Znala tragickou historii, která se za ním skrývala. Před více než deseti lety dostala Elena zprávu o pohřešované dívce odpovídající Lexiině popisu. Když se v zoufalé snaze najít své dítě hnala nebezpečnými podmínkami, utrpěla těžkou autonehodu, která ji natrvalo připravila o vládu nad nohama.

Při pohledu dolů četla Lexi v matčiných uplakaných očích ryzí, nefalšovanou lásku a sžíravou starost.

„Ach, drahoušku. Jsem tak šťastná. Moje holčička je konečně doma,“ vyhrkla Elena a hlas se jí zlomil v hlasitý vzlyk. „Arthure, naše holčička se vrátila.“

Elena třesoucími se prsty hladila Lexi po ruce a po tvářích jí nekontrolovaně stékaly slzy, které jí ničily dokonalé líčení.

„Děvenko moje, musela jsi tomuhle světu čelit tak dlouho úplně sama. Tolik nás to mrzí. Ale odteď jsi v bezpečí. Postaráme se o tebe. Už ti nikdo nikdy neublíží. Tady jsi doma.“

Za vozíkem přispěchal muž středního věku v bezchybném obleku. Arthur Vance byl nejuznávanějším podnikatelem v Crowhavenu a nekompromisním generálním ředitelem společnosti Vance Group. Své impérium vybudoval na bezohledných vyjednáváních a železné autoritě. Dnes však tento obávaný titán průmyslu vypadal jako zlomený, plačící muž. V jeho ostrých očích se leskly slzy, které zjemnily jeho jinak přísné držení těla.

„Je dobře, že jsi doma. Mám takovou radost. Pojď, zlatíčko, půjdeme dovnitř,“ řekl Arthur tiše a v hlase se mu mísila křehká, zoufalá úleva.

Arthur a Elena postupovali s krajní opatrností. Záměrně se vyhýbali jakýmkoli otázkám ohledně Lexiiných ztracených let. Jejich představivost vyplňovala děsivá bílá místa. Předpokládali to nejhorší. Bezmocné dítě, které zmizí ve světě, obvykle skončí jako oběť obchodu s lidmi v nějakém odporném doupěti neřesti, nucené snášet nepopsatelné hrůzy a zbavené základní lidské důstojnosti. Chovali se k ní jako k rozbité porcelánové panence a děsili se, že by ji jediné špatné slovo mohlo zlomit.

Těžkou, emotivní atmosféru, která všechny tři obklopovala, náhle cosi roztříštilo.

„Tati, mami, neměli bychom jít nejdřív na testy DNA, než začnete dělat závěry, že je to moje sestra? Co my víme, třeba je to nějaká špindíra odněkud z ulice, co se z naší rodiny jen snaží vytáhnout peníze.“

Z pěstěného trávníku za Arthurem se ozval ostrý, jízlivý ženský hlas.

Lexi zvedla bradu a očima přejela nově příchozí. Bok po boku tam stáli mladý muž a mladá žena a z celého jejich postoje sálalo chladné, neústupné nepřátelství. Představovali příkrý, do očí bijící kontrast k ubrečenému uvítání Arthura a Eleny. Oběma bylo zhruba tolik co Lexi.

Mladík na sobě měl elegantní černou koženou bundu v kombinaci s roztrhanými džínami a z každého jeho nepatrného pohybu vyzařovala nenucená, bohorovná arogance. Dvaadvacetiletý Declan Vance, měřící kolem metru osmdesáti a disponující rysy filmové hvězdy, přirozeně poutal pozornost. Byl to Lexiin starší bratr.

Vedle něj stála původkyně té jedovaté poznámky. Dívka měla na sobě značkový bílý crop top a zářivě oranžové šortky na míru. Její líbezný, oválný obličej jí dodával iluzi nevinnosti, která přímo odporovala úšklebku na jejích rtech. Dvacetiletá Sienna Vanceová, vysoká zhruba metr šedesát pět, stála s rukama založenýma na prsou. Byla to Lexiina starší sestra.

Lexi přimhouřila oči a zhodnotila taktické rozložení na nádvoří. Declan a Sienna ji nepovažovali za navrátivší se členku rodiny, ale za nepřátelského vetřelce.

„Sienno, hlídej si pusu. Takhle jsem tě mluvit neučila! Takhle se Vanceová nechová,“ vyjela Elena a otočila vozík čelem ke své nejstarší dceři. „Tohle je tvoje mladší sestra. Po tom všem, čím si prošla, je konečně doma. Jako starší sestra bys měla být první, kdo ji přivítá, nemyslíš?“

Elena na Siennu šokovaně zírala, zaskočená ryzí záští a předsudky, které starší dceři kapaly z úst.

Sienna nenechala matku domluvit. Vykročila vpřed a hlas jí nabral na síle.

