**Sienna**

Probudila jsem se zachumlaná do měkké peřiny. Hřejivé ranní slunce mi zalévalo tvář a vrhalo jasné paprsky na polštáře. Tichou ložnicí proniklo ječivé zvonění budíku, které mě drsně vytrhlo ze spánku. Zamrkala jsem těžkými víčky a poslepu natáhla ruku k nočnímu stolku, abych plácla po tlačítku odložení. Posadila jsem se a protřela si oči. Kdesi hluboko v mysli mě neodbytně hlodal jakýsi nepříjemný neklid. Připomínalo to temnou, rozmazanou vzpomínku, k níž jsem se nedokázala dostat, stín tančící těsně mimo můj dosah. S unaveným povzdechem jsem ten divný pocit zaplašila a spustila nohy přes okraj matrace.

Šourala jsem se do koupelny, abych se připravila na další vyčerpávající den v kanceláři. Studená keramická dlažba mě trochu víc probrala. Popadla jsem plastový zubní kartáček a na štětinky vymáčkla štědrou dávku mátové pasty. Zvedla jsem kartáček k ústům, připravená absolvovat svou běžnou ranní rutinu.

Rukojeť mi vyklouzla z roztřesených prstů a s rachotem dopadla do porcelánového umyvadla.

Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle, paralyzovaná tím děsivým výjevem, který na mě hleděl zpět. Ze strany mého bledého krku na mě výsměšně zíral velký, hluboký, jasně červený otisk zubů. Kůže byla protržená a silně pohmožděná, což ostře kontrastovalo s mou světlou pletí.

„Ne, to se mi musí jen zdát,“ vydechla jsem nahlas.

Naklonila jsem se nad umyvadlo a zoufale se snažila přesvědčit sama sebe, že mě jen šálí zrak. Třesoucí se rukou jsem se natáhla a lehce se dotkla pohmožděné kůže.

Vteřinu poté, co se mé konečky prstů dotkly kůže, mi nervovou soustavou projela ostrá, elektrizující bolest. Sykla jsem a zkroutila se v pase, křečovitě se držíc okrajů umyvadlové desky. Tělem se mi převalila těžká vlna nevolnosti a hlubokého vyčerpání. Žaludek se mi zvedal prudkým nutkáním na zvracení. Kůže pod látkou oblečení mě pálila. Sklopila jsem zrak. Měla jsem na sobě pyžamo. Vůbec jsem si nepamatovala, že bych si ho včera večer oblékala.

V mysli se mi vyrojily děsivé záblesky ze včerejšího večera. Zářící rudé oči probodávající temnotu. Ostré zuby jako břitvy zatínající se do lidského masa. Trýznivá, ohnivá bolest drásající mé žíly a spalující mě zevnitř. Mohlo to být skutečné? Mohl být můj přísný, chladný šéf a generální ředitel skutečně tou zrůdnou bestií?

Zahnala jsem tu děsivou myšlenku. Objala jsem se pažemi a nutila se zhluboka, trhaně dýchat. Byla to jen nějaká neobvyklá kožní vyrážka spojená s živou, vracející se noční můrou. Určitě ano. Racionální část mého mozku křičela, že lidem se přes noc neobjeví hluboké, krvavé otisky zubů. Můj šéf, Kaelen Kingston, byl bezohledný korporátní diktátor, ne divoký noční tvor. Lhala jsem sama sobě a zabíralo to. Prohrabala jsem skříň, našla levný hedvábný šátek a pevně si ho uvázala kolem krku. Ten příšerný otisk zakryl dokonale, i když laciná látka dráždila mou rozpálenou kůži.

K tyčící se kancelářské budově jsem dorazila přesně v půl osmé. Ztěžka jsem oddychovala, když jsem procházela otočnými skleněnými dveřmi. Krk mi pod těsným hedvábným šátkem pálil jako rozpálená pec. Horečka, která se ve mně vařila, mi rozpalovala krev a rozmazávala okraje zorného pole. Zamířila jsem k bezpečnostním rámům v hlavní hale. Vytáhla jsem identifikační kartu a chystala se naskenovat otisk prstu, když mě do hrudi prudce zasáhl záchvat čiré paniky.

