**Sienna**

„Sienno, kávu pro pana Kingstona. Okamžitě!“

Ten pronikavý, nervy drásající jekot patřil paní Higginsové. Byla to stálá tyranka finančního oddělení, nebo přesněji řečeno, moje osobní tyranka. K popisu téhle ženské jsem měla v zásobě podstatně barvitější slovník – řadu sprosťáren, za které by se styděl i námořník –, ale odmítala jsem tak vybranými urážkami plýtvat hned po ránu. Zkrátka jsem si už zvykla, že ta starší ženská hází své vlastní povinnosti na má bedra. Už tak jsem měla jako účetní práce nad hlavu, jenže stěžování si nebylo ve scénáři mé současné role.

„Už na tom dělám! Dejte mi deset minut!“ houkla jsem na ni nazpět. Odtáhla jsem prsty od ošoupané plastové klávesnice a zvedla se z té tuhé, nesnesitelné kancelářské židle. Tenhle laciný kus nábytku byl pro můj zadek každodenním mučicím nástrojem.

„Máte pět. Porada mu začíná v osm a výslovně řekl, že kávu chce s velkým předstihem!“ zaječela.

Už jsem byla v pohybu a mé levné černé podpatky zběsile klapaly o ošoupané linoleum. Korporátní výplata, kterou jsem dostávala, ani zdaleka nestačila na to, aby ospravedlnila tenhle ranní záchvat paniky. Bývaly chvíle, prchavé a planoucí hněvem, kdy jsem snila o tom, jak jí zabořím ruce do těch odbarvených blond vlasů, vyrvu ji ze židle a donutím ji čelit její vlastní nehorázné neschopnosti. Bylo by tak snadné dát průchod své skutečné povaze, utrhnout Sirénu ze řetězu a roztrhat tuhle všední kancelářskou hierarchii na cáry. Mohla bych ji zničit. Mohla bych ji zlomit.

Jenže jsem hrála roli. Tady, v ostrém zářivkovém světle pětadvacátého patra, jsem byla jen Sienna Blackwoodová. Sienna Blackwoodová, kterou jsem si vytvořila, byla bezpáteřní, bázlivá myška, jež se zmohla jen na slušné a poslušné myšlenky. Rohožka. Potřebovala jsem anonymitu této duši drtící korporátní práce, abych vyvážila temnou, svůdnou realitu svého druhého života. Být za denního světla neviditelná byla daň za to, že jsem vládla noci.

Jakmile jsem prošla otočnými skleněnými dveřmi v hale, mé podpatky začaly divoce a neúnavně bušit do betonového chodníku. Kavárna byla svižné dvě minuty chůze na rohu ulice. Počítala jsem s dalšími dvěma minutami stání u pultu, což znamenalo, že jsem samotnou cestu musela zkrátit na pouhé vteřiny. Prakticky jsem běžela po chodníku, kličkovala mezi lidmi v oblecích spěchajícími do práce a ignorovala pálivou bolest v lýtkách.

„Obvyklou objednávku pro pana Kingstona!“ vyhrkla jsem udýchaně hned ve dveřích.

V útulné, jasně osvětlené kavárničce to těžce vonělo praženými zrny, rozpuštěným cukrem a teplým pečivem. Toby, přepracovaný barista, který zvládal ranní nápor, prudce zvedl hlavu. Pískově plavé vlasy mu spadly do čela a vrhaly stín do jeho jasně zelených očí. Okamžitě nechal kávovar, který právě utíral, zcela ignoroval zámožně vyhlížející pár čekající na objednávku a sáhl po novém kelímku.

Věděl, co má dělat. Černá, čerstvě namletá tmavá káva. Žádný cukr. Žádné mléko. Žádná smetana. Jen ostrá, zřetelná špetka skořice, která nápoji dodala řízný, smyslový náboj. Tu nesnesitelnou objednávku generálního ředitele jsem znala nazpaměť. Samotné opakování této ranní rutiny se mi vrylo tak hluboko do mozku, že se mi občas zdály stresové sny o tom, jak se v kóji topím ve vařící černé kávě. Byla jsem si celkem jistá, že ty sny a realita kolem mého děsivého šéfa spolu přímo souvisejí.

