***Milena***

Květen pomalu přešel v červen a završil dva dlouhé, trýznivé měsíce od chvíle, kdy byl můj život podepsán na onom mahagonovém stole. Dva měsíce v téhle bídné frašce zvané manželství, a samotné oslovení „paní Valentiová“ mě stále drásá až do morku kostí. Pokaždé, když služebná skloní hlavu nebo mě těžce ozbrojený strážce osloví tímto prokletým jménem, v žaludku se mi zvedne nová vlna nevolnosti. Rafaela Valentiho z celého srdce nenávidím. Měla jsem v životě tu smůlu, že jsem narazila na spoustu hrozných, hluboce narušených mužů, ale on bezkonkurenčně sedí na samém vrcholu tohoto žebříčku. Setkání s ním zůstává největším prokletím mé existence, temnou, trvalou skvrnou, kterou žádné množství času nedokáže vymazat. Každá vteřina strávená v jeho dosahu působí jako pomalu se utahující smyčka kolem krku. Být násilím vehnána do fingované manželské smlouvy, svázána inkoustem a krví jen proto, aby uspokojil své konzervativní obchodní partnery, je živoucí noční můra.

Pro vnější svět jsem moderní Popelkou. Jsem ta neuvěřitelně šťastná, okouzlující žena, která konečně přiměla nedotknutelného miliardářského starého mládence usadit se. Naše falešná, hojně medializovaná soukromá svatba byla propracovaným divadelním představením, pečlivě navrženým pro mafiánské bossy, korporátní podílníky a neúnavné paparazzi. Bulvár tu návnadu spolkl i s navijákem. Celé týdny byl můj obličej vylepený po celém internetu, plnil přední stránky společenských magazínů a probíral se v každém televizním pořadu o celebritách. Žasli nad tím, že si bezohledný král korporátního podsvětí konečně našel nevěstu. Vykreslili odporný obraz vášnivé, osudové romance a prohlašovali, že jsem jedinou ženou, která dokázala roztát jeho pověstně zamrzlé srdce.

Na Rafaela hledí s posvátnou úctou jako na geniálního stratéga. Vidí v něm šíleně přitažlivou, ale naprosto smrtící sílu přírody. A co se jeho fyzického vzhledu týče, nemýlí se. Vyzařuje z něj temná, drtivá mužnost, která si bez námahy zjedná pozornost vteřinu poté, co vkročí do místnosti. Široká, svalnatá ramena, dokonale řezaná čelist, hladké hnědé vlasy a pronikavé mandlové oči, v nichž není ani špetka tepla. Je to chodící rozpor, nádherná noční můra maskovaná italskými obleky na míru a aurou absolutní, děsivé autority. Veřejnost ho zná jako brilantního dědice, který po svém zesnulém otci, legendárním Donu Antoniovi, úspěšně převzal obrovský syndikát a bezchybně ho proměnil v největší a nejprestižnější vinařství v Itálii. Romantizují si jeho bezmeznou moc, závratné bohatství a nedotknutelné postavení, které dnem i nocí věrně střeží bratrstvo Luna Ombra.

Pro mě ale není ničím víc než mým krutým žalářníkem.

Za zavřenými těžkými dveřmi rozlehlého panství Valentiových žádná romance neexistuje. Není tu žádné teplo. Jsem neustále obklopena nechtěným, odporným luxusem, který mi připomíná spíš zlatou klec než útočiště. Jsem nucena spát v jeho obrovské, neosobní ložnici, odsunutá na studenou, oddělenou postel umístěnou celé míle daleko od té jeho. Chladně tvrdil, že je to čistě z bezpečnostních důvodů, aby se udržela přesvědčivá přetvářka před personálem a potenciálními nepřáteli, ale mně to jen neustále připomíná mé naprosté zajetí. Na pozemku nemohu udělat jediný krok, aniž by mě na každém rohu nesledovali ozbrojení strážci. Vlečou se za mnou ozvěnou mramorových chodeb, hlídkují přímo za dveřmi a sledují každý můj pohyb s děsivě kamennými výrazy. Byla jsem zcela zbavena vlastní vůle, navlečena do drahých značkových šatů, o které jsem nikdy nestála, a obsluhována mlčenlivými služebnými připomínajícími duchy, které se mi odmítají podívat do očí. Hledím do zdobených zrcadel tohoto honosného sídla a už v nich nepoznávám tu poddajnou, vyprázdněnou dívku, kterou jsem se stala. Připadám si naprosto ztracená, jako krásně oblečená vězeňkyně odpykávající si doživotní trest za zločin, který nespáchala.

