Z pohledu Hazel:

Zůstala jsem ležet na studené podlaze, ochromená ryzí hrůzou poté, co jsem viděla, jak voda prudce vyšplíchla do tváře toho temného cizince. Těžká křišťálová sklenice se s posměšným žuchnutím odkutálela pryč a zastavila se až o mahagonovou nohu jeho křesla. Kusy neroztátého ledu se rozptýlily jako rozbité diamanty po složitých vzorech orientálního koberce. Z hrdla se mi vydralo ostré zalapání po dechu a okamžitě mi uvízlo v hrudi, když jsem sledovala, jak z jeho přísné brady systematicky odkapává tekutina. Voda se okamžitě vsákla do jeho bezchybného, na míru šitého tmavého obleku a vmžiku promočila jeho klopy. Krev ve mně úplně ztuhla. Fyzickou bolest vystřelující z mých potlučených kolen zcela zastínila dusivá panika, jež ovládla mou mysl. Tělo mi ztuhlo, jako by se každý kloub uzamkl na svém místě. Co jsem to právě udělala?

Cizinec ani necukl. Ani nemrkl. Zato vysoký, urostlý muž stojící vedle koženého křesla zareagoval jako blesk. Tento osobní strážce, oděný do ladícího černého obleku a svírající těžký tmavý kufřík, okamžitě předstoupil. Z náprsní kapsy vytáhl silný, dokonale složený kapesník a začal zběsile vysoušet vlhkost z tváře svého pána a z jeho zničeného límce. Jeho pohyby byly rychlé, vypočítavé a zrozené z naprosté podřízenosti.

„Můžeš být ještě neopatrnější?“ zasyčel můj otec.

Jedovatý tón hlasu Arthura Belmonta roztříštil dusivé ticho salonu. Tvář měl zkřivenou vražedným vztekem, který sliboval tvrdou fyzickou odplatu v okamžiku, kdy tito hosté opustí náš dům. Žíly na krku mu vystupovaly proti naškrobenému límci a oči plály nespoutaným hněvem. Viditelně jsem sebou trhla. Vyhnula jsem se otcovu smrtícímu pohledu, sklonila hlavu a upřeně zírala na vyleštěná podlahová prkna. V teplé záři lustru nade mnou na mě zíral můj vlastní bledý odraz. Oči jsem měla vyhaslé, vyprázdněné lety nekonečného nadávání, a tváře mi plály horkem. Světlo z mé tváře zmizelo v den, kdy zemřela má matka, a nahradila ho jen zoufalá touha přežít v tomto domě.

Koutkem periferního vidění jsem zachytila pohyb na lenošce. Chloe se pohodlně opírala o plyšové polštáře, nohu stále ještě mírně nataženou z místa, kde mi úmyslně podrazila nohy. Za dokonale pěstěnou rukou skrývala samolibý, spokojený úšklebek a vyžívala se v mém naprostém ponížení.

„Omlouvám se. Hrozně se omlouvám,“ vykoktala jsem zběsile.

Třesoucími se prsty jsem sbírala rozsypané kostky ledu, pohledem pevně přikovaná ke koberci. Neodvažovala jsem se střetnout s pronikavým zrakem toho mohutného muže, kterého jsem právě polila nápojem. V tu chvíli jsem si přála, aby se pode mnou podlaha jednoduše rozestoupila a pohltila mě celou. Jedinou drobnou milostí, kterou mi vesmír dnes projevil, bylo, že se ta křišťálová sklenice nerozbila. Kdyby se roztříštila, nepochybovala jsem o tom, že bych dostala příkaz posbírat ty ostré střepy holýma rukama.

„Omlouvám se? Na nic jiného se nezmůžeš,“ prohlásila Chloe.

Její jedovatý tón prořízl vzduch. Pohled mi dál směřoval k zemi, ale dokázala jsem si naprosto přesně představit přísný, pohrdavý výraz, který se rýsoval v jejích rozmazlených rysech.

„Jsi slepá nebo co? Nemůžeš se dívat pod nohy? Musíš všem předvádět, jak jsi nemožná?“ dorážela Chloe.

Ostře, dramaticky si povzdechla, přenesla váhu na pohovce a přehodila nohu přes nohu.

„Dostaneš jeden jednoduchý úkol a i ten zpackáš,“ dodala.

„Moc se omlouvám... Okamžitě přinesu novou sklenici, prosím, odpusťte mi,“ omlouvala jsem se znovu a tiskla prázdnou sklenici k hrudi.