„Hotovo!“ křikl Toby přes syčení parní trysky.

Vrhla jsem se k pultu, práskla přesnou hotovostí o kovový povrch a popadla papírový kelímek s návlekem. Vyrazila jsem ze skleněných dveří dřív, než zvonek nad nimi stihl dozvonit. Mé boty se znovu pustily do souboje s chodníkem. Toby chápal, že při mém každodenním běhu jde o život. Generální ředitel byl jeho nejvýnosnějším štamgastem – bezohledný muž s nulovou tolerancí k chybám a naditou peněženkou, který Tobymu štědrými dýšky v podstatě sám financoval školné na univerzitě.

Nasprintovala jsem do dokonalého běžeckého tempa a zkontrolovala stříbrné hodinky na zápěstí. Zbývala jedna minuta.

„S dovolením! Podržte ty dveře!“ vykřikla jsem, když jsem vběhla do rozlehlé mramorové haly a mířila přímo k zavírajícím se kovovým dveřím manažerského výtahu.

Mezi posuvná kovová křídla bleskově vklouzla noha v elegantní značkové lodičce, což je přinutilo se znovu otevřít. Vpotácela jsem se dovnitř s divoce se dmoucím hrudníkem a svírala papírový kelímek jako záchranné lano. Aspen, má naprostá spása a nejlepší kamarádka v celé budově, o krok ustoupila, aby mi udělala místo.

„Ranní lov kávy?“ zeptala se Aspen. Přitáhla si mě do rychlého, voňavého objetí.

„Jo,“ zvládla jsem ze sebe vypravit to jediné slovo mezi hlubokými, trhavými nádechy.

Vědoucně se pousmála, jako by ji bavil nějaký soukromý vtip, a obrátila pozornost k zrcadlové stěně výtahu. Otevřela tubu s tmavě rudou rtěnkou a začala si vykreslovat bezchybné rty. Aspen byla bezesporu tou nejúchvatnější ženou v celé korporaci. Měla dlouhé, neuvěřitelně tvarované nohy a husté, havraní vlasy jí splývaly v ležérních vlnách až k bokům. Pro polovinu vedení v budově byla ztělesněnou fantazií. Naneštěstí pro nekonečný zástup mužů, kterým na ni v odpočinkové místnosti tekly sliny, hrála za druhý tým a byla šťastně zadaná.

„Jak se má Tessa?“ zeptala jsem se a nespouštěla oči z digitálního displeje nad klávesnicí.

Zářící červená čísla stoupala s nesnesitelnou pomalostí. Desáté patro. Jedenácté patro. Výtah se vysmíval mé úzkosti a natahoval napětí tak dlouho, až jsem balancovala na pokraji totálního nervového zhroucení.

„Má se dobře. Dneska máme rande, takže celý den dělá tajnosti.“ Aspen stiskla rty k sobě a spokojeně mlaskla.

Aspen a Tessa tvořily stálý pár už od mého prvního týdne ve firmě. Strávila jsem bezpočet obědových pauz posloucháním Aspenina básnění o její přítelkyni. Věděla jsem o jejich dynamice tolik, že bych dokázala s děsivou přesností zmapovat celý jejich sexuální život, včetně oblíbených poloh, rozvrhu a konkrétních zvyků v ložnici.

Těžké cinknutí výtahu mou odpověď utnulo. Kovové dveře se rozestoupily a odhalily rozlehlé, zastrašující ticho pětadvacátého patra.

„Tak, tady vystupuju. Pokecáme později?“ zeptala jsem se.

