Vittoria

Auto vjelo na pozemek panství. Zimní vzduch mě štípal do tváří, ale chlad mi nevadil, teď už ne. Ne po tom Zevově telefonátu. V žilách mi stále bušil tep a klidnou blaženost ze společné jízdy s Dantem vystřídal důvěrně známý žár očekávání a chladně vykalkulovaného vzteku.

Dante po mně střelil pohledem a na rtech se mu usadil lehký, pobavený úsměv. „Jen se chvěješ,“ poznamenal tónem, v něm