Přesunula jsem pozornost na impozantního muže sedícího přede mnou. Škoda na jeho drahém oblečení byla evidentní a čirá moc, která z něj vyzařovala, nebezpečně útočila na mé smysly. Měla jsem napjaté svaly a byla připravená na nejhorší, napůl očekávající jeho prudký výbuch. Muži s tímto bohatstvím a zastrašující přítomností chyby netolerovali. Má vlastní rodina se uchylovala k bezohledné krutosti i kvůli banalitám. Cizinec s takto dominantní energií by mě jistě bez váhání srazil k zemi.

K mému naprostému šoku však jeho světle smaragdové oči zůstávaly zcela chladné a nečitelné. Prohlížel si mě ostrým, neproniknutelným pohledem, který pronikal až pod kůži, přesto v jeho pohledné tváři nebyl ani náznak hněvu. Ve svém napůl promočeném obleku zůstával dokonale klidný – kamenný pomník zdrženlivosti uprostřed chaosu a křiku mé rodiny.

„Velice se omlouvám, pane. Nebylo to úmyslné,“ zašeptala jsem a poslušně sklonila bradu.

Čekala jsem na jeho brutální odpověď, připravená na zaklení nebo hrozbu, on však mlčel. Jeho netečný výraz se nezměnil.

„Přinesu vám další sklenici vody,“ oznámila jsem a zapřela se o hranu konferenčního stolku, abych se zvedla na roztřesené nohy.

„Není třeba,“ zavelel ten muž.

Jeho hluboký, zvučný baryton se rozezněl velkým salonem s přirozenou autoritou, která okamžitě zastavila mé zmatené pohyby. Bylo to poprvé, co promluvil od chvíle, kdy jsem vešla do pokoje. Hlas měl klidný jako hluboký oceánský příkop, přesto protkaný dominantní, nepopiratelnou silou. Každý sval v jeho širokém těle vyzařoval naprostou, neotřesitelnou moc, vedle níž celá naše domácnost působila neuvěřitelně křehce. Už jen z hluboké barvy jeho hlasu mi po páteři přejel zvláštní, uklidňující mráz. Utlumil paniku v mé mysli.

„Přejděme rovnou k důvodu, proč jsem tady,“ pronesl cizinec pevně.

Osobní strážce okamžitě ustoupil, složil vlhký kapesník a vrátil se ke svému sošnému postoji u loketní opěrky. Vražedný pohled Arthura Belmonta zmizel a okamžitě ho vystřídal podlézavý, nervózní úsměv. Otec si mnul ruce a jeho chování se proměnilo v chování poslušného sluhy, který se snaží zavděčit náladovému králi.

„Jistě,“ přikývl otec dychtivě.

Stála jsem jako zkamenělá u okraje koberce, tiskla servírovací tác k pasu a čekala na výslovný rozkaz, zda mám zůstat, nebo odejít.

„Můžeš jít. Až tě budu potřebovat, zavolám si tě,“ vyštěkl otec a bez pohledu mým směrem mě odbyl prudkým mávnutím ruky.

Rychle jsem přikývla a ustoupila k těžkým dubovým dveřím, načež jsem vyšla do vyleštěné chodby. Měla jsem spěchat rovnou do bezpečí kuchyně, ale nevysvětlitelné nutkání mé nohy náhle zastavilo. Zvláštní síla mě nutila zůstat. Přitiskla jsem se zády ke zdi přímo za přepážkou salonu. Stačilo se jen nepatrně naklonit dopředu a mohla jsem skrz stín zárubně nahlížet dovnitř a pozorovat muže shromážděné kolem centrálního stolu.

Cizinec neztrácel čas zdvořilostmi.

„Jsem tu tedy, abychom uzavřeli naši dohodu. Ty pozemky na Aljašce – je čas se jich vzdát,“ požadoval.

Osobní strážce jednal metodicky. Odemkl západky koženého kufříku, vytáhl tlustý svazek právních dokumentů a položil je na skleněný stůl přímo před mého otce. Salonem se rozhostilo těžké, dusivé ticho. Arthur Belmont ze sebe vydal rozpačitý, nervózní smích. Ve tváři se mu usadila hluboká bledost, zatímco zíral na papíry a v hlubokém zoufalství si třel bradu.

„Vím, že jsem ty dokumenty podepsal já, ale nemohli bychom podmínky dohody pozměnit?“ navrhl otec.

Temný cizinec pomalu zavrtěl hlavou a jeho smaragdové oči otce přišpendlily na místě.

„Dohoda je dohoda. Přišel jsem vám oznámit, že je čas splnit vaši část úmluvy,“ odpověděl muž s tichou, smrtící neústupností.

„Pane Vane Silasi Adlere, prosím, vyslechněte mě,“ zaprosil otec a hlas se mu mírně zlomil.

