***Milena***

Zírala jsem na zavřené dveře ložnice a nehty se mi zarývaly do měkké tkáně dlaní, dokud na nich nezůstaly půlměsíčky otisků. Do té ocelové schránky jsem se prostě musela dostat. Zoufale palčivá touha mi drásala žebra a dusila mě. Ale jak jsem mohla obejít bezpečnostní systém, když jsem ten kód ani pořádně nezahlédla?

Přinutila jsem se přestat přecházet po huňatém koberci a zhluboka dýchat. Musela jsem začít uvažovat přesně jako Rafael. Kdybych byla bezohledný mafiánský boss řídící multimilionové impérium, nikdy bych nepoužila nic tak předvídatelného jako datum narození nebo nějaké obecné výročí firmy. Tohle všechno jsem musela okamžitě vyloučit. Zbývala mi jediná schůdná možnost. Musela jsem ho vidět ten kód zadávat znovu.

Následující ráno konečně prorazilo obzor a zbarvilo oblohu do bledých odstínů svítání. Vzbudila jsem se brzy ráno, pevně odhodlaná zastihnout ho dřív, než odjede z panství do kanceláře.

Zůstala jsem ležet schoulená pod těžkou přikrývkou na své posteli a dívala se jeho směrem. Předstírala jsem hluboký, klidný spánek a dbala na to, aby se mi hruď zvedala a klesala v pravidelném tempu. Místností zavála výrazná vůně jeho drahé kolínské, když si upravoval sako.

S napůl přivřenýma očima jsem ho opatrně sledovala. Došel ke skryté ocelové schránce a mírně se přikrčil. Všechny mé smysly byly v nejvyšší pohotovosti, každé nervové zakončení pulzovalo napjatým očekáváním. Přesná čísla jsem jasně neviděla, protože mi jeho široká záda stínila klávesnici z výhledu. Místo toho jsem svou veškerou pozornost upřela na konkrétní pohyby jeho ruky. Vryla jsem si do paměti rytmus vyťukávání i sekvenci jeho dlouhých prstů. Dva, pět, jedna, čtyři.

Těžký mechanický zámek s cvaknutím povolil. Vzal dokument, zavřel ocelová dvířka a otočil se k posteli.

Okamžitě jsem nechala víčka klesnout. Srdce mi bušilo do žeber jako lapený pták, když jsem cítila, jak na mém nehybném těle ulpívá jeho temný pohled. Po napjaté, dusivé chvíli jsem zaslechla, jak se jeho těžké kroky vzdalují chodbou. Dveře ložnice s cvaknutím zapadly.

Odhodila jsem ze sebe těžkou peřinu a vyškrábala se z postele. Přispěchala jsem k oknu a přitiskla tvář k chladnému sklu. Dole nastupoval spolu s Alessiem do svého nablýskaného auta. Do černého SUV za nimi naskákal tým ozbrojených bodyguardů a jejich zbraně se zaleskly v ranním slunci.

Zadržela jsem dech. Jakmile obě vozidla vystřelila z rozlehlého panství a zanechala za sebou oblaka zvířeného štěrku, vrhla jsem se do akce.

Rychle jsem zatáhla těžké závěsy, odřízla ranní slunce a ponořila hlavní ložnici do tmy. Z komody jsem popadla telefon a rozsvítila jasnou svítilnu. Klesla jsem na kolena na studenou podlahu před trezorem a namířila kužel světla přímo na skleněnou klávesnici.

Přimhouřila jsem oči a zkoumala hladký povrch. Většina čísel byla dokonale čistá. Ale na klávesách s čísly dvě, pět, jedna a čtyři byly slabé šmouhy od otisků prstů. Ty otisky přesně odpovídaly rytmu, který jsem si zapamatovala. Byla jsem na správné stopě. Teď už jen zbývalo přijít na správné pořadí. Příliš mnoho chybných pokusů a rozezní se alarm, který zalarmuje zbývající stráže a mě definitivně odřízne.

Vybavila jsem si v hlavě tu přesnou sekvenci. Včera jsem slyšela celkem šest pípnutí a dva z těch tónů zněly naprosto stejně. Dvě číslice zopakoval.

Zvedla jsem roztřesenou ruku ke sklu. Naťukala jsem čísla podle svého nejlepšího odhadu a modlila se o zázrak.

Přístroj vydal drsný, disharmonický tón. Nesprávný kód.

