Pohled Hazel:

Stála jsem jako přimrazená v chladné, neosvětlené chodbě otcova domu a tiskla záda k odlupující se květinové tapetě. Srdce mi svírala neúprosná, mrazivá hrůza. Masivní mahagonové dveře do salonu byly pootevřené a na tmavá prkna podlahy v chodbě z nich dopadalo teplé zlatavé světlo. Zrovna jsem dodrbala podlahu ve sklepě a ruce mě bolely plné puchýřů, když vtom tiché odpoledne prořízl hlas mé nevlastní matky.

„Navrhuji, abys ji provdal za Vanea Silase Adlera, to by bylo jedině spravedlivé.“ Beatricin hlas byl hladký, vypočítavý a plný čiré zášti.

Při pouhé zmínce o Vaneu Silasi Adlerovi mi po zádech přeběhl prudký mráz. Odrbaný hadr, který jsem držela v rukou, mi spadl k nohám. Vane Silas Adler. Jeho jméno bylo temnou kletbou šeptanou ve stínech území každé smečky. Po celém městě a napříč rozlehlými lykantropími klany ho zvěsti vykreslovaly jako neúprosného netvora, nemilosrdného krále lykanů, jenž svému panství vládl železem a krví. Bylo všeobecně známo, že všechny jeho předchozí tři manželky potkal tragický, děsivý osud. Jedna se údajně vrhla z nejvyšší věže jeho pevnosti, druhá chřadla a sešla pouhou hrůzou a tu třetí vrátili její rodině v zapečetěné stříbrné rakvi. Nikdo nepřežil jeho lože. Nikdo nepřežil jeho hněv.

Bez vlka a bez druha jsem strávila posledních třiadvacet let zavřená za vysokými zdmi tohoto panství. Služebnictvo se ke mně chovalo jako k neviditelnému duchu. Rodina se mnou jednala jako s nechtěnou děvečkou. Pro svého otce, Arthura Belmonta, jsem byla neustálým zdrojem ponížení. V našem světě měla prvorozená dcera vážené pokrevní linie probudit svého vnitřního vlka v šestnácti letech a přinést rodině čest a spojenectví. Když mé šestnácté narozeniny uplynuly v trýznivém tichu a ani můj osmnáctý úplněk nepřinesl žádnou proměnu, byl můj osud zpečetěn. Stala se ze mě služka na panství, drhnoucí podlahy v domě, který jsem měla zdědit. Můj otec, zatížený drtivými finančními dluhy z řady neúspěšných smečkových investic a proher v hazardu, mou pouhou přítomností pohrdal. A teď, když zoufale potřebovali peníze, byli připraveni předhodit mě samotnému ďáblovi, jen aby srovnali své účetní knihy.

Opatrně jsem vykoukla zpoza těžkého rámu dveří a dbala na to, aby mě stíny spolehlivě kryly. Salon byl ztělesněním okázalého bohatství. Křišťálové lustry vrhaly oslnivou záplavu světla na plyšové sametové pohovky. Na druhé straně místnosti se má nevlastní sestra Chloe natřásala v zářivém lesku svých štědrých zásnubních darů. Stříbrné podnosy naložené jemným hedvábím, dováženými parfémy a vzácnými šperky pokrývaly každý volný povrch. Byly to dary od Caleba, hrozivého budoucího alfy našeho klanu. Srdce se mi sevřelo hořkou, prázdnou bolestí. Caleb byl přesně ten muž, který se měl stát mým předurčeným druhem, kdyby se můj vlk probudil. Jako děti jsme si spolu hrávali v zahradě a dávali si nevinné sliby. Teď si bral mou sestru a mě dražili vrahovi.

Chloe, dychtivá dokázat svou převahu, přehrabovala sametový podnos a vytáhla úchvatný šperk. Zvedla zdobený smaragdový prsten a nechala těžký zelený kámen zachytit světlo lustru. Mírně otočila hlavu a všimla si mého stínu, který se držel u vchodu do chodby. Její namalované rty zvlnil zlomyslný úsměv.