Vzduch mi prudce unikl z plic. Prsty jsem sevřela okraje kovového servírovacího tácu, až mi zbělely klouby. Vane Silas Adler. Já jsem právě vylila sklenici ledové vody přímo do tváře samotnému Vaneu Silasi Adlerovi. Útroby se mi rozechvěly novou vlnou hrůzy. Jeho pověst ve vlkodlačí komunitě byla prosáklá krví, násilím a nemilosrdným dobýváním. Byl to obávaný surovec z nekonečných zvěstí, lykanský král schopný vyhladit celé rodové linie za jediný večer. Přesto při pohledu skrz úzkou škvíru ve dveřích stál jeho chladný, vyrovnaný klid v ostrém, ironickém kontrastu k oné zrůdné bestii, jak ji líčily klevety. Byl rozvážný. Byl klidný.

Arthur Belmont se na sedadle zoufale vrtěl ve snaze zabránit tomu, aby mu aljašský majetek vyklouzl z rukou. Věděla jsem, že toto konkrétní území bylo posledním klenotem dědičného panství Belmontových, a přijít o něj znamenalo přiznat naprostý finanční krach.

„Mohl bych vám výměnou za to dát něco jiného,“ nabídl otec zoufale.

Vane se opřel v koženém křesle, zcela netknut tímto žalostným žebráním.

„Netoužím po ničem jiném než po pozemcích, kterými jste mi ručil. Nic nemůže mít větší váhu než ta půda,“ vyjasnil Vane nekompromisně.

„Pane Vane Silasi Adlere, vy jste se znovu neoženil, že ne?“ zeptal se otec.

Vaneova čelist ztuhla nebezpečným podrážděním nad touto zjevnou snahou získat čas. Jedno husté, tmavé obočí vyletělo vzhůru v tázavé výzvě, zatímco si měřil zoufalého muže sedícího naproti.

„Kam tím míříte a co to má společného s půdou, kterou jste u mě zastavil pro případ, že nedodržíte svou část dohody?“ odsekl Vane a hlas mu klesl o oktávu, jak se očima provrtával do mého otce.

Otec ignoroval smrtící varování vetkané do Lykanova tónu.

„Jste pohledný, nadějný mladý muž a není dobré, aby byl muž sám. Potřebujete někoho,“ opáčil otec a nasadil odporně přeslazený úsměv.

„Já si nestěžuji. A proč se najednou zajímáte o můj osobní život? Nemáme spolu tak blízký vztah, abyste se pletl do mého soukromí,“ odpověděl Vane chladně.

„Já vím, ale tento dar, který se vám chystám nabídnout, je mnohem lepší než půda na Aljašce. Navíc ta půda je dědictví, které mi zanechal můj otec,“ naléhal otec.

„Nezajímá mě, jestli je to rodinné dědictví, nebo ne. Jsem tady, abych si vzal to, co mi právem náleží. Potřebuji jen vaše podpisy na dokumentech, abychom obchod uzavřeli,“ prohlásil Vane.

„Omlouvám se, ale to nemohu udělat.“ Otec se neklidně zavrtěl a na čele mu vyvstaly kapky potu.

„V tom případě se obávám, že proti vám budu muset podniknout právní kroky. Dohodu musí naplnit obě strany.“ Vane se předklonil a děsivá tíha jeho aury se vrátila v plné síle. „Kdybyste věděl, že nejste připraven dodržet svou část úmluvy, neměl jste jí vůbec ručit.“

Hrozba okamžitých právních kroků visela ve vzduchu. Pokud by Vane Silas Adler hnal panství Belmontových k soudu, do svítání bychom zbankrotovali. Otec křečovitě sevřel opěradla křesla, když si uvědomil, že je zahnaný do kouta.

„Neměl jsem na vybranou. Byl jsem v úzkých a udělal jsem to, co jsem považoval za nejlepší,“ vyštěkl otec v hluboké frustraci.

„Pak tedy držte slovo. Jinak proti vám zahájím právní kroky, protože by to bylo porušení naší smlouvy,“ pronesl Vane bez špetky soucitu.

„O to větší důvod, abych vám místo té půdy nabídl náhradu,“ prohlásil otec.

Vaneovy oči se zúžily do nebezpečných štěrbin.

„Co by mohlo být lepší než pozemky na Aljašce?“ vyzval ho Vane.

Otec vynesl svůj poslední, odporný trumf, aby odvrátil finanční zkázu. Tvář mu rozzářil široký, manický úsměv, který vystřídal předchozí bledou úzkost.

„Moje dcera,“ oznámil Arthur Belmont.

Žaludek se mi propadl do temné, bezedné propasti. Na zátylku mi vyrazil studený pot.

Vaneovy smaragdové oči překvapeně vyletěly vzhůru. Byla to první trhlina v jeho kamenné fasádě; ten nestoudný návrh ho očividně zcela zaskočil.

