Z pohledu Silase

Ticho v místnosti viselo ještě dlouho poté, co oba odešli. Stále jsem slyšel ozvěnu jejího hlasu, tichého a váhavého, jak brání muže, kterého jsem odmítal nazývat rodinou. Nemělo se mě to dotknout, ale stalo se. Každé slovo, které pronesla na jeho obranu, se mi zařezávalo hlouběji do hrudi, až jsem sotva mohl dýchat.

Opřel jsem se zády o zeď, hlavu zakloněnou, a zíral do prázdna.