Dante

Věděl jsem, že je něco v nepořádku, vteřinu poté, co jsem vešel do kuchyně.

Příliš brzy.

Příliš ticho.

A Marcello už byl vzhůru.

Už jen to samo o sobě bylo podezřelé.

Stál u linky, mírně předkloněný, jednou rukou se opíral o mramorovou desku, zatímco druhou si tiskl na obličej hadřík. Vedle něj stála otevřená lahev jakési dezinfekce a její ostrý pach přebíjel obvyklé teplo linoucí se z kávy