V touze po krátkém úniku z dusivého domu sedím venku na studené kamenné lavičce v pěstěné zahradě. Tupě zírám na dokonale zastřižené keře a kvetoucí růže. Odpolední slunce jasně hřeje, zalévá zářivé květy a vzdálené, zvlněné olivové háje teplým zlatavým svitem, ale dechberoucí krása panství mě naprosto míjí. Přitahuji kolena těsně k hrudi a objímám nohy v zoufalé snaze najít ve své izolaci aspoň drobnou útěchu.

Na štěrkové cestě za mnou náhle zachrupou těžké kroky.

Nemusím se otáčet, abych věděla, kdo přesně ruší můj klid. Ty odměřené, dominantní kroky patří výhradně mému trýzniteli. Rafael se cílevědomě přibližuje a těsně vedle něj kráčí jeho bezmezně oddaný nejlepší přítel a consigliere Alessio. Jsou zabráni do tichého rozhovoru, jejich hlasy tvoří sehrané mručení vážného obchodu a hluboce zakořeněného bratrství. Když vidím jejich ryzí, neochvějné pouto, probouzí to hluboko ve mně tichou, palčivou závist. Alessio stojí při Rafaelovi za všech okolností, pečlivě spravuje vinařství, řeší temnější stránky syndikátu a slouží jako důvěryhodný rádce samotnému ďáblovi. Sdílejí hlubokou důvěru, kterou nelze ničím zlomit. Sleduji je koutkem oka a v krku se mi tvoří hořký, těžký knedlík.

Já jsem nikdy žádný bezpečný přístav neměla. Nikdy jsem neměla jediného člověka, na kterého bych se mohla spolehnout, někoho, kdo by mi kryl záda, když byl svět krutý.

Mé dětství bylo poznamenáno chudobou a těžce závislými rodiči. Můj otec trávil své bídné dny připoutaný k cigaretě a lahvi levného alkoholu, zatímco matka se neúnavně honila za jakýmkoli chvilkovým opojením, na které zrovna sehnala peníze. Náš maličký, zchátralý byt byl neustálým bojištěm plným křiku, rozbitého skla a drtivé chudoby. Všechny ty skromné peníze, které se jim podařilo sehnat z příležitostných prací, šly rovnou na financování jejich zničujících závislostí a já zůstala zcela zanedbaná, odkázaná sama na sebe. Celé dospívání jsem strávila drhnutím podlah a přijímáním vyčerpávajících pomocných prací po sousedství, jen abych měla co jíst a zaplatila si školu. Když rodiče konečně zemřeli – matka na pokročilou rakovinu plic a otec na náhlou zástavu srdce –, pocítila jsem zvrácenou, děsivou úlevu. Myslela jsem, že se konečně budu moct nadechnout. Myslela jsem, že to nejhorší mám za sebou.

Jejich tragická smrt mě ale jen vydala na pospas brutalitě mého staršího bratra Silvana. Měl být mým ochráncem, mým jediným zbývajícím pokrevním příbuzným, ale rychle se ukázal jako násilnický kriminálník, který mi neustále kradl těžce vydělané peníze a bil mě, kdykoli se mu zachtělo. Zatahoval mě do svých nebezpečných průšvihů, bez mrknutí oka mě zaprodal, aby srovnal své obří dluhy z hazardu, a zbaběle mě nechal napospas nelítostným spárům Rafaela Valentiho. Vždycky jsem byla úplně, zoufale sama. Žádná kouzelná víla. Žádný rytíř v lesklé zbroji. Jen já, bojující předem prohranou bitvu proti děsivým zrůdám mého života.

Rafaelův ostrý, velitelský hlas mě násilně vytrhne z mých temných myšlenek. „Mileno… Mileno!“

Lehce sebou trhnu a zvednu hlavu, abych čelila jeho temnému, pronikavému pohledu. Stojí pár kroků ode mě a tyčí se nad mou sedící postavou, ale jeho chladné oči nehledí do mé tváře. Jsou upřené přímo na mou levou ruku.

„Ptal jsem se na tvůj snubní prsten. Kde je?“ dožaduje se Rafael a jeho hlas je hlubokým, nebezpečným zavrčením, které se nese tichou zahradou.

Schválně si zastrčím zbloudilý pramen vlasů za ucho a zoufale se snažím udržet masku naprosté lhostejnosti. „Nevím. Asi se někde válí.“

„Kolikrát ti ještě musím opakovat, že ho nemáš nikdy sundávat?“ kárá mě Rafael a čelist se mu viditelně zatne, jak udělá výhružný krok blíž k lavičce.

