Dante

Ráno bylo tiché, panovalo přesně takové to ticho, jaké přichází jedině po bouři. Dům se probouzel jen zvolna – v kuchyni překapávala káva, z chodby znělo tlumené mumlání Cassiana, který s kýmisi telefonoval, a občasné zavrzání podlahy pod něčími kroky. Moje mysl se však upínala k jediné věci.

K Vittorii.

Přistoupil jsem k jejím dveřím a hromádka oblečení v mé ruce jako by vážila mnohem víc,