Vaughn přecházel po dřevěné podlaze své rozlehlé hlavní ložnice jako šelma v kleci.

„Myslel jsem, že náhrada za Jennu už je na cestě. Kde k čertu vězí?“ zařval do telefonu a jeho hluboký hlas se odrážel od klenutých stropů.

Na druhém konci linky zástupkyně personální agentury koktala. Vychrlila ze sebe ubohou, chabou výmluvu a pokusila se svalit zpoždění nové hospodyně na ranní městský provoz.

Vaughn se ušklíbl. Sevřel telefon tak pevně, až mu zbělely klouby. „Neplatím vám za výmluvy na dopravu. Platím za výsledky.“

Práskl telefonem o skleněný noční stolek a přerušil hovor dřív, než ta žena stihla ze sebe vydat další zbytečné slovo. Zhluboka, prudce se nadechl, prohrábl si tmavé vlasy rukou a s hlubokým odporem přelétl katastrofální stav své ložnice.

Masivní manželská postel byla neustlaná. Hedvábná prostěradla ležela zmačkaná a shrnutá u nohou drahé matrace a nesla na sobě zřetelné, dosud nezaschlé skvrny od spermatu a potu, pozůstatky jeho nedávných sexuálních hrátek. Ta zrzavá společnice z minulé noci splnila svůj účel v jeho posteli, ale lepkavé následky v něm nevzbuzovaly nic než pohrdání. Vaughn se odmítal citově vázat na ženy. Jen s nimi šukal, aby ukojil své sexuální choutky, štědře jim zaplatil a ještě před svítáním je poslal pryč.

Potřeboval mít svůj osobní život v dokonalém pořádku a jeho předchozí hospodyně Jenna zanechala v jeho harmonogramu zející prázdnotu, když odešla studovat na vysokou školu. Byla to přitažlivá žena, ale s běžným personálem odmítal tuto hranici překročit. Pro své fyzické potřeby dával přednost luxusním kurvám. Teď zoufale potřeboval spolehlivou služebnou, která by uklidila tuhle špínu a obnovila jeho každodenní rutinu.

Vaughn se otočil zády ke zdevastované posteli a vykročil do své prostorné šatny. Oblékl si nažehlenou bílou košili a na míru šité černé sako; oblékal se rychle, aby mohl vyrazit do firemní kanceláře. Čas byly peníze a on právě plýtval obojím. Zapnul si hodinky na zápěstí, popadl kožený kufřík a zasunul telefon do kalhot. S pevným odhodláním složil při odchodu z ložnice tichou přísahu: Pokud ta nová služebná nezačne před jeho návratem uklízet celé sídlo odshora dolů, zničí tu agenturu. Dá si za osobní cíl zničit jejich podnikání v celém městě.

O několik mil dál seděla Liana tiše na zadním sedadle drncajícího žlutého taxíku. Hřbetem ruky si otřela zatoulané slzy, zatímco známé, zvětralé kamenné zdi kláštera mizely za ní v mlhavé dálce. Bezpečí a teplo, které znala dvacet let, byly pryč, vystřídány skličující otevřenou cestou vedoucí k Los Angeles.

Když se taxík zařadil na dálnici, slzy jí uschly a vystřídal je náhlý příval úžasu s očima dokořán. Naklonila se dopředu a přitiskla dlaně na ušpiněné okénko taxíku. V hrdle se jí zatajil dech. Tyčící se skleněné mrakodrapy protínaly nízko visící mraky jako obří ocelové jehly. Hučící doprava tvořila podél víceproudých dálnic nekonečnou, chaotickou řeku kovu. Po chodnících se míhaly davy lidí a pohybovaly se závratnou, zběsilou rychlostí, se kterou se Liana dosud setkala jen na zažloutlých stránkách starých knih z knihovny.

Samotné měřítko města bylo opojné i děsivé zároveň. Řidič na ni pohlédl ve zpětném zrcátku a všiml si jejího nehybného pohledu. Soucitně se usmál, zjevně v ní poznal chráněnou mladou dívku, která vykročila do děsivého nového světa. Liana si jeho soucitu nevšímala. Měla příliš plné ruce práce se vstřebáváním mechanické bestie centra Los Angeles a v duchu slibovala Marcelle, že toto místo pokoří a zajistí jim oběma lepší život.

Taxík ji vysadil na rušném rohu ulice přímo před hektickou personální agenturou. Liana zaplatila jízdné, vzala své skromné plátěné cestovní tašky a protlačila se těžkými skleněnými dveřmi do rušné haly.

Interiér byl bzučícím úlem vyzvánějících telefonů a vystresovaných úředníků pobíhajících mezi kójemi. Liana se nenechala odradit ohlušujícím hlukem a přistoupila k hlavnímu recepčnímu pultu. Věnovala mladé recepční svůj nejjasnější, nejnevinnější úsměv.

