***Milena***

Křečovitě jsem sevřela chladné ocelové zábradlí balkonu. Kousavý ranní vítr mě bičoval do tváře a přinášel s sebou zemitou vůni panství Valentiových. Přede mnou se do všech stran rozprostíraly rozlehlé, dokonale udržované pozemky. Řady starobylých olivových hájů a pečlivě zastřižených cypřišů se vyhřívaly v paprscích vycházejícího slunce. Za nimi se po kopcích jako zelené moře vlnily nekonečné vinice. Vypadalo to jako mistrovské malířské plátno stvořené k navození klidu. Pro mě to však nebylo nic víc než přísně střežené, dusivé vězení.

Pálily mě oči. Otupěle jsem hleděla k obzoru, ale jediné, co jsem před sebou viděla, byl e-mail zářící na displeji telefonu uvnitř ložnice. Prestižní newyorská umělecká akademie mi za úsvitu poslala oficiální dopis o přijetí. Nabídli mi štědré částečné stipendium – zlatou vstupenku z mého mizerného života. Byla to přesně ta budoucnost, za kterou jsem se léta hnala, sen, do něhož jsem během nekonečných nocí strávených nad učením vložila svůj pot, krev a slzy.

A já ho musela odmítnout.

Silvano vzal peníze, vypařil se jako dým a nechal mě tu, abych splatila jeho astronomický dluh. Můj vlastní bratr mi zničil život. Hořká zášť mi hlodala v hrudi a s každým nádechem se prohlubovala. Nikdy mu neodpustím. Byla jsem uvězněná v téhle zlaté kleci, nucená žít pod palcem bezohledného mafiánského bosse a bez jakékoli naděje na únik.

„To je nebezpečné. Ostup odsud, než si ublížíš.“

Rafaelův hluboký, panovačný hlas roztříštil můj prchavý klid na kousky.

Otočila jsem hlavu a žaludek se mi stáhl do tvrdého uzlu. Stál u vchodu na balkon a svou mohutnou postavou blokoval jedinou cestu zpět dovnitř. Měl na sobě naškrobenou společenskou košili s vyhrnutými rukávy, které odhalovaly potetovaná předloktí. Z duše jsem nenáviděla, že s ním musím sdílet ložnici. Nenáviděla jsem jeho aroganci a ještě víc se mi příčila jeho všudypřítomná přítomnost, z níž se mi zvedal žaludek. Vteřinu poté, co vstoupil do místnosti, jako by všechen kyslík jednoduše zmizel.

„Co je ti do toho?“ odsekla jsem opovržlivě. Pustila jsem se ocelového zábradlí, prudce kolem něj prošla do naší společné ložnice a zoufale se snažila vytvořit mezi námi odstup. Dnes jsem neměla ani za mák nálady na jeho poučování.

„Mně nic. Jen nechci, abys mi tu zhebla dřív, než ten dluh splatíš.“ Rafael se táhl za mnou jako temný stín. Zastavil se uprostřed místnosti a pokynul směrem k manželské posteli. „Převlékni se do tohohle.“

Na sněhobílých hedvábných prostěradlech ležely rozprostřené úchvatné černé šaty, které však vypadaly spíš jako pouta ušitá na míru než jako kus oděvu. Důmyslně propracovaný živůtek byl posetý drobnými tmavými diamanty, které chytaly ranní světlo. Při tom pohledu jsem zatnula čelisti. Ode dne, kdy mě sem jeho muži odvlekli, mi všechno obstarávalo jeho služebnictvo. Neměla jsem vůbec nic vlastního.

„K čemu to je?“ zeptala jsem se a měřila si drahou látku s hlubokým podezřením.

„Jdeme na oběd s několika důležitými obchodními investory.“ Rafael zkontroloval stříbrné hodinky na zápěstí.

„Mohl bys mě aspoň na chvíli ušetřit toho mučení? Proč musím sedět na tvé nudné firemní schůzce?“ Probodla jsem ho nenávistným pohledem.

