***Milena***

Přitiskla jsem si telefon k hrudi a vyběhla ze dveří, zatímco mi v uších burácel tep. Silvanův chraplavý, vyděšený hlas se mi v hlavě přehrával v nepřetržité, mučivé smyčce. Někdo ho brutálně napadl. Silně krvácel. Nemohl se hýbat. Ta zoufalá slova mi vrazila osten ryzí hrůzy přímo do srdce a přebila každičký zbytek spravedlivého hněvu, který jsem cítila ještě před malou chvílí.

Rozběhla jsem se k taxikářskému stanovišti na konci ulice a nevnímala kousavý noční vzduch, který mě šlehal do slzami smáčené tváře.

Vrhla jsem se na zadní sedadlo a vyhrkla pokyny k té ponuré, rozestavěné budově, kterou Silvano popsal. „Prosím, musíte si pospíšit.“

Pětačtyřicetiminutová jízda mi připadala jako nekonečná noční můra. Seděla jsem na kraji ošoupaného koženého sedadla s rukama pevně propletenýma v klíně. Začala jsem chrlit řadu tichých, zoufalých modliteb a prosila jakoukoli vyšší moc, která snad poslouchala, aby mého bratra udržela naživu. Klouby mi námahou zbělely. Byl to cizopasník, který ze mě vysál všechno, ale byl to jediný rodinný příslušník, který mi na tomto bídném světě zbyl. Nemohla jsem ho nechat zemřít samotného v nějaké bohem zapomenuté stoce.

Taxík konečně zahnul do zchátralé průmyslové čtvrti. Pneumatiky se se skřípěním zastavily na okraji určených souřadnic. Hodila jsem zmačkanou bankovku přes středovou konzoli a vyškrábala se z auta ještě dřív, než stačilo úplně zastavit, a ani nepomyslela na to, že bych si vzala drobné nazpět.

Rozběhla jsem se do temné, opuštěné uličky. Vzduch byl těžký a odporný, udeřil mě do nosu pronikavým zápachem odstáté moči a dusivými výpary benzínu. Rozkašlala jsem se, hruď se mi dmula, jak jsem klopýtala po zrádné cestě poseté sutinami. Jediným zdrojem světla byly plápolající plechové sudy s ohněm, které na popraskané, graffiti pokryté betonové zdi vrhaly dlouhé, hrozivé stíny.

„Silvano! Silvano, kde jsi?“ křičela jsem do šera a z každé slabiky čišela panika.

Prudce jsem zabočila za roh, boty mi podklouzly na uvolněném štěrku, a rázem jsem se zastavila.

Čtyři urostlí muži v padnoucích černých oblecích stáli v nedbalém půlkruhu. Oranžové plameny se zlověstně odrážely od jejich vyleštěných bot a kamenných, bezcitných tváří. Přímo před nimi na popraskané zemi klečel s hlavou skloněnou můj bratr.

Byla jsem připravená na děsivý pohled na jeho zbité, polámané tělo. Čekala jsem silné krvácení, o kterém plakal do telefonu. Ale jakmile si mé oči přivykly na mihotavé světlo ohně, zběsilý rytmus mého srdce zakolísal.

Nikde nebyla žádná krev. Oblečení měl sotva ušpiněné. Sklouzla jsem úzkostným pohledem k jeho nohám – těm nohám, o kterých přísahal, že je už necítí – a sledovala, jak se svaly normálně napínají, když přenesl váhu.

Silvano se se zlověstným, chorobným potěšením vyškrábal na nohy a ukázal pevnou rukou přímo na mě. „To je ona. Říkal jsem vám, že přijde.“

Dech se mi zasekl v hrdle. V hlavě mi nastal zkrat, jak jsem zírala na zdravého, nezraněného muže stojícího přede mnou.

