Marcello

Věděl jsem, že se jen nedívají. Cítil jsem to. Bylo to, jako by se mnou v pokoji sedělo něco trpělivého, co čeká na správný okamžik k úderu.

Když se ozvalo zaklepání, nebyl jsem překvapený. Už jsem toho měl prostě plné zuby. To zaklepání nebylo váhavé ani zdvořilé. Byly to tři rány do dveří, které si vynucovaly pozornost.

Nespěchal jsem. Nezareagoval jsem jako muž zaskočený nepřipravený.