„Je to neformální oběd, ne schůzka.“

„To je fuk. Oběd, schůzka, vyjde to nastejno,“ odsekla jsem a založila si ruce na prsou.

„Trvali na tom, abych tě vzal s sebou. Vážně si myslíš, že to dělám proto, že stojím o tvou společnost?“ Doutnající podráždění v jeho hlase konečně prorazilo jeho klidnou masku. Tmavé oči mu ztvrdly.

„No, díkybohu! Poprvé se na něčem shodneme.“ Rozhodila jsem rukama v teatrálním, jízlivém gestu.

Rafael na dlouhou vteřinu zavřel oči. Svaly na čelistech se mu napjaly. Pomalu a zhluboka vydechl nosem, než oči znovu otevřel.

„Je s tebou k nevydržení, víš to vůbec?“ zamumlal a z tónu jeho hlasu odkapávala frustrace.

„To říká ten pravý, arogantní kretén. Nezvládáš holku, jako jsem já? Tak proč mě prostě nepustíš?“ vyzvala jsem ho a vyzývavě zvedla bradu vstříc jeho pohledu.

„Mohla by sis už prostě obléct ty zatracené šaty?“ promnul si Rafael čelo a unaveně si povzdechl.

„Obléknu. Ale abys věděl, nedělám to proto, že jsi mi to řekl.“ Rázovala jsem k posteli a strhla šaty z matrace. Sledoval každý můj pohyb. Zúžila jsem oči a vložila do svého pohledu veškeré nepřátelství, aby bylo jasné, že se nepodvoluji. „Tak co? Budeš se dívat, jak se převlékám?“

Rafael jen zavrtěl hlavou, otočil se ke mně zády a beze slova vyšel z ložnice.

Nacpala jsem nohy do bolestivých značkových lodiček a nechala těžké diamantové šaty obepnout mé křivky. O tři hodiny později se mi tenké pásky zařezávaly do odřené kůže tak hluboko, že jsem měla chuť si nohy useknout, jen aby ta agonie skončila. Z neformálního oběda v pětihvězdičkové restauraci se stal trýznivý maraton. Rafael, Alessio a já jsme seděli u soukromého stolu se třemi staršími arabskými investory. Rafael rozpustil obvyklý kruh osobních strážců, aby navodil dojem uvolněnosti a důvěry.

Vidličkou jsem po porcelánovém talíři poponášela kousek restovaného masa wagyu. Nedokázala jsem spolknout ani sousto. Ti bohatí muži strávili první dvě hodiny mluvením v kruzích o globálním obchodu a dodavatelských řetězcích. Zírala jsem na křišťálový lustr nad námi a modlila se, aby se strop zřítil. Rafael si všiml mého strnulého postoje. Jeho tmavé oči každých pár minut těkly mým směrem a hodnotily můj falešný, strojený úsměv.

Během třetí hodiny se rozhovor stočil jinam. Investoři se předklonili a vnesli do debaty své tradiční, rodinně založené hodnoty.

„Máte velmi krásnou ženu, pane Valenti. Povězte nám, jak jste se vy dva seznámili?“ zeptal se nejstarší z nich a kolem očí se mu vytvořily vřelé vrásky.

Sevřela jsem stříbrnou vidličku tak pevně, až se mi do dlaní vryly hluboké červené rýhy. Sevřelo se mi hrdlo. Potřebovala jsem kýbl, abych se mohla vyzvracet.

„Potkali jsme se přes společné známé. Milena je poměrně uzavřená, jak vidíte. Dává přednost klidnému životu před velkými společenskými událostmi,“ odpověděl Rafael hladce a položil svou těžkou, teplou ruku na mou přes bílý ubrus.

