Pohled Luminy

Pod širokými pneumatikami křupe štěrk, když Declan trhne volantem a stočí naše únikové auto na chabě osvětlené parkoviště zchátralého lidského bistra. Netuším, kolik hodin jsme v tichosti strávili kličkováním po těch pustých, klikatých dálnicích. Posadím se ze stísněného prostoru na podlaze za zadními sedadly a zkoumavě se zahledím na mámu. Kůži má bledou a pokrytou lepkavým potem. Násilné zpřetrhání trvalého partnerského pouta si na těle vybírá ničivou daň. Přesto už teď sedí o něco rovněji a dech má klidnější, jak se jí pomalu vrací síla. To, že pouto s Vossem přetrhla jen proto, aby mě ochránila před alfovou krutostí, je dluh, který nikdy nedokážu splatit. Útěk od smečky Obsidiánového trnu znamenal opustit všechno, co jsme znaly, ale návrat by znamenal celoživotní podřízenost Kaelenovi a jeho zvráceným touhám.

Vystoupíme z auta a vklouzneme do boxu pod bzučícími zářivkami bistra. Přiloudá se mladá lidská servírka, v prstech protáčí blok na objednávky a nepokrytě flirtuje s mým starším bratrem. Declan slušným, strohým kývnutím objedná černé kávy a jídlo, aniž by její signály jakkoli vnímal. Složil nezlomný slib, že počká na svou osudovou družku, a ten slib hodlá dodržet.

Declan se těžce opře předloktími o lepkavý laminátový stůl. Ztiší hlas do tlumeného, vážného šepotu. „Musíme se držet dál od jakékoli usazené smečky. Alfa Garret zalarmuje všechny sousední alfy, že se pohřešuje budoucí luna Obsidiánového trnu. Udělá z nás obrovský terč.“

Zamračím se a založím si ruce na prsou. „Garret by se neodvážil prozradit pravdu o tom, co se v těch celách stalo. Pokus o nedobrovolné, vynucené označkování odporuje nejvyšším vlkodlačím zákonům. Ostatní alfové by se za něj nikdy nepostavili.“

Z hloubi Declanovy hrudi zavibruje temné, zvířecí zavrčení. Jeho vlk Titus je z přetrvávajícího nebezpečí naprosto nepříčetný.

Udeřím se pěstí do hrudní kosti a hlasitě, naoko zakašlu. Několik lidských hostů se k našemu boxu otočí s podezíravými pohledy. Kopnu Declana pod stolem a vrhnu na něj výmluvný pohled. „Dokud se pohybujeme mezi lidmi, musíš Tita držet na mnohem kratším vodítku.“

Máma se natáhne přes stůl a pevně stiskne mou třesoucí se ruku. Nakloní se blíž. „Lumino, pokud Garret Kaelena ponoukal, aby si tě vzal násilím, dá se s jistotou čekat, že ostatním alfám bude bezostyšně lhát. Tvůj bratr má pravdu. Musíme zůstat v úkrytu v nějakém hustě obydleném lidském městě, jako je Oakhaven. Najdeme si nenápadný podnájem, vezmeme normální práci a budeme se držet při zemi. Spolu to zvládneme.“

Pohled Kaelena

Uplynuly dvě úmorné hodiny od chvíle, kdy Voss odvedl Lumi domů. Sedím na tvrdé nemocniční židli a zírám na Corbina. Spí hlubokým spánkem a jeho tvář se pomalu hojí po Torinově nelítostném útoku. Promnu si spánky a sleduju pravidelné zvedání a klesání jeho hrudníku. Dívat se na to, jak ho můj vlk rve na kusy, byla noční můra. Corbina miluju. Za poslední dva roky jsme si spolu vybudovali život, jenže můj vlk se dožaduje naší osudové družky. Milenec z řad betů mi nemůže dát nepřekonatelnou sílu nutnou k vedení smečky, ani mi nemůže dát silné dědice, které má pokrevní linie vyžaduje. Kdyby mezi nimi dvěma došlo na lámání chleba, vyberu si Lumi. Zvolil bych ji bez zaváhání, pokaždé.

