***Milena***

Nohy mi neúprosným rytmem bušily o beton, když jsem vyrazila těžkými posuvnými dveřmi letištního terminálu. Popadla jsem plátěné popruhy zavazadla a rozběhla se v šíleném sprintu. Vzteklá bezmoc mi pálila v krku jako kyselina. Ignorovala jsem korpulentní ženu, která za mnou chrlila barvité italské kletby poté, co jsme se srazily rameny. Jen jsem běžela dál. Surová, zaslepující zuřivost mě hnala k řadě čekajících žlutých taxíků.

Vrhla jsem se na zadní sedadlo prvního vozu ve frontě. Vyštěkla jsem svou adresu na řidiče ve středních letech. Zařadil rychlost a vjel do hustého městského provozu.

Dvacetiminutová jízda se vlekla jako pomalá, trýznivá poprava. Nehty jsem si zarývala hluboko do dlaní v bolestivých půlměsících. V hlavě se mi točily nekonečné kruhy a znovu a znovu narážely na tutéž děsivou realitu. Padesát tisíc eur. Můj bankovní účet ukazoval naprostou nulu. Uniknout z mé bídné existence bylo v tu chvíli nemožné. Zdi mého dusivého života se kolem mě stáhly.

Pneumatiky taxíku zaskřípaly o obrubník před mým chátrajícím činžákem. Prostrčila jsem přepážkou zmačkanou bankovku a rozrazila dveře auta. Vyběhla jsem po popraskaných betonových schodech našeho domu.

Rozrazila jsem vchodové dveře. Zrezivělé panty zarachotily a na opotřebovaná prkna podlahy v předsíni se snesl jemný poprašek drolící se omítky.

Můj starší bratr Silvano stál uprostřed stísněné kuchyně. Při tom výbušném hluku sebou trhl. Odlepil od úst napůl vypitou lahev levného piva. Hřbetem ruky si otřel ústa a přimhouřil na mě oči.

„Co blbneš, Mileno? Málem jsem se tím pivem zadusil.“

Žilami se mi prohnala burácející vlna adrenalinu. Pustila jsem tašku na podlahu a vrhla se přes loupající se linoleum. Popadla jsem ho za obnošený límec vybledlého trička. Využila jsem setrvačnost svého pohybu a tvrdě ho narazila na otlučenou laminátovou linku.

Skleněná lahev mu vyklouzla z prstů. S ohlušujícím třesknutím dopadla na zem a rozesela ostré jantarové střepy a pěnící tekutinu po špinavých čtvercových dlaždicích.

„Kde jsou?“ vyštěkla jsem a nepovolila své železné sevření na jeho triku.

Silvano si odfrkl. Svaly pod potetovanou kůží se mu napjaly, jak mi shodil ruce ze své hrudi. Narovnal široká ramena. „Zbláznila ses? Co je to za šílenství?“

„Kam jsi schoval moje peníze, Silvano?“ křičela jsem a odmítala ustoupit, zatímco se mi hruď zvedala trhanými nádechy.

Zkřížil paže na prsou a předstíral naprostou nevědomost. „O jakých penězích to tu zase meleš?“

Sáhla jsem do kapsy, vytáhla smartphone a vrazila mu zářící displej pár centimetrů před nos. „Nedělej ze mě blbce! Proč je z mého bankovního účtu odeslaných padesát tisíc eur? Převod, který jsem nezadala! Jak jsi sakra zjistil můj PIN?“

Odmítavým máchnutím mi ruku srazil a na ústech se mu roztáhl krutý, nestoudný úšklebek. „Fajn. Vzal jsem si je. Myslela sis snad, že ti všechna ta tvá malá tajemství budou procházet věčně? Minulý týden jsem tě sledoval do místní banky. Viděl jsem, jak ukládáš tlustou obálku plnou hotovosti. Pak už jsem z tebe nespustil oči. Ukázalo se, že zapamatovat si tvoje hesla a sebrat ti telefon, když jsi spala, byla úplná hračka.“

„Silvano.“ To jméno mi splynulo ze rtů v bezdechem zašeptání. Samotný rozsah jeho zrady mě zasáhl jako fyzická rána a na okamžik otupil můj planoucí vztek.