„Sestra? Jaká sestra? Nikoho takového nepotřebuju. Mami, jak můžeš zapomínat? To, proč jsi na tom vozíku, a babiččina smrt... To máme na tohle všechno prostě zapomenout? Tehdy to byla stejně jenom její vina. Neposlouchala, utekla, zmizela a celá rodina si kvůli ní dělala k smrti starosti. To ona zabila babičku.“

V Sienniných očích se zaleskly slzy zuřivého odporu a stékaly jí po řasách, jak se léta mylně směřované viny konečně drala na povrch.

„Na ten den nikdy nezapomenu. Řekli jste, že v Providence City viděli nějaké děcko, co vypadalo úplně jako ona, a vy dva jste se tam bez večeře hnali, celí zoufalí, abyste ji našli. Babička už byla tak stará. A nakonec jste ji ani nenašli, a pak se stala ta nehoda. Babička byla vteřinu nato mrtvá a ty už nikdy nebudeš chodit. Zničila naši rodinu, roztrhala nás na kusy. A co ona? Jen se podívej na ty drahé značky, co má na sobě. Vypadá snad jako někdo, kdo venku trpěl a hladověl? Jako bych o takovou sestru vůbec stála!“ křičela Sienna s tváří rudou vzteky.

Declan zůstal stát vedle Sienny jako socha vytesaná z ledu. Nevydal ze sebe jediné slovo protestu. Jeho hluboké mlčení mluvilo za vše a sloužilo jako těžké, nepopiratelné potvrzení Siennina jedovatého výlevu. Za rodinné tragédie vinil Lexi stejně jako jeho sestra.

„Dost. Přestaň vytahovat minulost,“ vyštěkl Arthur a jeho hrubý, velitelský hlas ředitele se odrazil od kamenných zdí vily.

Za normálních okolností by Siennu otcův hřímající hněv okamžitě srovnal do latě. Dnes však hráz praskla. Její divoké, nezkrocené emoce převážily nad strachem z otcovy autority.

Sienna natáhla krk a namířila pěstěný prst přímo na Lexiin obličej.

„Říkám jí to přímo do očí. Ať slyší každé slovo! Proč jsi radši nezůstala ztracená a někde venku nechcípla? Jaké máš právo se tady ukazovat? Co si o sobě vůbec myslíš? Nejsi součástí téhle rodiny, nikdy jsi nebyla!“ křičela Sienna z plných plic a zalykala se vzteklými vzlyky.

Tirada ještě víc zhrubla a přerostla z rodinných křivd v odporná, nepodložená obvinění.

„Rozhodla ses vrátit až teď. O co ti jde? Přestaň hrát divadýlko, ty odporná podvodnice. Všichni moc dobře víme, po čem jdeš. Jestli máš odvahu, tak nám vyklop, co přesně jsi celé ty roky dělala. Nevykládej mi, že sis nežila jako vydržovaná milenka nějakého pracháče. Nebo jsi snad trávila čas v nějakém pochybném pajzlu a prodávala se za prachy? Co je? Došla ti řeč? Nebo se prostě jen stydíš to přiznat? Udělej nám laskavost a jdi na kompletní vyšetření. Kdo ví, jaké hnusné nemoci jsi venku pochytala a teď to tady zatáhneš do rodiny.“

Odporný monolog našel náhlý a brutální konec.

Těžkým vzduchem na nádvoří projel ostrý zvuk, pronikavý a drsný jako nehty škrábající o tabuli.

Ve zlomku vteřiny prostor mezi nimi prořízla dlaň a vší silou dopadla na Sienninu levou tvář. Fyzická síla úderu byla tak velká, že Sienně zkroutila obličej a prudce jí trhla hlavou na stranu.

Lexi stála v Siennině bezprostřední blízkosti a ruka jí pomalu klesala. Byla to ona, kdo zasadil drtivou facku.

Velkolepý vjezd do sídla Vanceových pohltilo hrobové ticho. Všichni ztuhli. Arthur a Elena na ni zírali s vytřeštěnýma očima a spadlou čelistí, přičemž šok jim zcela ochromil hlasivky. Declan a Sienna stáli stejně ohromeni. Ve svých privilegovaných myslích si vytvořili obraz Lexi jako tiché, uťápnuté myšky, která se vrátila prosit o drobky.

Skutečná Lexi tuto iluzi rozbila během jediného okamžiku. Třísknutí nekompromisního políčku stále rezonovalo tichým nádvořím.

„Ta byla za tvoji mámu a tátu,“ pronesla Lexi s chladným, arogantním klidem, přičemž její hlas postrádal jakékoli citové zabarvení. „Rozmazlená, nezodpovědná, co si neustále otevírá hubu na vlastní rodiče... To tě za těch dvacet let v bavlnce naučili jenom tohle? Ty náno.“

Lexi sjela Siennu zničujícím pohledem plným naprostého opovržení. Odmítla dát ječící dívce jedinou vteřinu na to, aby popadla dech nebo zpracovala bolest.

Lexi znovu zvedla ruku. Vzduch proťala další ostrá, třaskavá facka.