„Hazel? Navlékni mi ten prsten na prst,“ poručila Chloe ostrým, povýšeným hlasem.

Vystoupila jsem ze stínu a pomalu vešla doprostřed salonu. Mé obnošené, vetché šaty zavadily o drahý perský koberec. Hlavu jsem měla skloněnou a vyhýbala se očnímu kontaktu s otcem, který seděl u krbu a kroužil sklenkou s jantarově zbarveným alkoholem. Postoupila jsem kupředu a zvedla těžký šperk ze sametového polštářku. Smaragd byl na mých mozolnatých bříškách prstů chladný. Zlatý kroužek působil nepředstavitelně těžce – byla to hmatatelná tíha života, který mi byl bezohledně odepřen.

„Někdo jako ty si nic takového za celý život nenavlékne,“ ušklíbla se Beatrice z kanape a opřela se o vyšívané polštáře.

Čirá zášť v jejím hlase mě zasáhla silou fyzického úderu. Dlaně se mi orosily nervózním potem a ruce se mi začaly divoce třást. Snažila jsem se chvění potlačit, ale hrůza z nevyhnutelné zkázy s Vanem Silasem Adlerem se mísila s krutým ponížením přítomného okamžiku. Zvedla jsem prsten k sestřině natažené ruce. Dřív než jsem jí ho stihla navléknout přes kloub, prsten mi vyklouzl z kluzkých prstů.

S čirou hrůzou jsem sledovala, jak se těžký smaragd řítí k zemi. Hlasitě zacinkal o studenou mramorovou dlažbu, nekontrolovaně odskočil k okraji koberce a zmizel pod těžkými dřevěnými nohami mahagonového sekretáře.

„Tys mi právě ztratila prsten?“ Chloein hlas zjedovatěl a prořízl ticho v pokoji.

Jakmile se její jekot odrazil od stěn, hruď mi sevřela divoká panika. Padla jsem na kolena a lezla po tvrdé podlaze. Zoufale jsem šmátrala po zaprášených prknech pod skříňkou a prsty horečně hledala hladký kovový kroužek. Srdce mi bušilo do žeber jako pták v kleci. Kdybych ho našla dřív, než se pohne, třeba by byl trest mírnější. Naklonila jsem se dopředu a přitiskla tvář ke špinavé podlahové liště, abych se podívala dospodu.

Náhlá vlna vařícího čaje mi vyšplíchla přímo na temeno hlavy.

Vykřikla jsem čirou bolestí. Vroucí tekutina se mi vsákla do pokožky hlavy, sežehla kořínky vlasů a po tvářích mi stékaly pramínky spalujícího žáru, z nichž naskakovaly puchýře. Čaj mě štípal v očích, slzy mě oslepovaly a pálil citlivou kůži na krku. Padla jsem na paty a držela si pálící obličej, zatímco vzduch naplnil pronikavý pach heřmánku a sežehnuté kůže. Celé tělo se mi prudce chvělo pod náporem prudké, ochromující bolesti.

Chloe se na mě dívala shora a v pěstěné ruce volně pohupovala prázdným porcelánovým šálkem. Její krásné rysy zkřivil výraz svrchovaného uspokojení.

„Sem patříš... na zem,“ ušklíbla se Chloe a přistoupila blíž.

Odhodila jemný šálek na nedalekou židli a vrhla se dolů. Zaryla své ostré, pěstěné nehty hluboko do mé čajem nasáklé kůže na hlavě. Vypískla jsem, když mi sevřela prsty u kořínků a bezohlednou silou mi trhla hlavou dozadu. Krk se mi bolestivě prohnul a donutil mé uplakané oči pohlédnout do jejích temných, odsuzujících očí. Její stisk byl železný, jako by mi chtěla vyrvat vlasy i s kůží.

„Jestli se moje zásnuby s Calebem kvůli tvé nešikovnosti zničí, přísahám na hrob tvé mrtvé matky, že tě pošlu za ní,“ zasyčela Chloe a poprskala mi tvář kapkami slin.