Vstoupil do mého osobního prostoru a zabodl mi napřažený prst do hrudi. „Měla jsi na účtu tolik peněz a přede mnou jsi to tajila? Chápeš vůbec, v jakém jsem byl průseru? Lichváři mi šlapali na paty! Vyhrožovali, že mi zlámají nohy. Ty ses v klidu dívala, jak trpím, a přitom jsi křečkovala jmění. Ty sobecká, chamtivá mrcho.“

Zadívala jsem se do jeho temných, bezcitných očí. „Řekni mi, že jsi neutrátil všechno. Prosím.“

Popadl mě za zápěstí a hrubou, bezohlednou silou mi rozevřel prsty. Do třesoucí se dlaně mi vtiskl jedinou zmačkanou zelenou bankovku. „Musel jsem srovnat dluhy ze sázení. Přinesl jsem ti nějaké drobné nazpátek.“

Z hrdla se mi vydral přiškrcený vzdech. Zírala jsem na svěží dvacetieurovou bankovku ležící v mé ruce. Kolena se mi proměnila ve vodu. Zapotácela jsem se a vrhla se dopředu, abych se chytila okraje kuchyňské linky a nezhroutila se na podlahu pokrytou střepy.

Použil mé peníze na zaplacení svých špinavých neřestí. Každičké opatření, které jsem podnikla, abych před ním své úspory skryla, selhalo. Vzpomněla jsem si na nekonečná uskromňování. Na vynechaná jídla. Na obnošené zimní kabáty. Šest vyčerpávajících let mé krve, potu a slz bylo vymazáno kvůli několika nocím pití a karetních her. Myla jsem mastné nádobí, dokud mi nepopraskala kůže. Usmívala se na hrubé hosty v kavárnách, až mě bolela čelist. Dřela jsem na dvojitých směnách, až mi otékaly nohy. Za celý svůj bídný život ani jediný den tvrdě nepracoval, a přesto si nárokoval plody mé práce.

Silvano obrátil oči v sloup, prost jakýchkoli výčitek svědomí. „Už jsi skončila s tím hysterčením kvůli pár bankovkám?“

Odtáhla jsem se od linky a nechala horké slzy přetéct přes řasy a rýt cestičky na mých tvářích. „Pár bankovkám? Pár bankovkám, které jsi v sobě nikdy neměl odvahu si sám vydělat! Nemůžu uvěřit, že jsem tvoje nezodpovědné chování snášela tak dlouho. Dochází ti vůbec, cos právě udělal? Zničil jsi mi šest let života! Šest brutálních let snahy našetřit dost na medicínu ve Státech, a ty jsi to prostě za jedinou noc rozfofroval!“

Odfrkl si a jeho tmavé oči si mě změřily s neskrývaným odporem. „Ty chceš studovat medicínu? Ve Státech? Prober se, Mileno. Nás žádné šťastné konce nečekají. My nedostáváme nóbl diplomy ani nablýskaná sídla. Z té bídy, do které ses narodila, nikdy neutečeš, ať se budeš snažit a šetřit sebevíc. Patříš sem, do téhle stoky, ke mně. Až tě přejde trucování, jdi mi udělat něco k jídlu.“

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a zírala na to monstrum s tváří mého bratra. „Jsi odporný parchant. Nic jiného než brát neumíš. Co jsi pro mě kdy udělal, kromě toho, že jsi mé výdělky utrácel za drogy a hazard? Dokonce jsem ti dávala měsíční kapesné, jen abys mi nekradl peníze z kabelky! Chci tě pryč ze svého života.“

Ukázala jsem třesoucím se prstem k otevřené předsíni. „Vypadni z mého bytu.“

Silvano zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál. „Tomuhle krysímu doupěti říkáš byt?“

„Já aspoň platím nájem! Kupuju jídlo! Uklízím po tobě ten tvůj bordel! Kdyby v sobě měl aspoň špetku studu, přestal bys parazitovat na své mladší sestře. Už odmítám dělat chůvu šestatřicetiletému chlapovi!“ řvala jsem ta slova a hruď se mi dmula, jak jsem se snažila překřičet jeho posměšný smích.

Jeho smích okamžitě utichl. Ve tváři se mu usadil temný, nebezpečný stín. Vyceril zuby. „Dávej si pozor na pusu, Mileno.“

Zaťala jsem ruce v pevné pěsti a vrhla se na jeho mohutnou hruď, bušíc mu do klíčních kostí vší zoufalou silou, kterou jsem v sobě našla. „Už nechci tu tvou zlodějskou hubu nikdy vidět! Vattene! Vypadni! Vypadni do prdele, Silvano!“

Silvano divoce zařval. Omotal své velké ruce kolem mých paží a zaryl mi palce hluboko do masa. „Dost!“

S děsivou silou mě odstrčil dozadu.

Páteří jsem narazila do masivní omítnuté zdi. Náraz mi vyrazil veškerý dech z plic. Lebka mi s tlumeným žuchnutím odskočila od sádrokartonu. Lapala jsem po vzduchu a svírala si pálící hruď. Na okrajích zorného pole mi tančily černé skvrny.