Zírala jsem na digitální hodiny připevněné na mramorové zdi.

Zapomněla jsem panu Kingstonovi koupit jeho povinnou ranní kávu.

Otočila jsem se na patě a vyběhla z haly. Podpatky mi klapaly o betonový chodník, jak jsem pádila přes blok k místní kavárně. Rozrazila jsem skleněné dveře a nevnímala veselé zacinkání zvonku u vchodu. Fronta byla naštěstí krátká. Objednala jsem si černou kávu, úzkostlivě podupávala nohama o podlahu a škubala si za tmavé vlasy.

„Vaše objednávka!“ zavolal barista Toby zpoza pultu.

Bez slova díků jsem mu vytrhla horký papírový kelímek přímo z ruky, otočila se na podpatku a hnala se zpátky ulicí závratnou rychlostí.

V kabelce mi začal vyzvánět mobil. Zápolila jsem s kovovým zipem, přičemž jsem málem upustila vařící kávu, a nakonec přístroj vytáhla. Vteřinu poté, co jsem si na displeji přečetla zářící jméno volajícího, se mi srdce v hrudi rázem zastavilo.

„Zabte mě někdo,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Přejela jsem po zeleném tlačítku pro příjem hovoru a přitiskla si telefon k uchu.

„Zdravím tě, má malá Siréno,“ ozval se z druhého konce linky Cassianův hluboký, chraplavý a velitelský hlas.

Nenáviděla jsem jeho telefonáty. Protivila se mi jeho neustálá kontrola a stín, který vrhal na můj život.

„Ahoj Cassiane, teď se mi to vážně moc nehodí. Můžu ti zavolat zpátky?“ zeptala jsem se, zatímco jsem kličkovala mezi ranním davem chodců.

„Potřebuji jen pět minut tvého času, Sienno.“

Jeho tón nepřipouštěl žádné námitky. Přes mé zoufalé snahy se ho zbavit Cassian trval na domluvení rutinní kontroly. Bylo to velice zvláštní vzhledem k tomu, že jsme se seznámili teprve před několika týdny. Proč na mě potřeboval tak bedlivě dohlížet? V téhle temné hře jediných možností nebylo říct Cassianovi ne nikdy reálnou volbou. Měl pod kontrolou příliš mnoho věcí – byl temným stínem vznášejícím se nad mou siréní pokrevní linií. Neochotně jsem přistoupila na jeho požadavky, domluvila čas a hovor ukončila.

Vrazila jsem telefon zpátky do tašky. Ruce se mi viditelně třásly. Horečka znovu vyletěla nahoru a roztočila ulice města. Zaťala jsem čelist a překonala závrať. Konečně jsem se vrátila do haly, přiložila bezpečnostní kartu a spěchala k soukromému výtahu vyhrazenému pro vedení společnosti. Stříbrné dveře se s tichým šumem zavřely a uvěznily mě v kovové kleci směřující vzhůru do střešní kanceláře pana Kingstona.

Stála jsem v tichém výtahu sama, jak stoupal vzhůru. Ticho mi těžce doléhalo na uši. Náhle se mi sevřela hruď. Zhroutila jsem se.

Po tvářích mi stékaly těžké slzy. Vzlykala jsem, neschopná zastavit ten surový nával emocí. Slané kapky zanechávaly skvrny na límečku mé nažehlené bílé pracovní košile. Volnou paží jsem si objala břicho a snažila se udržet své chvějící se tělo pohromadě. Vůbec se mi nepodobalo být tak emotivní a křehká. Vždycky jsem své city držela pod zámkem. Dnes se však mé sebeovládání roztříštilo na kusy.