Tíživá váha jeho autority na mě doléhá, ale v hrudi se mi divoce vznítí tvrdohlavá jiskra vzdoru.

„Na čem záleží? Vždyť je to stejně falešná svatba,“ vyhrknu, náhle popuzená jeho majetnickou povahou a posedlostí přetvářkou.

Vydá ten rozkaz s mrazivým klidem a v jeho hlase není ani stopa po ochotě vyjednávat. „Jdi pro ten prsten.“

Vstanu z kamenné lavičky, srdce mi divoce buší o žebra. Udělám k němu krok a zvednu bradu, abych se mu podívala přímo do jeho zuřivého pohledu. Odmítám se krčit jako vyděšená myš.

„A když ne? Copak tě nikdy neunavuje mi pořád rozkazovat?“ vyzvu ho a hlas se mi chvěje neuvolněným, vřícím hněvem.

„Copak tebe nikdy neunavuje vyvádět jako malá holka?“ vmete mi Rafael dokonale a jeho výraz se změní v nehybnou masku čisté povýšenosti.

Při té přímé urážce se mi vaří krev. Můj zoufalý boj o základní lidskou důstojnost vnímá jako ubohou dětskou hru a zcela odmítá vzít na vědomí mučivou realitu mého zajetí.

„Nejsem vaše loutka, pane Valenti. Vím, že jste zvyklý na systém, kde vám každý bez odporu skáče podle nálady, ale já taková nejsem,“ odseknu hlasitě a v sevřené hrudi mi jasně a horko plane vztek.

Nad sluncem zalitou zahradou se rozhostí těžké ticho. Rafael si mě zlověstně měří, temné oči zúžené do vražedných štěrbin. Vzduch mezi námi jiskří těkavým, nebezpečným napětím. Odmítá uhnout pohledem a v tichém, děsivém souboji dává jasně najevo svou drtivou převahu.

„Alessio,“ zavolá Rafael ostře, aniž by spustil své planoucí oči z mé tváře.

„Ano, Rafaeli,“ odpoví Alessio okamžitě a s nacvičenou, děsivou efektivitou předstoupí.

Bez vteřiny zaváhání sáhne Alessio hluboko do kapsy saka a rychle, poslušně vytáhne malou červenou sametovou krabičku. Podá ji přímo Rafaelovi, který ji převezme, aniž by byť jen na okamžik odvrátil zrak od mé vzdorovité tváře. Rafael sametovou krabičku palcem odklopí. Vytáhne z ní další zářící, na zakázku vyrobenou repliku mého chybějícího snubního prstenu. Masivní diamanty zachytí sluneční paprsky a blýsknou se brilantním, posměšným třpytem, z něhož se mi zvedá žaludek.

Než se vůbec stihnu jakkoli pohnout, Rafael mi hrubě drapne křehkou levou ruku. Jeho sevření je jako ocelový svěrák – drtivé, teplé a naprosto neúnikové. Zoufale se snažím vytrhnout, ale drží mě neuvěřitelně pevně, silné prsty se mi bolestivě zarývají do kůže. Hrubě mi nasadí těžký, drahý prsten na prst a nekompromisně ho protlačí přes kloub, dokud nedosedne na své určené místo. Studený kov mi připadá jako cejch, trvalé, lesklé znamení jeho absolutního vlastnictví nad mým životem.

„Ztrať ho ještě jednou a nechám ti ho k tomu prstu přilepit,“ pohrozí Rafael temně a jeho hlas klesne do vražedného, slibujícího šepotu, ze kterého mi po zádech přeběhne mrazivý děs.

„Nenávidím tě,“ vyštěknu a prudce vytrhnu ruku z jeho železného sevření.

Otočím se na patě a rázným krokem vyrazím k honosnému domu. Neohlížím se. Slyším, jak Alessio tiše něco říká Rafaelovi, pravděpodobně královsky pobaven mým ubohým záchvatem vzdoru, ale mně je to jedno. Jen potřebuji být od jeho dusivé přítomnosti tak daleko, jak je to jen fyzicky možné. Zuřivě projdu velkými dvoukřídlými dveřmi vily, hruď se mi zvedá trhanými, nepravidelnými nádechy. Luxusní interiér s třpytivými křišťálovými lustry a nedotčenými mramorovými podlahami se kolem mě rychle rozmazává, jak se dávám do zoufalého běhu.

Prchám po honosném točitém schodišti a zcela ignoruji zvědavé pohledy ozbrojených stráží, které trvale hlídkují v horní chodbě. Rozrazím těžké dubové dveře do hlavní ložnice a hlasitě je za sebou zabouchnu. Těžké ticho obrovského, puntičkářsky vyzdobeného pokoje mi nabízí chvilkový štít, ale narůstající panika už se mi usazuje hluboko v kostech.