Namířil na mě tlustý prst pouhý centimetr od mého nosu. „Myslíš, že mě můžeš vyhodit jako odpadky? Tohle ještě neskončilo, Mileno. Já se vrátím.“

Otočil se na patě, odkráčel ze dveří a práskl jimi za sebou. Síla toho úderu otřásla okenními tabulkami a poslala na podlahu další spršku prachu.

Ticho, které po něm v bytě zůstalo, bylo těžké a dusivé. Adrenalin ze mě rychle vyprchal a zanechal za sebou jen chladnou prázdnotu. Svezla jsem se po hrubé omítce dolů. Nohy už mou váhu odmítaly nést. Zhroutila jsem se na studené linoleum. Přitáhla jsem kolena pevně k hrudi, objala nohy a zabořila mokrý obličej do tmavé džínoviny.

Proč si člověk nemůže vybrat vlastní krev? Tohle měla být rodina?

Tělem mi v těžkých vlnách otřásaly vzlyky. Plakala jsem, dokud jsem neměla hrdlo rozedrané do krve. Seděla jsem na tom samém místě na podlaze v kuchyni celé hodiny. Hluboké stíny noci se pomalu rozpouštěly v bledém, plíživém světle jitra. Přihlížela jsem, jak se mé krásné, zoufalé sny obracejí v popel a rozfoukává je chladný vítr.

**********

Uplynul tichý, ubohý týden. Malý byt působil jako hrobka. Prožívala jsem ty nekonečné dny v otupělém mrákotném stavu. O Silvanovi jsem neviděla ani neslyšela jediné slovo. Obvykle po našich výbušných hádkách vyběhl ven a vrátil se za den nebo dva a tvářil se, jako by se nic nestalo. Byl temným stínem, kterého jsem se nikdy nedokázala zbavit. Tentokrát se ticho vleklo dál, těžké a definitivní. Začínala jsem věřit, že je můj cizopasník nadobro pryč.

V pátek večer jsem se uvelebila na vybledlé látce pohovky v obývacím pokoji. Jediným zdrojem světla byla matná pouliční lampa za oknem. Strhla jsem plastovou fólii z kelímku s instantními těstovinami. Vzala jsem do ruky plastovou vidličku, připravená sníst svou ubohou večeři v tichu a jít rovnou spát.

Telefon na konferenčním stolku se rozsvítil. Pronikavé vyzvánění prořízlo klidný vzduch.

Natáhla jsem ruku a prsty se už téměř dotkly obrazovky, ale ztuhla jsem. Identifikace volajícího v temné místnosti jasně zářila. Silvano.

Žaludek se mi proměnil v led. V hrudi se mi vytvořil těžký uzel hrůzy.

Stáhla jsem ruku a sledovala, jak displej vibruje o dřevo stolu. Svaly v obličeji mi ztuhly do tvrdé, chladné masky. Neměla jsem ani v nejmenším v úmyslu mu to zvednout. Jakékoli omluvy nebo výmluvy, které si vymyslel, pro mě teď byly bezcenné.

Otočila jsem telefon displejem dolů, abych zvuk ztlumila. Zvedla jsem se z pohovky, nakráčela do stísněné kuchyně a hodila nesnědený kelímek s těstovinami přímo do plechového dřezu. Moje nevelká chuť k jídlu byla ta tam.

Vyzvánění utichlo. Následovala vteřina blahodárného ticha. Pak telefon znovu ožil vibracemi. Digitální melodie se odrážela od holých zdí. Čekala jsem. Ustala. A okamžitě začala znovu.

Bylo to neúprosné. Nehodlal to vzdát. Ten neustálý hluk mi drásal obnažené nervy, dokud jsem to už nedokázala vydržet ani vteřinu.

Rázně jsem se vrátila do obývacího pokoje. Popadla jsem telefon ze stolu tak pevně, až mi zbělely klouby. Přejela jsem prstem po zelené ikoně na skle, připravená rozpoutat peklo na muže, který mi zničil život.

„Přísahám bohu, že si tě zablokuju, jestli s tímhle obtěžováním okamžitě nepřestaneš!“ zasyčela jsem do sluchátka.

„Prosím... pomoz mi, Mileno.“

Ta slova byla vlhkým, přerývaným zašeptáním. Ten zvuk byl srdceryvným zakňouráním, které prořízlo můj spravedlivý hněv jako zubaté ostří.

Můj spalující vztek se vypařil. Sevřela jsem telefon ještě pevněji a přitiskla si reproduktor k uchu. Za celý svůj bouřlivý život jsem svého bratra neslyšela znít tak zlomeně a bezbranně.