„Vaše dcera?“ Vane pozvedl obočí a v jeho pohledu se začala vařit nečitelná bouře.

„Ano. Má prvorozená dcera. Místo toho vám mohu dát svou dceru,“ přikyvoval otec překotně a zářil pýchou nad svým nechutným směnným obchodem.

„Vy mi svou dceru snad nabízíte jako protihodnotu za ty pozemky?“ zeptal se Vane pomalu a odhadoval čistou zkaženost muže před sebou.

Otec se hlasitě, skřípavě zasmál ve snaze zastřít pravou podstatu této transakce.

„To samozřejmě ne! Ale došlo mi, že jste sám, a nebylo by dobré, kdybyste ve svém životě neměl žádnou ženu. A má dcera je ta nejlepší kandidátka. Hazel!“ zavolal otec hlasitě.

Nohy mi ztěžkly jako olověné závaží, ale roky tvrdého drilu donutily mé tělo poslechnout. Opustila jsem bezpečí stínů na chodbě a vrátila se do napjatého středu salonu. Došla jsem přímo po otcův bok a přinutila třesoucí se rty k bolestně křečovitému, poslušnému úsměvu. Uvnitř se má duše tříštila na kusy. Obchodovali se mnou jako s dobytkem, aby zalepili ztrátovou bilanci.

„Nemá druha a vy také žádnou družku nemáte. Byli byste krásný pár, nemyslíte? Je lepší než ten kus země,“ chvástal se otec.

Ztěžka jsem polkla a sotva popadala dech, když se Vaneův těžký pohled upřel na mou tvář. Majestátní Lykan seděl v koženém křesle zcela bez hnutí a nechal svůj zkoumavý zrak pomalu klouzat po mé skromné, neupravené postavě. Prohlížel si levnou látku mých šatů, mírně okopané boty a čirou, chvějící se hrůzu vepsanou v mém postoji. Ticho se táhlo v těžkém, děsivém kalkulu. Připadala jsem si jako svlečená donaha, položená na řeznický špalek a čekající, až kat vynese rozsudek.

Vane nakonec vynesl svůj chladný verdikt.

„O žádnou z vašich dcer nemám zájem. Chci jen ty pozemky,“ odmítl Vane nekompromisně.

Jeho hlas byl rozhodný, hluboký a definitivní. Pálivé ponížení mi projelo hrudníkem jako břitva. Být nabízena jako směnný artikl bylo nechutné zneuctění, ale to, že si mě do detailu prohlédl a okamžitě zavrhl, zasáhlo ještě mnohem hlouběji. Znovu jsem byla naprosto nechtěná. Zoufalství mi vytrysklo do žil a přikovalo mé necitlivé nohy ke koberci.

Vane se plynule zvedl z křesla, upravil si promočenou vázanku a jeho mohutná postava opět opanovala celou místnost. Odvrátil ode mě svůj pronikavý pohled, jako by mě zcela vymazal z existence, a upřel vražedný zrak přímo na mého otce.

„Dávám vám dva dny na rozmyšlenou, než proti vám zahájím právní kroky,“ varoval ho Vane.

Otočil se na podpatku k odchodu. Mohutný osobní strážce rychle sebral právní dokumenty ze skleněného stolu, zaklapl kufřík a spěchal v těsném závěsu za svým pánem. Těsně předtím, než Vane překročil práh salonu do velkého foyer, se jeho vyleštěné boty náhle zastavily. Narovnal se ve dveřích a pomalu otočil hlavu, aby se podíval přes své široké rameno. Jeho smaragdový pohled záměrně minul mou zkamenělou postavu a spočinul přesně u paty rohové pohovky. Zíral na přesné místo na dřevěných prknech, kde mi má sestra před několika minutami zlomyslně podrazila nohy.

„A ještě něco – všiml jsem si, že tamhle v rohu leží jakýsi nevkusný prsten,“ poznamenal Vane.

Jeho hlas odkapával ledovým výsměchem a bez námahy prořízl dusivé napětí v místnosti.

„Ať už patří komukoli, dotyčný má očividně velmi ubohý vkus,“ dodal Vane.

S touto závěrečnou urážkou na rozloučenou Vane Silas Adler sebevědomě odkráčel ze sídla a zanechal za sebou naprosté ticho. Odvážila jsem se pohlédnout k lenošce. Na podlahových prknech ležel masivní, křiklavý diamantový zásnubní prsten, kterým se Chloe celé dopoledne neúnavně chlubila. Musel jí sklouznout z prstu během jejího zákeřného útoku. V hrudi se mi zažehla jiskra temného zadostiučinění, když jsem viděla, jak Chloe spadla čelist. Tvář jí vzteky planula divokou, nepříčetnou rudí.