Otcův kompromis nechat si je oba pod jednou střechou byl teoreticky dokonalý. Choval jsem naivní naději, že na to přistoupí. Upřímně jsem chtěl mít po boku oba. Jenže hluboko v duši jsem věděl, že její nezkrotná hrdost by to nikdy nedovolila. Zničila perfektní řešení.

*Musíme vidět naši družku, a to kurva hned,* zavrčí Torin.

Můj mohutný vlk netrpělivě přechází v temných zákoutích mé mysli, trpělivost zcela v koncích. Vstanu a vyklouznu z tichého nemocničního pokoje. Ve vteřině, kdy venku před klinikou narazím na chladný noční vzduch, se proměním. Nechám své drahé oblečení roztrhat na nepoužitelné cáry, jakmile mé těžké tlapy dopadnou na hlínu. Vyrazím přímo k domu bety. Zběsilý běh zabere pouhých pár minut. Schovám se za mohutný dub, který nám v dětství sloužil jako tajná skrýš, a proměním se zpátky do lidské podoby. Vytáhnu odložené basketbalové šortky, které jsem v křoví nechal před několika dny, a natáhnu si je.

Vystoupám na dřevěnou verandu a vezmu za kliku vchodových dveří. V žaludku se mi usadí odporný, tíživý chlad. V domě vládne děsivé ticho.

Otevřu dveře a vkročím dovnitř. U vstupu do jídelny se prudce zarazím. Voss se těžce opírá o protější stěnu. Muž, který mi byl celoživotním mentorem a druhým otcem, vypadá jako bez života. Zvedne ke mně své zničené, krví podlité oči. A vtom mě zasáhne ta děsivá pravda.

Je pryč. Opustila mě.

Torin se prodere na povrch. V ohlušujícím, slepém vzteku se zmocní mého těla. Zařvu a holými pěstmi buším znovu a znovu do sádrokartonu. Popadnu těžké dřevěné jídelní židle a mrštím jimi přes celou místnost; roztříští se o podlahu na ostré třísky. Ničíme všechno, co máme v dosahu – surová tělesná reakce na žal, který nám rve hruď.

Těžce oddechuju a stojím uprostřed spouště, než se mi konečně podaří získat částečnou vládu nad vlastním tělem. Zuřivě zabodnu pohled do zlomeného muže na podlaze. „Co se to kurva stalo?“

Voss ztěžka polkne a ochraptělým hlasem řekne: „Helena mě omámila. Přetrhla naše posvátné pouto. Jsou pryč. Má rodina je pryč.“

Zavřu oči a telepaticky se spojím s otcem.

*Co do prdele znamená, že jsou pryč? Proč ji vůbec někdo pouštěl ze zabezpečených cel?* vyjede Garret přes naše mentální pouto.

*Nech ty cely bejt! Musíme ji okamžitě najít!* zařvu v odpověď a utnu ho.

Otec mentální spojení přeruší. O vteřinu později se napojí hluboko do rozsáhlé smečkové sítě. Těžký telepatický rozkaz zasáhne každého dostupného stopaře a vycvičeného válečníka na teritoriu. *Naše drahocenná budoucí luna byla unesena.*

Za vysypanými okny vyrazí k noční obloze mohutný chór mrazivého vytí. Samotná síla toho zvuku rozechvěje zbývající tabulky skla. Štvanice začala.

Sjedu Vosse chladným pohledem plným odporu. „Okamžitě se seber a jdi na ošetřovnu. Takhle jsi mně i smečce k ničemu. Pokud chceš svou družku ještě někdy vidět, dej se do kupy. Já musím svou lunu přivést zpátky domů.“

Otočím se k němu zády a rázným krokem vyjdu ze zdemolovaného domu.

My tě najdeme, Lumino.