Z jeho doteku mi naskočila husí kůže. Přinutila jsem se k ještě širšímu úsměvu a přikyvovala, zatímco on mistrně odrážel jejich vlezlé otázky. Vyzvídali na můj rodinný původ a snažili se rýpat v kořenech, které jsem si zoufale přála nechat pohřbené. Ptali se, kdy plánujeme děti. Rafael spřádal bezchybnou báchorku o milujícím manželství a dokonale maskoval nechutnou pravdu o našem vynuceném svazku. Hrála jsem roli poslušné manželky a držela jazyk za zuby, abych mu nezmařila klíčový obchod. Nedokázala jsem pochopit, proč by ti ctihodní byznysmeni chtěli spolupracovat s mafiánským bossem, který po nocích vraždí lidi, ale tyhle myšlenky jsem držela pevně zamčené v hlavě.

Po vyčerpávajícím obědě Rafael doprovodil muže do druhého patra budovy. Luxusní nákupní centrum hučelo odpoledními nakupujícími. Vedl je směrem k butikům a hrál roli velkorysého hostitele, který jim pomáhá vybrat suvenýry pro rodiny. Vlekla jsem se vedle nich a mé nohy při každém kroku po naleštěných mramorových podlahách křičely čistou bolestí.

Když jsme míjeli zářivě osvětlenou výlohu luxusního klenotnictví plnou třpytivých diamantů, které mi byly naprosto ukradené, přeběhl mi po zádech mrazivý chlad. Chloupky na zátylku se mi zježily. Ohlédla jsem se přes rameno.

Drsně vyhlížející muž v tmavé bundě bleskově zmizel za masivním mramorovým sloupem.

Zastavila jsem se. Očima jsem visela na hraně sloupu. Přesně tuhle tvář jsem viděla dole v hale. Zahlédla jsem ho postávat u výtahů před restaurací. Přistihla jsem ho, jak nás sleduje chodbami nákupního centra. V žaludku se mi usadil ledový neklid. Život v Rafaelově stínu zostřil mé smysly. Neustálá hrozba ze strany nepřátel mě naučila vnímat okolí s až přehnanou ostražitostí.

„Co se děje?“ zeptal se Rafael.

Prudce jsem zvedla hlavu. Stál kousek ode mě s obočím staženým do přísné vrásky. Očima mi zkoumal tvář a hledal příčinu mého neklidu. Investoři už mířili k velkolepému východu.

„Měla jsem pocit, že... Vlastně nic, zapomeň na to. Asi se mi to jen zdálo.“ Ometla jsem ze sebe hlodající paranoiu.

Vyšli jsme na svěží odpolední vzduch a naposledy se rozloučili. Investoři nastoupili do svých přistavených vozů a odjeli.

„Nasedej,“ nařídil Rafael. Podržel mi otevřené dveře spolujezdce svého nablýskaného obrněného auta.

Beze slova jsem vklouzla na kožené sedadlo. Očima jsem kmitala po přeplněném chodníku a hledala muže v bundě. Rafael se sklonil, zastrčil splývavý lem mých drahých šatů dovnitř vozu a zabouchl dveře. Alessio hodil Rafaelovi klíče a poklusem se vrátil k doprovodnému bezpečnostnímu autu. Rafael usedl za volant a nastartoval motor.

Napjaté ticho v kabině mě dusilo. Panorama města se pomalu vytrácelo ze zpětného zrcátka a vystřídaly ho opuštěné silnice vedoucí k panství Valentiových. Od hlavní brány vily nás dělily pouhé minuty.

Rafael vší silou dupl těžkou botou na brzdový pedál.

Pneumatiky s kvílením zařízly do asfaltu. Náhlá setrvačnost mě vymrštila vpřed. Bezpečnostní pás se zasekl a trhl se mnou s bolestivým trhnutím zpět do koženého sedadla. Doprovodné auto za námi zabrzdilo smykem jen těsně za naším nárazníkem.

„Zůstaň v autě,“ vyštěkl Rafael.

Sáhl dovnitř svého saka šitého na míru, vytáhl zbraň z tmavého kovu a rozrazil dveře.

„Co se děje? Kam jdeš?“ vyhrkla jsem a hlas mi přeskočil rozrušením.