„Dobrý den. Jsem Liana Vanceová, ta nová hospodyně.“

Recepční přestala psát na klávesnici a se zlostným úšklebkem si prohlédla Lianiny obyčejné květované šaty. „Ty jsi ta čubka, co má dneska nastoupit?“

Přímá nepřátelskost Lianu nevyvedla z míry a zachovala si jemný úsměv. Zdvihla hlavu a slušně přikývla v domnění, že lidé z města mají prostě jen hrubší slovník.

„Ano, to jsem já.“

Recepční si odfrkla a agresivně stiskla tlačítko na stolním telefonu, aby upozornila šéfovou.

Než stihla Liana toto hrubé chování zpracovat, vyběhla ze zadní kanceláře rozčilená třicátnice. Margo, vedoucí agentury, před recepčním pultem prakticky zabrzdila smykem. Změřila si Lianu od hlavy k patě, přejela pohledem levné šaty a zapletený blonďatý drdol a pak ze sebe vydala ostrý, vystresovaný povzdech.

„Liana Vanceová?“

„To jsem já. Dobré ráno.“

Margo si přejela rukou po bledém obličeji. „Před hodinou jsem měla sto chutí vás nahradit. Řekněme, že dnes máte štěstí. Váš nový šéf, náš miliardářský klient, už teď nepříčetně zuří. Musíte okamžitě vyrazit, než ho vytočíte ještě víc.“

Margo vylovila z kapsy saka pero, načmárala adresu na útržek papíru a vrazila ho Lianě přímo do ruky.

„Dobře mě poslouchejte, Liano. Agentura si strhne dvacet procent z vaší mzdy. O tom se nevyjednává. Papírování s vaším novým šéfem už jsem vyřídila. Rozumíte?“

Liana pohlédla na neúhledný inkoustový záznam na papíře. Znovu zvedla zrak a podívala se na ni upřímnýma, široce rozevřenýma očima.

„Srážce ze mzdy rozumím. Ale ve městě jsem se ještě nikdy nepohybovala a nemám tušení, jak se na tuto adresu dostat.“

Margo na ni zírala v naprostém nevěřícném úžasu. Otevřela pusu a při tom přiznání rychle zamrkala.

„Děláte si ze mě teď legraci?“

„Velice se omlouvám.“ Liana stiskla tašky pevněji. „Vůbec se tu neorientuji.“

„Vezměte si taxík.“ Margo ukázala přísným pěstěným prstem k východu. „Dejte řidiči tu adresu na papíru. Jméno Mercer zná každý taxikář v Los Angeles. Pohněte sebou!“

Liana zdvořile kývla hlavou, vroucně poděkovala zoufalé ženě a pospíchala zpět do ohlušujícího hluku rušné ulice.

Najít další volný taxík jí trvalo přes patnáct minut rozpačitého mávání, ale v hustém provozu nakonec jeden zastavila. Podala načmáraný papírek řidiči. Přesně jak Margo říkala, ten muž se ani nepodíval do mapy. Jen zabručel, odrazil od obrubníku a odvezl ji z centra města směrem k honosným kopcům.

Taxík stoupal výš do kopců a s každou mílí vinoucí se po soukromých cestách byly domy větší a honosnější. Nakonec taxík plynule zastavil. Liana zaplatila řidiči ze svých skromných úspor, vzala své těžké tašky a vstoupila na dokonale upravenou dlážděnou příjezdovou cestu.

Zůstala stát jako přimrazená, ohromená svým okolím. Před ní se tyčilo velkolepé sídlo připomínající palác, částečně skryté za vysokou černou železnou bránou. Impozantní zátaras jako by se tyčil až k nebi a chránil pozemek před vnějším světem. Samotné rozměry a nepředstavitelná přehlídka bohatství působily jako vystřižené z pohádek, které jim starší jeptišky četly před spaním.

Kamennému sloupu vedle masivní brány dominovala lesklá cedule z leštěného zlata. Zachycovala ranní sluneční paprsky a hlásala jediné majestátní slovo: *Mercer’s*.

Srdce jí v hrudníku bušilo jako o závod. Zaplavila ji nervózní úzkost a navzdory teplému kalifornskému vánku jí ochladila konečky prstů. Tohle nebyl obyčejný bohatý zaměstnavatel. Bylo to zastrašující, rozsáhlé impérium, do kterého měla proniknout a udržovat ho v chodu. Kdokoli žil za těmi impozantními zdmi, těšil se přesně takovému nedotknutelnému úspěchu, jakého si vždycky přála dosáhnout pro sebe i pro Marcellu.

Pevněji sevřela plátěná ucha svých tašek a na pozadí panského sídla si připadala nepatrná. Dýchala stále mělčeji.

Liana zavřela oči, sklonila hlavu a zašeptala vroucí, tichou modlitbu za nebeské vedení a sílu.

Otevřela oči, zhluboka se nadechla, aby uklidnila nervy, a nesměle přistoupila k přednímu bezpečnostnímu stanovišti.