Aspen zářivě přikývla. Vystoupila jsem z kabiny a rázným krokem zamířila přímo k prosklené kanceláři paní Higginsové. Scénář byl vždycky stejný. Já odřela tu těžkou práci, donesla kávu a ona pak kelímek vzala, vpochodovala do šéfovy kanceláře a prezentovala to jako svůj vlastní úspěch. Udržovalo to její iluzi hypervýkonné osobní asistentky.

Zahnula jsem za roh a zůstala jako přimrazená. Její kožené křeslo bylo prázdné. V kanceláři byla tma.

Uprostřed jejího mahagonového stolu byl přilepený svítivě žlutý lepicí lístek.

**Odneste mu kávu do zasedačky. Schůzka byla přesunuta na 7:50.**

Zírala jsem na ten černý inkoust. Prsty mi znecitlivěly. Papírový kelímek se v mém sevření naklonil a horká káva mi málem opařila klouby. Jakmile jsem vstřebala význam těch slov, zaplavila mě ledová, dusivá hrůza. Musela jsem tu kávu doručit osobně. Musela jsem se podívat té bestii do očí. Modlila jsem se, aby se koberec na podlaze rozestoupil a pohltil mě do zemské kůry.

Hruď mi sevřela vnitřní panika. Celou dobu svého zaměstnání jsem se generálnímu řediteli vyhýbala jako moru. Když jsem u výtahů spatřila jeho široká ramena, šla jsem po schodech – i kdyby to znamenalo vyšlapat pětadvacet vyčerpávajících pater v úzké pouzdrové sukni. Pokud jsme se náhodou ocitli na stejné chodbě, zabodla jsem pohled do svých levných bot a předstírala, že černá barva je ta nejvíce fascinující věc ve vesmíru. A kdyby snad někdy prošel kolem mé kóje, civěla jsem bez mrknutí do zářícího monitoru, vyděšená, že by jediné zachvění mých řas mohlo upoutat jeho dravou pozornost.

Z Kaelena Kingstona se mi nervozitou obracel žaludek. Působil, že mě mrazilo po celém těle, žaludek se mi stahoval v křeči a instinkty řvaly na poplach. Vyzařovalo z něj ryzí bohatství a nekontrolovaná moc. Jeho tvář byla maskou chladné lhostejnosti, ale pod povrchem jeho oříškových očí vždy plápolalo peklo hněvu a dominance. Byla to chodící pohroma – bez mrknutí oka neustále vyhazoval ředitele, štěkal rozkazy a ničil kariéry.

Nejhorší ze všeho však byla tíha jeho pohledu. Kdykoli jsem byla nucena pobývat s ním v jedné místnosti, cítila jsem, jak se jeho oči zabodávají do mě. Připadala jsem si jako štvaná zvěř. Ze všech těch ctižádostivých, hlasitých a sebevědomých žraloků v tomto korporátním akváriu jako by se vždycky zaměřil zrovna na tu tichou, ubohou myšku v rohu.

Donutila jsem nohy k pohybu. Dlouhými, ztuhlými kroky jsem zamířila k hlavní zasedací místnosti. Zhluboka a odměřeně jsem dýchala a v duchu si odříkávala uklidňující mantry. Sienna Blackwoodová, kterou jsem hrála, byla křehká. Spoléhala na hluboké dýchání a počítání do deseti. Tuto postavu jsem vybudovala od základů, a abych toto setkání přežila, musela jsem vklouznout do její kůže naprosto dokonale. Musela jsem se zmenšit. Musela jsem se podřídit.

„Je to jenom člověk. Normální lidská bytost. Neukousne tě,“ mumlala jsem si tu lež pod vousy.

Sevřela jsem prsty kolem těžké ocelové kliky a zatlačila do dveří z matného skla.

Na prahu jsem ztuhla. Masivní, sluncem zalitá místnost byla prázdná. Nebyli tam žádní členové správní rady. Žádní ředitelé.