Výtah cinkl. Uprostřed budovy se dveře rozjely.

Dovnitř nastoupila paní Higginsová. Jednou se podívala na mou uplakanou tvář a nasadila odporný, povýšený úšklebek. Spěšně jsem si z tváří setřela slzy a otočila hlavu, abych nepřítomně zírala do kovové stěny. Moje obvyklá taktika byla prostá: když nereaguji, dá mi nakonec pokoj.

Dnes tato taktika žalostně selhala.

„Ty opravdu nedokážeš udělat ani jednu jedinou jednoduchou věc,“ ucedila Higginsová a zkřížila ruce na prsou. „Včera jsem tě žádala, abys s tím kafem pospíšila, ale kdepak. Musel mi kvůli tobě vyčinit. Máš vůbec tušení, jak je stresující být mnou?“

Mlela dál a svalovala na mě vinu za své nedávné pokárání. Kňourala o tom, kolik má práce, o svém postavení a o svém údajně stresujícím životě.

Stála jsem jako přimrazená. Jak si ta potvora bez ustání stěžovala, má obvyklá poddajná otupělost se rychle měnila v hluboký, ryzí vztek. Horečka v mých žilách vzkypěla. Jed, který jsem se snažila ignorovat, mi v hrudi zažehl prudký oheň. V uších mi divoce bušil tep a přehlušoval její skřípavý hlas. Sevřela jsem kelímek s kávou tak silně, až se lepenkový obal pod mými prsty zdeformoval.

Výtah konečně znovu cinkl. Dveře se otevřely do mého patra a odhalily širokou chodbu plnou kancelářského personálu.

Otočila jsem se k Higginsové čelem. Svou poslušnou roli rohožky jsem rozcupovala na kousky přímo před zírajícím, šokovaným publikem.

„Ale jdi do prdele, Maro,“ vyjela jsem na ni hlasitě a můj hlas se rozlehl ztichlou chodbou. „Proč si ty svoje stížnosti nevezmeš a nestrčíš si je rovnou do prdele?“

Higginsová lapla po dechu a tvář jí zbledla.

„Tvůj posranej život je mi úplně u prdele!“ zařvala jsem, udělala krok k ní a donutila ji couvnout. „Mám svých zasraných sraček víc než dost, ty ubohá, věčně prudící mrcho!“

Nečekala jsem na odpověď. Prudce jsem se otočila a vyrazila z výtahu. Rázovala jsem kolem omráčených přihlížejících. Ústa měli dokořán v čirém šoku. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo ani nedýchal.

„Ať jde celej můj život do hajzlu,“ vztekle jsem zaklela pod vousy a hrudník se mi zvedal vyčerpáním.

Kráčela jsem chodbou, hnaná kupředu adrenalinem, dokud jsem nedorazila k těžkým mahagonovým dveřím kanceláře pana Kingstona.

Zastavila jsem se. Podrážky mých bot se pevně zabořily do koberce.

Ztuhla jsem na místě jako přikovaná.

Adrenalin vyprchal a nahradil ho ledový, dusivý děs. Ruka se mi vznášela nad mosaznou klikou. Co když ty včerejší hrůzy nebyly halucinace? Co když ta pálivá bolest, tesáky a jed byly skutečné? Co když byl můj přísný šéf doslova a do písmene bestie, která na mě čeká na druhé straně těchto dveří?

Stála jsem tam jako ochromená. Znovu a znovu jsem pochybovala o vlastním zdravém rozumu. Uplynulo deset trýznivých minut. Zvažovala jsem, že se otočím a uteču z budovy. Hruď se mi bolestivě sevřela a bránila mi v dechu. Z očí mi hrozily vytéct další slzy. Pohmožděná kůže na krku mi pulzovala – krutá připomínka násilné pravdy, kterou jsem se tak zoufale snažila popřít.

Zhluboka jsem se nadechla. Roztřesenýma rukama jsem se natáhla a těžké dveře otevřela.