Horečně přiběhnu k elegantní dřevěné komodě a popadnu svůj telefon. Ruce se mi třesou tak silně, že přístroj málem upustím na koberec. Odemknu displej a s úzkostí vytočím Silvanovo číslo. Přitisknu si telefon k uchu, přecházím po celé délce drahého perského koberce a modlím se ke kterékoli vyšší moci, která snad poslouchá, aby hovor konečně přijal a zachránil mě.

Jedno zazvonění. Dvě zazvonění. Tři zazvonění.

Pak se z reproduktoru ozve automatický, bezduchý ženský hlas. Spadne to přímo do hlasové schránky, přesně jako posledních osm vyčerpávajících, nočních můr plných týdnů.

Pomalu odtáhnu telefon od obličeje a tupě zírám na zářící displej. Od té noci, kdy mě nechal na pospas v této přísně střežené vile, jsem o něm neslyšela jediné slovo. Otevřu aplikaci se zprávami a otupěle listuji nekonečným proudem zelených bublin. Nedoručené zprávy se vrství jedna za druhou v depresivním sloupci. Zoufalé prosby, rozzuřené výhrůžky, ubrečené žadonění. Ani jedna nedorazila. Zablokované hovory jen podtrhují mou chmurnou, nevyhnutelnou realitu. Silvano vzal peníze, srovnal svůj obří dluh a zmizel z povrchu zemského, nechávaje mě natrvalo hnít v tomto nablýskaném, přísně střeženém vězení.

Upustím telefon na hedvábné povlečení. Třesoucí se nohy mi konečně vypoví službu a já se těžce zhroutím na okraj své studené, oddělené postele. Drahá matrace je měkká, jemné prádlo voní luxusním pracím prostředkem, ale to všechno mi připadá jen jako přepychová hrobka ušitá přímo pro mě.

Drtivá, ničivá pravda mě zasáhne jako divoká přívalová vlna. Jsem v pasti. Jsem beznadějně a naprosto v pasti. Pod Rafaelovou bdělou střechou nemám absolutně žádnou možnost si přivydělat. Nemohu mýt podlahy, obsluhovat v restauracích ani běhat po pochůzkách pro štědré sousedy, abych si nastřádala spropitné. Neexistuje ani sebemenší šance, že bych si tvrdou dřinou vydělala dost peněz na to, abych si svou drahou svobodu postupně koupila zpět. Každá jednotlivá úniková cesta byla systematicky zablokována, zazděna a těžce střežena hrozivými muži se zbraněmi. Ten dluh je astronomicky vysoký a jediný člověk, který by mi ho snad mohl pomoct splatit, mě zlomyslně předhodil vlkům.

Hrdlo se mi sevře a pálí nepředstavitelnou silou potlačovaného zoufalství. Zaťatými pěstmi křečovitě sevřu hedvábný přehoz, až mi zbělejí klouby.

Z mého rozedraného hrdla se divoce vydere zoufalý křik. Ten děsivý zvuk se syrově a primitivně odráží od vysokých malovaných stropů ložnice. Je mi úplně jedno, jestli mě ozbrojené stráže venku slyší. Je mi jedno, jestli mě slyší Rafael. Křičím, dokud mě hlasivky nepálí a netrhají se, a ventiluji dva trýznivé měsíce děsu, izolace a planoucí nespravedlnosti.

Zoufalý křik rychle vystřídají těžké, tiché vzlyky. Schoulím se do těsného, třesoucího se klubíčka na velké matraci a zabořím mokrý obličej hluboko do polštářů, abych utlumila ubohé zvuky svého naprosto roztříštěného srdce. Slzy stékají horké a prudké po mých zarudlých tvářích a smáčejí drahou látku pode mnou. Hruď se mi otřásá divokým, nekontrolovatelným škytáním. Jsem úplně, nenapravitelně zlomená.

Drtivá, dusivá pravda se konečně usadí, pevně se mi obepne kolem krku a natrvalo zardousí i ty poslední zbytky mé falešné naděje. Žádná kouzelná záchrana nepřijde. Za rozsáhlým vinařstvím se neskrývá žádná tajná úniková cesta. Silvano mě nadobro opustil a zničil i sebemenší naději na splacení nepřekonatelného dluhu.

Možná nastal čas, abych přijala krutou, neoblomnou realitu své ubohé existence. Z této vily není úniku.

A před ním není úniku už vůbec.