Po celou dobu tohoto trýznivého utrpení seděl otec na druhé straně salonu ve svém ušáku. Popíjel svůj jantarový nápoj s odpornou, bezcitnou lhostejností. Jeho oči sledovaly mé utrpení se stejnou nudou, s jakou člověk pozoruje déšť dopadající na okenní tabuli. Chloe za její násilí nijak nenapomenul a mně neprojevil ani špetku soucitu. Má vlastní krev jen poposedla a odložila sklenku na podtácek. Chloe mi strčila do hlavy a prudkým trhnutím mi pustila vlasy, až jsem se svalila zpátky na dlažbu. Zalykala jsem se vzlyky a před očima se mi dělaly mžitky bolestí. Zahlédla jsem záblesk smaragdového prstenu u podlahové lišty. Chňapla jsem po něm třesoucími se, potlučenými prsty, beze slova ho položila na skleněný konferenční stolek a po čtyřech vycouvala ze salonu.

Vykázaná do kuchyně jsem klesla k chladnému kovovému povrchu kuchyňské linky. Popadla jsem hrubou lněnou utěrku, namočila ji pod studeným kohoutkem a přitiskla si ji na pálící obličej. Opatrně jsem si ze zanícených tváří stírala lepkavý čaj i tiché slzy. Kůže na krku mi už naskakovala v hněvivě rudých podlitinách. Každý pohyb vysílal lebkou novou pulzující vlnu bolesti. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly, když jsem sahala po těžkém železném noži. Musela jsem se soustředit na své povinnosti. Horečně jsem krájela mrkev, celer a cibuli a házela je do prskajících pánví, abych připravila vybrané pokrmy na zásnubní oslavu.

Zatímco kuchyni plnila vůně pečeného masa a těžkého koření, má mysl se neúprosně propadala do temnoty. Pronásledovaly mě hrůzné představy o obludném lykanovi, za kterého mě hodlali vyměnit. Jak dlouho bych v pevnosti Vanea Silase Adlera přežila? Zabil by mě hned první noc za to, že nemám vlka, nebo by mé mučení natahoval celé týdny? Můj osud byl svázán s mužem, jehož pověst byla nasáklá krví a neslýchanou krutostí, a to všechno jen proto, aby se srovnaly dluhy otce, kterému bylo jedno, zda žiji, či zemřu. Ohlušující dopady nože na dřevěné prkénko byly tím jediným, co mě ještě drželo při smyslech.

O chvíli později se s bouchnutím otevřely těžké dveře kuchyně. Vpadla dovnitř Beatrice a její ostré oči si s neskrývaným opovržením prohlédly můj zubožený vzhled.

„Okamžitě přines do salonu podnos s čerstvou sklenicí vody,“ štěkla rozkaz a upravila si kolem krku drahý perlový náhrdelník. Na mou odpověď nečekala a zase zmizela na chodbě.

Roztřeseně jsem vydechla a odložila těžký nůž. Předpokládala jsem, že Calebova rodina konečně dorazila z druhého konce území kvůli formálnímu domlouvání svatby, a tak jsem si otřela mokré ruce do zástěry. Pohledu na Calebovy rodiče jsem se děsila. Dříve se na mě dívali s takovou vřelostí, ale jakmile jsem se nedokázala proměnit, jejich laskavost vystřídal chabě maskovaný soucit. Vzala jsem vyleštěný stříbrný servírovací podnos a postavila na něj vysokou křišťálovou sklenici. Naplnila jsem ji až po okraj ledovou vodou a vedle položila sněhobílý ubrousek. Uhladila jsem záhyby svých obnošených služebnických šatů a připravila se snést další kolo tichého ponížení.

