„Namažu ti to,“ pronesl přísně.

„Není třeba. Jsem v pořádku,“ zachraptěla jsem.

Pohled mu potemněl. „Buď tě namažu já, nebo to uděláš sama. Rozhodni se.“

Vztek ve mně vzkypěl. „Tristane, mohl bys toho prosím tě nechat?“ Byla jsem naprosto vyčerpaná, ale on mi nepřestával pít krev.

Přikývl. „Takže já?“

Ta jeho umíněnost mě vytáčela k nepříčetnosti.

Posadila jsem se a vší silou do něj strčila. Neček