Práskl mi dveřmi přímo před nosem.

Chytila jsem se palubní desky a srdce mi tlouklo až v krku. Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Alessio už byl z druhého vozu venku. Vrazil do vysoké trávy a za límec surově vytáhl z příkopu u silnice zbitého muže. Alessio ho kopl zezadu do podkolení a srazil ho na drsný asfalt.

Tu pohmožděnou, tvrdou tvář jsem poznala okamžitě. Byl to ten slídil z nákupního centra.

V tom mi to s drtivou jistotou došlo. Rafael celé odpoledne věděl, že nás někdo sleduje. Všiml si ho v hale. Všiml si ho před restaurací. Čekal, až budeme na opuštěném úseku cesty, aby mohl udeřit.

Tichým vzduchem třeskla hlasitá rána.

Trhla jsem sebou a v hrůze sklonila hlavu pod palubní desku. S divoce se zvedajícím hrudníkem jsem vteřinu počkala, než jsem opatrně vykoukla přes okraj okna. Rafael stál nad klečícím mužem. Zbraň, kterou vystřelil do vzduchu, právě skláněl dolů. Jeho chladné, nemilosrdné oči se vpíjely do cíle. Mířil černou hlavní přímo na mužovu hlavu. Byl naprosto připravený ho popravit přímo tam, na krajnici.

„Ne,“ zašeptala jsem.

Nemohla jsem se tu jen tak dívat, jak někoho chladnokrevně vraždí. Navzdory veškeré logice i pudu sebezáchovy jsem si odepnula pás, rozrazila dveře a bezhlavě se vrhla ven z auta. Mé ubolené nohy v podpatcích dopadly na hrubý asfalt.

Okamžitě jsem toho litovala.

„Kdo tě poslal?!“ zařval Rafael divoce a jeho hluboký hlas přeťal vítr.

Křoví na protější straně silnice zašustilo. Z linie stromů vyrazil druhý ozbrojený muž. Zvedl stříbrnou pistoli a namířil hlaveň přímo na mou hruď.

Zkameněla jsem. Plíce mi vypověděly službu a vzduch mi uvázl v hrdle. Údy mi ochromila paralyzující, krvavá hrůza, která mi proměnila krev v led. Nedokázala jsem utéct. Nedokázala jsem se skrčit. Jen jsem zírala do černé díry hlavně, která mířila přímo na mě.

„Mileno!“ zařval Alessio zezadu od aut a jeho hlas rvala čirá panika.

Rafael prudce otočil hlavu. Tmavé oči se mu rozšířily. Když spatřil druhého zabijáka, jak se na mě vrhá, po jeho obvykle kamenné tváři přelétlo ryzí zděšení.

Rafael zareagoval se smrtící rychlostí. Otočil se na patě, zvedl zbraň a bez zaváhání stiskl spoušť.

Z mého rozedraného hrdla se vydral pronikavý, srdceryvný výkřik.

Výstřel zahřměl jako bomba. Druhému slídilovi explodovala hlava přímo před mýma očima jako zralý meloun. Vzduchem vyprskla hustá sprška horké karmínové krve, mozkové tkáně a úlomků kostí. Mé tělo sebou reflexivně trhlo dozadu. Křečovitě jsem zavřela oči před tím strašlivým výbuchem, ale nebylo před ním úniku. Teplá, lepkavá krev mi potřísnila bledou tvář, krk i přední díl drahých diamantových šatů. K mým uším dolehl mokrý, odporný zvuk těžkého těla dopadajícího na asfalt.

Znovu jsem sebou trhla, když v tom chaosu o zlomek vteřiny později zazněl další ohlušující výstřel.

A pak svět ztichl. Ovinulo mě těžké, dusivé ticho. Vítr přestal vát. Ptáci utichli. Jediným zvukem, který na té pusté silnici zbyl, byl zběsilý, dunivý tlukot mého vlastního srdce, který mi tepal v ušních bubíncích.