Pohled Luminy

Ve chvíli, kdy otec s tím odporným žuchnutím dopadne na podlahu, se mi mysl v hrůze rozběhne na plné obrátky. Matka odstrčí židli a dožaduje se, abychom okamžitě odešli. Její naléhavý příkaz mě vytrhne z ochromení. Otočím se na patě a vyběhnu po schodech do svého pokoje, beru je po dvou.

Ze stísněné skříně vytáhnu velkou cestovní tašku. Ruce se mi třesou tak silně, že sotva zvládnu rozepnout zip. Do otevřené tašky házím oblečení, boty a cokoli dalšího, co dokážu unést. Horké slzy mi zamlžují zrak, když se rozhlížím po tomto důvěrně známém prostoru. Tento pokoj bezpečně uchovával roky drahocenných vzpomínek, pozůstatky hluboké lásky, o které jsem si kdysi pošetile myslela, že je nezlomná. Krutá realita toho, jak hluboce jsem se mýlila, mi těžce dopadá na hruď.

Přejdu k nočnímu stolku a z dřevěného povrchu vezmu masivní zarámované fotografie, na kterých jsem s Harper. Opatrně fotky zasunu do postranních kapes plátěné tašky. Měly jsme být sestry. Modlím se, aby ke mně nechovala temnou nenávist za to, že odcházím tak náhle, ale hořkou pravdou je, že mě připravili i o naše sesterské pouto.

„Měla bys radši pohnout, Lumi.“

Declan tiše vejde do pokoje. Dvěma dlouhými kroky překoná místnost a přitiskne si mě k sobě v divokém, ochranitelském objetí. Jeho známá síla mě ukotvuje.

„Musíme se od hranic smečky dostat tak daleko, aby nás nebylo možné vystopovat. Neutrácej slzy pro ty dva sobecké zbabělce. Nezaslouží si ani jedinou kapku. Máma už na nás čeká dole. Musí udělat ještě jednu zásadní věc, než tenhle zuřící chaos necháme navždy za sebou.“

Celá se chvěji, když se od něj odtáhnu. Sejdu za Declanem po dřevěných schodech dolů. Matka sedí u jídelního stolu zcela nehybně. Její chladný pohled neúprosně provrtává bezvládné tělo mého otce Vosse. Srdce se mi v hrudi sevře jako ve svěráku. Děsivé uvědomění toho, co se chystá udělat svému vlastnímu osudovému druhovi, se přese mě převalí ve vlnách.

Slzy mi rychle stékají po tvářích. Vykročím vpřed, natáhnu ruku a pokusím se zastavit její šílenství.

„Mami, prosím, počkej.“

Zvedne pevnou ruku a zarazí mě dřív, než stačím udělat další krok.

„Ani se o to nepokoušej, Lumino Skye. Nic z této katastrofy není tvoje vina. Voss se rozhodl zcela vědomě. Odmítám zůstat svázaná s mužem, který nechrání svou vlastní rodinu.“

Zhluboka, z plných plic se nadechne a narovná ramena. Hruď se mi sevře bezdešným napětím. Nakonec vysloví starodávná, ničivá slova, o nichž jsem si nikdy nemyslela, že je z jejích úst uslyším.

„Já, Helena Joy Vanceová, formálně odmítám a trvale přetrhávám všechna posvátná pouta s Vossem Alaricem Vancem.“

Přesně ve vteřině, kdy slova opustí její rty, se tichým pokojem rozlehne niterné prasknutí. Podlomí se jí nohy. Zmocní se jí ryzí, neslýchaná fyzická i duchovní bolest z přetržení završeného osudového pouta, ale Declanovy bleskurychlé reflexy ji bezpečně zachytí dřív, než její kolena dopadnou na parkety.

Vzduch prořízne hlasité, děsivé zasténání čiré agónie. Přestože je Voss omráčený silnou dávkou oměje, divoce sebou hází. Jeho velká ruka instinktivně vyletí nahoru a chytne se za hruď přímo nad srdcem, kde kdysi kvetlo přervané pouto.

Declan pozvedne naši těžce zápasící, lapající matku výš ke svému boku, přičemž jeho tvář halí ponuré odhodlání.

„Máma použila jen tolik jedu, aby ho dočasně vyřadila z provozu. Chce, aby se probudil a žil s mučivými následky toho, co dnes provedl.“

Opatrně pomůže naší matce zadními dveřmi ven. Rychle vyjdeme na chladný vzduch a on usadí její křehkou postavu na sedadlo spolujezdce ve svém autě. Pak Declan stočí svůj pronikavý pohled přímo ke mně.

„Lumi, potřebuju, aby sis vlezla na zadní sedadlo, lehla si na podlahu a držela hlavu dole, dokud nebudeme mimo území smečky. Pohraniční hlídky dostaly přísné, výslovné rozkazy zajistit, abys za žádných okolností neodešla. Mají pokyn tě okamžitě odvést k alfovi, pokud se o to jen pokusíš.“

Při pomyšlení na ten brutální chaos, který jsem svým milovaným způsobila, mi v hrdle jako žluč stoupá těžká, dusivá vina. Declan zahlédne lítost v mých očích. Nakloní se blíž a v očích mu plane divoká věrnost.

„Zůstat v tomhle pekle pro nás nepřichází v úvahu. Kam jdeš ty, tam jdeme i my, bez řečí.“

Přeplněná nesmírnou vděčností se natáhnu a jemně políbím jeho drsnou tvář. Otevřu těžké dveře auta a vklouznu do stísněného prostoru na zadních sedadlech. Matka natáhne třesoucí se ruku dozadu. Pevně stisknu její zpocené prsty, zatímco Declan nastartuje burácející motor.

Auto se obezřetně přibližuje k silně opevněné hranici území Obsidian Thorn. Ve stísněném prostoru mi hoří plíce, jak zadržuji dech. Štěrk hlasitě křupe pod mohutnými pneumatikami. Do ostrého světla reflektorů vstoupí impozantní ozbrojený strážce a zastaví naše vozidlo. Declan stáhne okénko na straně řidiče. Jeho hlas zůstává pevný a neprozrazuje ani špetku strachu.

„Hej chlape, kam máš namířeno?“ zeptá se strážný drsně.

„Táta mě poslal na naléhavou obchůzku po sousedních spojeneckých smečkách. Říkal jsem si, že využiju čas navíc a zkusím při tom konečně najít svou osudovou družku.“

Zoufalá, leč bezchybná lež zabere. Strážný přikývne a mávne rukou směrem ke strážní budce. Hlasitý mechanický zvuk těžké železné brány, která se pomalu otevírá, vyžene mé splašené srdce do děsivých obrátek.

Když auto trhne dopředu a my projedeme branami, ještě naposledy se ohlédnu na smečku, která měla být naším domovem – na místo, na které teď chci už jen zapomenout.