Sídlo rodiny De Leone opět překypovalo životem. Chodbami se rozléhal smích – zvuk, jaký tu už celé týdny nikdo neslyšel. Poprvé za dlouhou dobu ve vzduchu nevisel pach kouře ani krve; bylo slyšet jen mé bratry, jak se při obědě navzájem popichují, cinkání příborů a Carmelit smích, který zněl jako první skutečný paprsek slunce po hurikánu.

Zářila, tváře měla zarudlé a do očí se jí vrátil lesk, při