V čele kolosálního skleněného stolu seděl pouze Kaelen Kingston. Držení těla měl strnulé, jeho široká ramena působila impozantně v černém obleku šitém na míru, který dokonale obepínal jeho smrtící postavu. Pozornost měl upřenou na otevřenou složku. Na prchavou vteřinu mě napadlo, že bych mohla položit kelímek na stůl a utéct. Pak ale těžké dveře za mými zády s hlasitým, neúprosným cvaknutím zapadly.

Prudce zvedl hlavu. Jeho pohled se uzamkl do mého.

*Horší už to být nemůže,* pomyslela jsem si. Velkolepě jsem se pletla. Situace se měla každou chvíli zřítit do naprostého chaosu a Kaelen Kingston do mě hodlal ten nůž vrazit sám.

„Vy jste?“ Jeho hlas byl hluboké, sametové dunění, které se rozechvělo o skleněné stěny.

Na zlomek vteřiny jsem stála jako ochromená. Pak jsem si vzpomněla na svůj výcvik a sklonila bradu. Odvrátila jsem zrak k netknutému koberci a nechala své černé vlasy po ramena padnout dopředu, aby mi zastřely obličej. Potřebovala jsem schovat své ledově modré oči pod ofinu dřív, než v nich spatří ostrou inteligenci, která v nich číhala.

Byl mistrovským dílem mužské genetiky. Tmavé vlasy měl dnes upravené s puntičkářskou přesností, v ostrém kontrastu k tomu lehce rozcuchanému vzhledu vyzývajícímu k prohrábnutí prsty, jaký nosil obvykle. Jeho typicky rozzuřené oříškové oči byly podivně klidné, zbavené obvyklého ohně, což propůjčovalo jeho tváři téměř neutrální výraz. Měl vysoké, aristokratické lícní kosti, čelist tak ostrou, že by mohla řezat sklo, a dokonale tvarovaný nos. Ta čistá, ochromující přitažlivost toho muže byla zbraní. Byla jen další vrstvou jeho zastrašovacích praktik – v ostrém protikladu k nevýraznému, snadno přehlédnutelnému zevnějšku, k němuž jsem se nutila já.

S námahou jsem polkla naprázdno ve vyschlém hrdle.

„J-já p-pracuji ve finančním oddělení. J-jsem účetní.“ Ta lež ze mě vyšla jako žalostné, zašeptané zakoktání.

„A přesto mi denně nosíte kávu? Nemyslím si, že by to patřilo k vašim pracovním povinnostem, slečno Blackwoodová.“

Prudce jsem zvedla hlavu. Z plic mi zmizel všechen vzduch. Měla jsem chuť zadusit se vlastními slinami. Modlila jsem se, abych se začala dusit, jen aby se ten rozhovor hned teď ukončil a já unikla té děsivé pravdě, která mi bušila do spánků. Znal mé jméno. Věděl přesně, kdo jsem, a věděl přesně, co dělám. Proč předstíral opak? Jakou zvrácenou psychologickou hru ten chlap hrál?

„P-prosím, pane?“ zamumlala jsem a udržovala v hlase chvění.

Podívala jsem se mu zpříma do očí. Náraz jeho pohledu byl fyzický. Mezi nohama se mi usadila náhlá, těžká touha. Stehna se mi instinktivně stiskla k sobě, jak se mi kunda zalila horkým, kluzkým vlhkem – bezděčná reakce na tu dusivou, syrovou dominanci, která z něj sálala. Klitoris mi pulzoval proti švu levných kalhotek. Žádný muž nikdy nepřiměl mé tělo k tak rychlé poslušnosti, neomámil mě ryzí, nefiltrovanou touhou jen tím, že seděl na židli a díval se na mě. Nedokázala jsem přerušit oční kontakt. Ta magnetická přitažlivost byla příliš silná. Má maska praskala.

Kaelenovy rty se zkroutily do temného, vědoucího úšklebku.