Její dlaň dopadla na Sienninu pravou tvář se stejnou dravou silou jako poprvé. Na obou stranách Siennina obličeje teď kvetly temně rudé, pálící otisky, v provedení naprosto dokonale souměrné.

Rodina Vanceových přestala dýchat. Šok se prohloubil a přikoval Arthura, Elenu i Declana k dlažebním kostkám. Druhý úder nikdo nečekal. Nedokázali pochopit realitu, která se před nimi odehrávala. Ztracené, údajně hýčkané dítě se vrátilo do rodinného domu a sálala z něj divoká, smrtící energie.

„A tahle facka? Ta je za mě. Nemluv, jako bys o mně cokoliv věděla. Pokud jsi nežila můj život, nemáš sebemenší právo mě soudit,“ pronesla Lexi mrazivým tónem a každá slabika dopadala jako střep ledu. „Z čeho usuzuješ, že víš, čím vším jsem si za ty roky prošla?“

Siennina luxusní, bezstarostná existence v rozlehlém sídle Vanceových stála v příkrém rozporu s Lexiinou drsnou realitou. Než se Lexi ocitla uvězněná v pekelných útrobách Ďáblovy skály, usínala noc co noc na aktivních bojištích. Kličkování před střelami odstřelovačů a vyhýbání se smrtícím střepinám výbušnin pro ni představovaly naprosto běžné úterý. Nezažila žádné teplé rodinné večeře ani bezpodmínečnou lásku. Její dospívání sestávalo z chladnokrevných zrad, bojů na život a na smrt a každodenního hledění do tváře zubaté. Přestože si prošla noční můrou, Lexi ani jednou nevinila za svůj osud Arthura nebo Elenu.

Declan o pár kroků dál ucítil v hrudi zvláštní, znepokojivý záchvěv. Od okamžiku, kdy začal být Lexiin návrat reálný, si udržoval citový odstup a vnímal ji jako vetřelce, který ohrožuje jeho poklidný domov. Jedinou a milovanou sestrou pro něj byla vždycky Sienna.

Jenže mrazivé přesvědčení v Lexiině hlase mu do hlavy vneslo nechtěnou myšlenku.

*Když zmizela, byla ještě malé dítě. Jak mohl někdo tak mladý přežít celé ty roky venku sám? Čím si musela projít, aby se vůbec dostala zpátky? Ona...*

Než však Declan stačil své protichůdné emoce rozplést, uviděl, jak Lexi zvedá ruku potřetí.

Declanovy hluboce zakořeněné ochranitelské pudy okamžitě ožily. V přesvědčení, že Lexi hodlá zasadit další drtivý úder do Sienniny pohmožděné tváře, vyrazil vpřed. Vrazil mezi obě ženy a zvedl pravou paži, aby nadcházející útok vykryl a zaštítil svou sestru před ublížením.

Než se však Declanovo zápěstí stačilo byť jen otřít o látku Lexiina ramene, zareagovala.

Lexi předvedla hladký, plynulý protiúder a její pohyby se rozmazaly v predátorské rychlosti. Zachytila jeho stoupající paži, využila jeho vlastní setrvačnosti a přesně zasáhla nervový uzel poblíž kloubu.

Z Declanovy pravé paže v mžiku vyprchal veškerý cit. Od ramene až ke konečkům prstů mu projela ostrá necitlivost. Ruka mu bezvládně klesla k boku a visela podél těla zcela ochrnutá a nepoužitelná. Mozek vysílal do svalů zoufalé signály, ale končetina odmítala reagovat. Protiútok ho zanechal bezbranného, neschopného jakékoli odvety.

Declan s Lexi ve svých odhadech hrozeb nikdy nepočítal. Předpokládal, že neumí bojovat vůbec. Teď se mu oči rozšířily do velikosti talířků v čirém, nefalšovaném úžasu.

Jako nejstarší syn a dědic obřího korporátního impéria Declan dobře chápal, kolik nepřátel si jeho otec v nelítostném obchodním světě nadělal. Bohaté rodiny vyžadovaly, aby se jejich děti učily sebeobraně už od útlého věku. On i Sienna strávili nespočet hodin v soukromých tělocvičnách, kde pilovali bojová umění, taekwondo a volný boj.

Declan byl zdatný zápasník. I když v pouliční potyčce čelil dvěma nebo třem vzrostlým, agresivním chlapům, dokázal je zpacifikovat bez větší námahy. Zrovna minulý měsíc hrdě zvedl nad hlavu pohár pro šampiona Crowhavenu v mládežnickém volném boji, čímž potvrdil svou dominanci v ringu.

Přesto Lexi během jediného úderu srdce prolomila jeho obranu a s děsivou lehkostí ho vyřadila ze hry. Sestra, která údajně nezažila ani jediný den řádného výcviku, právě bez kapky potu zneškodnila krajského přeborníka.

Declan zíral na končetinu, která mu bezvládně visela podél těla, a jeho mysl se jen stěží vyrovnávala s potupnou porážkou.

*To není možné. Jak se tohle může dít?*