Křečovitě jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla, abych uklidnila své napjaté nervy. Vybavila jsem si přesný způsob, jakým se pohnulo jeho široké rameno. Doleva, doprava a pak znovu doprava. Během těch několika vteřin dával přednost středovým klávesám.

Otevřela jsem oči a zkusila to znovu.

Pípnutí. Zase špatně.

V hrudi se mi vzedmula panika. Zkusila jsem třetí kombinaci a prsty jsem měla kluzké studeným potem. Na digitálním displeji bliklo stejné červené světlo. Pořád špatně.

Roztřeseně jsem vydechla a zírala v temné místnosti na zářící sklo. Měla jsem už jen jeden jediný, zoufalý pokus, než se systém zablokuje. Musela jsem to poskládat hned teď.

Kousla jsem se do spodního rtu a na trýznivý zlomek vteřiny zaváhala.

„Děj se vůle boží,“ zašeptala jsem do prázdného ticha.

Vyťukala jsem sekvenci.

Těžká ocelová dvířka s cvaknutím povolila.

Prudce jsem vydechla a oči se mi rozšířily čirým šokem.

„Panebože, dokázala jsem to!“ uchechtla jsem se s neskrývanou radostí.

Nechala jsem si krátký okamžik, abych si vychutnala ten nefalšovaný triumf, a pak trezor otevřela dokořán. Přívěsek se stříbrným klíčem ležel přímo na vrchu štosu spisů. Sáhla jsem dovnitř, popadla ho a přitiskla si chladný kov k hrudi. Už jsem se chystala dvířka zavřít a odejít, když mě zaplavila neodbytná vlna zvědavosti.

Když už jsem ten kód prolomila, proč se nepodívat hlouběji? Horečně jsem začala prohledávat obsah trezoru a doufala, že najdu nějaká kompromitující obchodní tajemství, která bych mohla použít proti němu. Vytahovala jsem tlusté složky jednu po druhé a v kuželu svítilny listovala tuhými stránkami. Běžné firemní dokumenty s podrobnostmi o akvizicích, smlouvách s třetími stranami a zahraničních účtech jsem rychle odkládala. S opovržením jsem odhodila naši falešnou manželskou smlouvu stranou jako bezcenný cár papíru, kterým také byla.

Pak jsem sáhla po další skryté složce zastrčené úplně vzadu v temném koutě. Se znuděným výrazem jsem přelétla hustou právnickou hantýrku, připravená to marné pátrání vzdát.

Jenže na poslední stránce mi zrak padl na děsivě povědomé jméno.

Zkameněla jsem. Rychle jsem posvítila přímo na řádek s podpisem. Silvano Di Rossi stálo napsáno tučným, výrazným písmem. Pod ním byl na rovné lince načmáraný jeho neuspořádaný rukopis. O kousek níž na stránce se vyjímal Rafaelův ostrý, panovačný podpis.

Obočí se mi stáhlo k sobě, jak jsem se pomalu zvedala na nohy. Mozek mi zahalila těžká mlha zmatku. Byla to samostatná, závazná smlouva podepsaná Rafaelem a mým starším bratrem. Proč a kdy podepsali jiný dokument než ten, k jehož podpisu mě Rafael donutil?

Horečně jsem nalistovala první stránku. Četla jsem mezi řádky a vstřebávala každé jednotlivé slovo, každý zvrácený odstavec na tuhém papíře.

Z obličeje mi odtekla veškerá krev a kůže mi ledově zchladla. V koutcích očí mě začaly pálit horké slzy. Místnost se se mnou začala točit v závratném víru. Čtení těch stránek mě rvalo zevnitř na kusy. Drtivá tíha toho zničujícího odhalení mi sevřela hruď, až bylo nemožné se zhluboka nadechnout.

Podlomila se mi roztřesená kolena. Těžce jsem se sesula na měkkou pohovku. Smlouva mi vyklouzla ze znecitlivělých prstů a rozlétla se po podlaze vedle přívěsku s klíčem.

Seděla jsem tam bez hnutí. Čas se vlekl mučivým tempem. Čekala jsem v tom drtivém, ohlušujícím tichu hlavní ložnice, neschopná pohnout jediným svalem, neschopná setřít si slzy stékající po čelisti, dokud na rozlehlé sídlo nepadl hluboký soumrak.

Mezerou v závěsech nakonec pronikla slabá záře světlometů. Zaslechla jsem vzdálené bouchnutí dveří aut. Po velkolepém schodišti se rozlehly těžké kroky.