Vůdce skupiny vykročil kupředu a sálala z něj temná, tíživá aura. Jeho těžké boty křupaly po rozbitém skle roztroušeném po zemi. „No ne, podívejme se. Jak milé, že ses přidala k naší sešlosti.“

Udělala jsem pomalý, roztřesený krok vzad, zatímco mě samotný rozsah Silvanovy zrady dusil v krku. „Silvano, co se to děje?“

Zády jsem narazila do něčeho tvrdého jako cihlová zeď. Prudce jsem otočila hlavu a spatřila dva mohutné, holohlavé ranaře, kteří se nade mnou tyčili. Z jejich tlustých, silně potetovaných krků a hlubokých zamračených tváří mi po zádech přeběhla nová vlna mrazu. Než má mysl stačila to nebezpečí vůbec zpracovat, vrhli se vpřed. Jejich masité ruce sevřely mé paže jako ocelové svěráky a vyzdvihly mě do vzduchu.

V slepé panice jsem kopala nohama, ale oni mě bez námahy drželi nad zemí. Přivlekli mě dopředu a postavili mě na nohy přímo před krutého vůdce.

Přistoupil nepříjemně blízko. Jeho hrubé prsty se mi zaryly do čelisti a donutily mě zvednout hlavu. Nakláněl můj obličej ze strany na stranu a jeho zlomyslné oči hodnotily každý centimetr mého těla jako levné zboží ve výloze. Na tváři se mu roztáhl pochybný úsměv plný zlatých zubů. „Vypadá zachovale. Možná o tvé nabídce přece jen popřemýšlím, Silvano. Naši čínští kupci za tuhle krasavici rozhodně dají celé jmění.“

Ta slova mě zasáhla jako fyzická rána do žaludku.

„Kupci?“ vydechla jsem roztřeseným hlasem.

Mé ubrečené, vyděšené oči šlehly k bratrovi. Beze slov jsem se dožadovala vysvětlení. Žadonila jsem, aby se na mě podíval, aby řekl, že je to jen nějaký zvrácený vtip.

Silvano bezcitně a zbaběle odvrátil zrak. „Měla by víc než stačit na pokrytí mého dluhu. Prostě si ji vezměte. Už vám nic nedlužím. Platí dohoda?“

Krutost, která mu čišela z očí, roztříštila i ten poslední křehký klam o rodině, který se ještě držel mého srdce.

Zírala jsem na něj v naprostém šoku. Horké slzy mi přetekly přes řasy a stékaly po studených tvářích. Drtivé zjištění mě zasáhlo tak silně, až mi podklesla kolena. Měla jsem vědět hned v okamžiku, kdy zavolal, že to nevěstí nic dobrého. Ale já jako blázen nakráčela přímo do jeho pasti. Vylákal mě sem, aby mě prodal překupníkům s lidmi, jen aby si vyrovnal vlastní dluhy z hazardu.

Vůdce pustil mou čelist a spokojeně kývl na své gorily. „Pohněte se, chlapci. Jdeme.“

Holohlaví ranaři mě znovu chytili za paže drtivou silou. V hrudi mi vybuchl čistý pud sebezáchovy. Zuřivě jsem se vzpírala jejich sevření a kroutila tělem, abych se osvobodila. „Pusťte mě! Silvano! Silvano, prosím!“

Silvano si strčil ruce do kapes a v jeho hlase nebylo ani zrnko lítosti. „Promiň, Mileno, ale musím zachránit sám sebe.“

Zapřela jsem se vahou dozadu, bojovala zuby nehty a odmítala udělat další krok k temnému východu. „Tohle mi nemůžeš udělat!“

Jeden z ranařů podrážděně zavrčel a prudce do mě strčil. Klopýtla jsem dopředu, nohy se mi zapletly a málem jsem dopadla obličejem přímo na špinavý beton.

Chaos a povyk prořízl drsný, velitelský baryton. „Co kdybyste tu dámu radši pustili?“

Ten zvuk dopadl na uličku jako fyzické závaží a přehlušil i praskání hořících sudů. Na mé násilnické věznitele padlo ohromené, naprosté ticho. Holohlaví muži strnuli uprostřed kroku, jejich brutální sevření na mých pažích polevilo a vyměnili si vytřeštěné pohledy plné hrůzy.

Otočila jsem hlavu k hlubokým stínům u vchodu do uličky. O betonové zdi se odráželo rytmické, odměřené klapání kožených podpatků.