Rozrazila jsem lítačky a se sklopeným zrakem vstoupila do velkého salonu. V rozlehlé místnosti panoval úplně jiný pocit. Atmosféra v tom ohromném prostoru se drasticky změnila. Vzduch byl neuvěřitelně hustý, těžký dominantní, podmanivou vůní, ze které se mi jemné chloupky na šíji postavily do pozoru. Nebyl to ten známý, dřevitý pach Caleba nebo jeho otce. Tahle vůně byla ryzí, nezkrotnou mocí – jako rozdrcené borové jehličí, půlnoční ozon a chladná ocel.

Zatímco jsem držela stříbrný tác pevně v rukou, o nepatrný kousek jsem zvedla pohled. Místo aby pohovky zaplňovalo Calebovo příbuzenstvo, seděl v centrálním koženém křesle naproti mému otci impozantní cizinec.

V hrdle se mi zatajil dech. Měl neuvěřitelně široká ramena, orámovaná bezchybně ušitým černým trojdílným oblekem, z něhož čišelo nezměrné bohatství a smrtící autorita. Tmavá látka obepínala mohutné, svalnaté paže a širokou hruď, která se zvedala pomalými, rozvážnými nádechy. Seděl s uvolněnou, dravou grácií, jednu velkou ruku ledabyle položenou na opěradle. Zrak mi přitáhla čelist ostrá jako břitva, strohá a neoblomná. Tvář mu lemovaly husté, havraní vlasy, jež mu lehce padaly do čela. Ten muž v místnosti jen tak neseděl; zcela jí dominoval a můj vlivný otec vedle něj vypadal neuvěřitelně malý a bezvýznamný.

Když pomalu zvedl hlavu, naše pohledy do sebe narazily silou fyzického úderu.

Ztuhla jsem v půli kroku. Jeho světle smaragdové oči se vpily do mých. Byly uhrančivé, mrazivě krásné a nesly v sobě tíživou, nevysvětlitelnou povědomost, která mi nohy doslova přikovala k podlaze. Pohled do těch pronikavých zelených hlubin mi vyslal páteří mohutnou rázovou vlnu. Hluboko v hrudi se mi probudilo dřímající, prastaré chvění, které mi otřáslo žebry a ukradlo z plic veškerý vzduch. Nedokázala jsem odvrátit zrak. Děsivá aura, která z něj vyzařovala, vyžadovala naprostou podřízenost, a přesto jsem byla ostrou, intenzivní vahou jeho pohledu zcela očarována.

„Proč tam stojíš? Polož tu vodu a odejdi,“ vyštěkl otec a prolomil tíživé ticho. V hlase měl hluboké podráždění způsobené mým náhlým zaváháním před váženým hostem.

Rychle jsem zamrkala a odtrhla pohled od impozantního cizince. Zvláštní, pulzující chvění v hrudi mi stále divoce bušilo u srdce. Znovu jsem pevně přitiskla bradu k hrudi, odhodlaná dokončit svůj úkol a uniknout dusivému napětí v místnosti.

S očima přišpendlenýma k okraji skleněného stolu jsem s podnosem vykročila kupředu. Led jemně cinkal o křišťálové sklo, zatímco mé třesoucí se ruce překonávaly vzdálenost. Musela jsem projít přímo kolem kraje kanape, na němž se rozvalovala má sestra.

Když jsem míjela Chloeino křeslo, její noha prudce a zákeřně vystřelila do mé dráhy.

Špičkou nohy jsem tvrdě zavadila o její špičatý podpatek. Náhlý náraz mě okamžitě zbavil rovnováhy a s prudkým zalapáním po dechu jsem se zřítila dopředu. Rozpřáhla jsem ruce, abych ztlumila pád, a stříbrný podnos úplně pustila. Těžká křišťálová sklenice mi vyletěla z rukou a v děsivě pomalém oblouku divoce rotovala vzduchem. Kostky ledu se pod světlem lustru rozlétly jako roztříštěné diamanty.

Bolestivě jsem dopadla na koberec, přičemž brutální sílu pádu schytala má kolena. Těžká křišťálová sklenice se převrhla přímo nad temným cizincem. Příval ledové vody mu zmáčel přísnou tvář, rozstříkl se po ostré čelisti a promočil přední stranu jeho bezchybného černého obleku.