Dveře ložnice se rozletěly.

„Mileno, proč sedíš potmě?“ ozval se Rafael a jeho hluboký hlas prořízl stíny.

Cvaknul vypínačem na zdi. Stropní světla prudce zalila místnost a ozářila mou bledou, slzami zbrocenou tvář. Zůstala jsem strnule sedět na pohovce.

Jeho tmavé obočí se zmateně stáhlo. Vstoupil hlouběji do pokoje a pohledem sklouzl k podlaze. Všiml si těžkých ocelových dvířek otevřených dokořán a důvěrného obsahu trezoru ledabyle poházeného po drahém koberci.

Pomalu jsem vstala a svaly mi při tom pohybu bolestivě protestovaly. Zmačkaný dokument jsem vztekle hodila přímo k jeho drahým koženým botám.

„Co je tohle?“ zeptala jsem se a můj rozechvělý hlas se nekontrolovatelně třásl.

Jeho pohled sledoval papír, který dopadl k jeho botám. Pomalu se sehnul, aby ho zvedl. Když ty stránky poznal, v jeho tmavých očích na zlomek vteřiny přelétl stín skutečného strachu, ale okamžitě ho vystřídala jeho obvyklá chladná, vykalkulovaná vyrovnanost.

Obratně se vyhnul odpovědi, posbíral ze země rozházené papíry a tvář zahalil do naprosté lhostejnosti. „Jak vidím, slídila jsi tu. Kdo ti dal právo sahat na moje věci?“

Vykročila jsem k němu, do očí mi znovu vyhrkly slzy a začaly mi horké a rychlé stékat po tvářích. „Prostě odpověz na tu zatracenou otázku, Rafaeli! Co za zvrácenou dohodu jsi s mým bratrem uzavřel?“

Jeho pevná čelist se viditelně napjala. Narovnal se do své plné, impozantní výšky a shlížel na mě ledovým pohledem. „Je to přesně tak, jak jsi četla. Tvůj bratr Silvano a já jsme podepsali smlouvu. Přišel jsem za ním před několika měsíci a nabídl mu bianco šek na splacení jeho obrovského dluhu, pokud bude souhlasit, že mi tě prodá.“

Z hrdla se mi vydralo roztřesené zalapání po dechu. Ta hluboce děsivá pravda mi konečně plně došla a roztříštila mou realitu na milion ostrých střepů. Ti brutální vymahači, kteří se nám vloupali do bytu. Ty zoufalé půlnoční telefonáty s prosbou o pomoc. Jeho dokonale načasované hrdinství v té temné, opuštěné uličce. Všechno to byl jen obrovský, chladnokrevně naplánovaný podvod.

Zalykala jsem se vzlyky, cítila se zlomená a naprosto ponížená. Byla jsem koupená a prodaná jako laciné zboží ve výprodeji. „Všechno, co se tu noc stalo, byl tvůj plán, jak mě lapit do pasti? To všechno bylo jen divadlo, abys mě dostal? Silvanův telefonát, ti lichváři i ty, jak ses tam zjevil přesně ve chvíli, kdy se ti to hodilo?“

Udělal krok ke mně a beze stopy studu přiznal svůj zločin. „Je pravda, že jsem tě legálně koupil, ale to je jen polovina pravdy. Kdyby ses uklidnila a nechala mě to vysvětlit, pochopila bys i zbytek.“

Couvla jsem a odmítala poslouchat jediné další slovo jeho manipulativních výmluv. Třesoucím se prstem jsem ukázala na jeho hruď a z mých slov odkapával jed. „Jen do toho, řekni mi to. Já ti povím, co to je. Chtěl sis pořídit zasranou hračku na hraní a dostal jsi ji.“

„Nejsi žádná hračka,“ vyhrkl v sebeobraně.

Prudce jsem vybuchla a hlas se mi pod tíhou mého žalu zlomil. „Tak proč tedy?! Proč bys mi tohle dělal? Co jsem ti kdy udělala? Odpověz mi, Rafaeli!“

Na vteřinu tam stál jako přimrazený, hruď se mu divoce zvedala. Když konečně zařval zpátky, jeho hluboký hlas se pod náporem potlačovaných emocí lehce zachvěl.

„Protože jsem tě chtěl!“

Jednou, dvakrát jsem zamrkala a rty se mi pootevřely v čirém, naprostém šoku.