Z temnoty vystoupil puntičkářsky oblečený muž v bezchybném šedém obleku. Pohyboval se s dravčí ladností, jednu ruku v kapse kalhot, zatímco druhou držel mezi rty zapálenou cigaretu. Žhnoucí uhlík ozařoval ostře řezanou čelist a výrazné, nebezpečné rysy. Po stranách ho obklopoval nejméně tucet impozantních, těžce ozbrojených mužů v černém. Z každého z nich vyzařoval smrtící záměr, který hovořil za vše.

Jeden z holohlavých mužů, kteří mě drželi, zašeptal a v hlase se mu mísil děs. „To je Přízrak.“

Mráz, který mi běžel po zádech, ještě zesílil. Tito obrovští hromotluci, kteří ještě před chvílí působili nedotknutelně, se teď třásli.

Muž v šedém obleku se zastavil několik kroků od nás. Jeho armáda strážců se v dokonalé souhře zastavila těsně za ním. Vzal cigaretu z úst, upustil ji na popraskanou zem a špičkou vyleštěné polobotky uhlík zašlápl.

Vůdce gangu polkl a snažil se zachovat chladnou hlavu, i když mu kolem úst nervózně zacukal úšklebek. „Ale ale, není to sám Rafael Valenti?“

Muž v šedém obleku odpověděl hlasem hladkým, ale prostým jakéhokoli náznaku humoru. „Vidím, že k ženám pořád nemáš žádnou úctu.“

Vůdce donutil úšklebek zůstat na místě, ačkoli se mu na čele začaly tvořit krůpěje potu. „V obchodu na pohlaví nezáleží.“

Rafaelovy rty se zkroutily do chladného, nebezpečného úsměvu. „V obchodu, říkáš?“

Vůdce naklonil hlavu k Silvanovi. „Víte, že k vám chovám obrovský respekt, pane Valenti. A taky vím, že zahrávat si se ženami a dětmi není váš styl, ale do tohohle byste se neměl plést. Její bratr tamhle nám dluží 170 000 eur.“

Rafael Valenti otočil hlavu. Změřil si Silvana od hlavy až k patě. Ten pohled byl dusivý, obtěžkaný nevyslovenou hrozbou, která způsobila, že se můj bratr přikrčil jako vyděšená krysa.

Rafael obrátil pozornost zpět k vůdci a přednesl šokující nabídku, která mě naprosto zaskočila. „Co kdybych za něj zaplatil to, co vám dluží, a tu dívku si vzal já?“

Mé vytřeštěné, vyděšené oči vystřelily jeho směrem. Jeho temný, nečitelný pohled se zabodl do mého.

To jméno. Ta tvář. Přezdívka šeptaná mezi vyděšenými kriminálníky. Děsivá realita jeho skutečné identity mě konečně zasáhla jako rozjetý nákladní vlak.

Tento muž stojící přede mnou nebyl žádný obyčejný zachránce. Byl to Rafael Valenti. Miliardářský generální ředitel společnosti Valenti Corporation a nesporný Don mafiánského syndikátu Luna Ombra.

Viděla jsem jeho tvář na obálkách luxusních časopisů a četla o jeho činech v těch nejtemnějších zákoutích městských bulvárů. Byl to bezohledný, chodící paradox. Ignoroval veškerá pravidla slušnosti a zlo nosil jako ručně šitý závoj, a přesto byl bezchybně oděn do toho nejvybranějšího luxusu, jaký si lze za peníze koupit. Vzít někomu život pro něj bylo stejně přirozené jako dýchat. Zabíjel se stejnou ležérní samozřejmostí, s jakou si zapaloval cigaretu – švihnutí zápěstím, stisknutí spouště a byl konec. Byl proslulý tím, že nosil krvavou smrt přímo na prahy svých nepřátel, což mu vyneslo děsivou přezdívku Přízrak. Mezi lidmi na ulici kolovala známá legenda: když Přízrak vysloví tvé jméno, žádný bůh tě nezachrání.

Zabíjel bez mrknutí oka. A teď nabídl, že si mě koupí.

Neslyšně jsem polkla. Tvář mi čistým děsem zpopelavěla, jak na mně jeho intenzivní pohled ulpíval.

Tohle... nemůže dopadnout dobře.