„Nejsem idiot. Během prvních tří let, co pro mě paní Higginsová pracovala, netrefila mou objednávku ani jednou. Ale teď je bezchybná. Bylo tedy nasnadě, že jsem pojal podezření, když se má káva zázrakem proměnila v *mou* kávu. Celou tuhle situaci jsem si nechal prověřit už před rokem.“

Něco ve mně prasklo. Ubohá, koktající účetní na místě zemřela. Siréna se drápy drala na povrch a přinášela s sebou všechen oheň a aroganci, které jsem držela pohřbené v temnotě.

„Dovolte, pane? Vy jste mě sledoval? A pokud jste přesně věděl, co dělám, proč si to se mnou vyříkáváte až teď? Připadá mi poněkud dětinské hrát takové hry s vlastní zaměstnankyní. Řídíte firmu, nebo dětské hřiště, pane?“

Ta slova mi vyletěla z hrdla s ostrou, kousavou zřetelností. Koktání bylo pryč. Páteř se mi narovnala. Zpražila jsem ho pohledem a vyzývala ho, aby zkusil zpochybnit náhlý posun v dynamice moci v této místnosti.

Kaelen nepatrně ucuknul a jeho uhrančivou tváří bleskl nefalšovaný šok.

V hrudi mi vystřelila panika. Uklouzla jsem. Dovolila jsem své pravé osobnosti vycenit zuby na nejmocnějšího muže v budově. Okamžitě jsem sklopila zrak zpátky k podlaze a zoufale se snažila schoulit zpět do té plaché, vyděšené ulity, kterou jsem před několika vteřinami opustila.

Kaelen se pomalu a zhluboka nadechl.

„Důvod, proč jsem si to s vámi nevyřídil dřív, je ten, že jsem chtěl přesně vidět, jakého idiota jsem to vlastně přijal, když se nechá kolegyní takhle zneužívat. Chtěl jsem vidět, jak dlouho to vydržíte a jestli se někdy dokážete ozvat. Ale vy jste to nikdy neudělala. Nicméně vzhledem k tomu, že mou objednávku kávy zvládáte tak bravurně, budete ji nosit vy. Chci svou kávu každý den přesně v sedm.“

Arogance v jeho hlase škrtla sirkou o můj vztek. Siréna ve mně znovu vzplála a odmítala si nechat nasadit náhubek.

„To nespadá do mé pracovní doby. Chodím na čtvrt na osm a odmítám chodit dřív,“ odsekla jsem věcným, neoblomným tónem.

Jeho husté obočí vyletělo vzhůru. Oříškové oči mu ztemněly v bouři autority.

„Na to jste měla myslet dřív, než jste si ze sebe nechala udělat rohožku. A teď vypadněte z mé kanceláře. Ta vaše ubohá existence, která je jen zklamáním, se mi hnusí.“

Ta urážka visela v chladném vzduchu – brutální vykázání, které mělo slabší ženu rozdrtit. Kdybych stála v temné místnosti v centru města, měla na sobě své vlastní šaty a vládla svou vlastní mocí, zbavila bych toho muže jeho arogance během několika vteřin. Srazila bych Kaelena Kingstona na kolena. Svékla bych ho donaha, učinila ho zranitelným a donutila ho škemrat o jediný dotek.

Jenže v této sluncem zalité zasedačce, pod drtivou tíhou reality, jsem nebyla ničím víc než Siennou Blackwoodovou. Byla jsem chodící fasádou postavenou na poslušnosti, ostychu a strachu. Nemohla jsem se prozradit kvůli jednomu kelímku kávy. Musela jsem spolknout žluč, která mi stoupala do krku. Musela jsem se podrobit.

„Ano, pane.“

Otočila jsem se na podpatku, tiskla k sobě svou zraněnou hrdost a vyšla z místnosti, smířená s krutým pokáráním od toho naprostého kreténa, kterému jsem dělala poskoka a k němuž jsem byla přikována.